„V roce 1897 se dostalo do sbírek, získal ho tehdejší správce a zakladatel muzea Jan Tykač od místní kupecké rodiny Vrbových. V zápise se doslova píše, že ‚rodina si sošky necenila a chtěla ji odstraniti‘, tedy vyhodit, byla určena trochu k likvidaci,“ uvedla Voleská.
Dárce původně odhadl dobu jejího vzniku na přelom 18. a 19. století. Muzeu ji věnoval i s původní dřevěnou prosklenou skříňkou. Soška dlouho ležela bez větší pozornosti v depozitáři a měla být ze sbírek vyřazena.
Po roce 2000 ji objevila spolu s dalšími předměty v krabici od banánů Voleská, která do muzea nastoupila a začala s inventarizací sbírkového fondu. U sošky bylo uvedeno „Vyřazeno, vyhodit“.
Voleská se jí ale už kvůli cennému materiálu nezbavila a po letech při vyklízení depozitáře ji dala v roce 2024 zrestaurovat. Tehdy se zjistilo, že soška podle řezbářského rukopisu nejspíše vznikla ve stejné dílně či od stejného tvůrce jako salcburské Jezulátko. To by nasvědčovalo tomu, že byla vyrobena v první polovině 17. století. Její osudy předtím, než se dostala do muzea, jsou nejasné.
Sotva deset centimetrů velká figurka je oblečená do šatiček s krajkou ozdobených barevnými sklíčky. Oděv je zřejmě původní ze 17. století, i když byl později upravován. Korunka a křížek v ruce jsou z pozlaceného drátku. Dřevěná skříňka je pravděpodobně mladšího data, ale i ona je stará několik staletí.
Podle Voleské má soška značnou uměleckou hodnotu. Hodnota historická se s ohledem na to, že nemá příběh jako salcburské Jezulátko, k němuž se věřící po staletí modlí, bude zřejmě nižší.
Slonovinové sošky v historii vznikaly kromě velkých měst Evropy i v Indii nebo Číně, kam doputovali křesťanští misionáři. Byly určeny pro luxusní trh a vlivem místa svého vzniku nemají zcela evropské rysy. To však není případ českotřebovského Jezulátka. Sošku si lidé mohou v kostele prohlédnout každou prázdninovou neděli od 15:00 při komentovaných prohlídkách.