34letý Sklenář dříve sám chytal, v dospělém hokeji se však nedostal výše než do druhé ligy a brzy přešel na trénování.
S gólmany pomáhal u mládežnických reprezentací, byl u titulu brněnské Komety před devíti lety a potom pracoval dlouhá léta v Přerově.
Rukama mu prošli Karel Vejmelka, Tomáš Suchánek, senzační loňský fantom Postava a velmi blízko má také ke světovému šampionovi Lukáši Dostálovi. Když je brankář Anaheimu v Česku, připravuje se právě se Sklenářem.
Teď nese jeho podpis i vytoužený titul Dynama po 14 letech.
Jaké byly oslavy?
Užil jsem si je moc, ale s mírou, nejsem až tak slavící typ. V Třinci jsem měl manželku i se starším synem, mohli jsme si to užít přímo na ledě. Cesta zpátky a noční příjezd byly taky fajn, i když jako nejmladší člen trenérského štábu jsem musel řídit. To se nedá nic dělat, trenéři mi říkali, ať se podívám do občanky. (smích)
Takže jste jen zastavovali na benzínkách jako autobus s hráči?
Zastavovali jsme taky, ale na jiných benzínkách. Jeli jsme trochu dříve než hráči. Ale musím říct, že pak jsme si s rodinou hodně užili i oficiální oslavy v Pardubicích.
Jak se zpětně díváte na příspěvek Romana Willa? Jeho příběh po čtyřech prohraných finále vnímala celá hokejová republika.
Jsem za něj strašně šťastný, že se to povedlo. Nastolil u sebe určité změny, které dodržoval, na kterých pracoval. Vrátilo se mu to tím, že vyhrál titul.
Jaké změny to byly?
Jednak to byla změna přístupu v chytání, po takticko-technické stránce. To byl i jeden z důvodů, proč jsem přišel já. Jednak příprava mimo led, spolupráce s mentálním koučem. Já jsem se snažil to doplnit.
Na čem jste pracovali na ledě?
Na rotacích, na přenášení váhy před odrazem. Tam jsem viděl velký prostor ke zlepšení, v tom byl Roman z mého pohledu v předchozích letech „rozlítaný“. Nedostával se tam v některých situacích dobře. Ve druhé půlce sezony jsme pracovali hodně na taktické stránce. Na správném vyhodnocování rizik, kdy je potřeba být aktivní, kdy naopak být zatažený a čekat si na tyčce.
Viděl jste pak posun přímo v praxi?
Ano, poprvé už po reprezentační pauze v listopadu. Pak bylo období, kdy Roman chytal prakticky všechno, šlo to nahoru. Po olympijské pauze bylo spíš neutrální období, ale v play off se na to naskočilo a došlo to až k titulu. Proti Spartě a Třinci se to projevovalo hodně.
Jak mu v play off pomohla mentální příprava?
Roman v play off ještě striktněji určité své věci dodržoval a já jsem se s ním pořád snažil pracovat na procesu, nebavili jsme se o tom, že jdeme do finále nebo máme sedmý zápas. Snažil jsem se to dávat bokem.
Pomáhá mu i psaní deníku. Je Roman v tomto specifický?
Určitě. V některých věcech je jako Sheldon ze seriálu Teorie velkého třesku. (úsměv) Každý brankář je v tom jiný a údělem trenéra je přizpůsobit se. Když jsem měl v Přerově Michala Postavu, ten zase nic neřešil. Bylo mu jedno, jakou má výstroj. Roman je úplný opak, ale oba mohou dojít k úspěchu, což se potvrdilo.
Takže Roman je brankářský puntičkář?
Ano, velký. Některým trenérům to nevyhovuje a považují to třeba za psychickou labilitu, ale já říkám, že je to jeho osobnost a člověk musí umět vyjít mu vstříc.
Play off ale v brance rozjel dvěma zápasy Kanaďan Malcolm Subban, pak jste Romana střídali zkraje čtvrtého finále v Třinci, kdy Pardubice rychle prohrávaly 0:2. Jak se srovnal s těmito situacemi?
Ten začátek play off pro něho nebyl jednoduchý. Nečekal to, ale vzal to jako profík. Malcolmovi se snažil maximálně pomoct. Zároveň jsme se soustředili na proces a věděli jsme, že máme další dny tréninku navíc. Ve čtvrtém finále to pro něho nebylo příjemné, ale s hlavním trenérem jsme se na střídačce shodli, že to udělat musíme. Věděli jsme, že do pátého zápasu půjde znovu. Spíš tam byla jiná chyba ode mě.
Jaká?
Přiznám se, že po třetím finále, náročném fyzicky i psychicky, kdy to Třinec obrátil a prohráli jsme v prodloužení, měl jít Malcolm hned od začátku. To šlo trošku za mnou.
Jakým parťákem pro Romana byl Subban, který přišel v průběhu sezony z úplně jiného prostředí, poprvé do Evropy?
Je to super kluk a absolutně chápal svou roli. Nikdy neměl problém s tím, že nechytá. Když jsme ho v olympijské pauze poslali chytat za béčko, aby měl vytížení, vůbec neprotestoval. Taky je specifický, občas je v některých věcech vyhukaný, jako by mu bylo dvacet. Ale jinak fungoval výborně a bylo vidět, že po velkých výhrách jel hned pogratulovat Romanovi.
Vloni vychytal Kometě titul zmiňovaný Postava, který vzešel od vás z Přerova. Co říkáte na jeho aktuální sezonu a to, jak se mu daří na farmě Detroitu v AHL?
Těší mě, že se potvrdila jeho dobrá adaptabilita. Dokázal se skvěle přizpůsobit nové soutěži, popral se i s tím, že poprvé v profesionální kariéře byl delší dobu zraněný. Nahodil se zpátky a v play off teď chytá opravdu výborně.
Jak stíháte sledovat ostatní brankáře, s nimiž jste pracoval? S kým jste nejvíce v kontaktu?
Nejvíce s Lukášem Dostálem. Ne dennodenně, ale často. V play off mi Lukáš po vyhraných zápasech posílal gratulace, po našem sedmém semifinále se Spartou jim v NHL zrovna končila základní část a to jsme si volali do noci. Jednou za čas si takhle zavoláme a probíráme různé věci. Ptám se ho, jak co vidí, dokáže to výborně popsat a některé jeho postřehy jsme implementovali i u Romana Willa.
Takže funguje taková vzájemná pomoc a sdílení rad mezi gólmany?
Ano, Dosty mi v tom hodně pomáhá. A sice je mladší než Roman, ale ten k Dostymu hodně vzhlíží, k tomu, jak v brance vypadá. V létě s námi Dosty v Pardubicích trénoval. Jinak jsem ještě hodně v kontaktu s Tomášem Suchánkem, který se v zámoří taky vracel po zranění a věřím, že příští sezonu bude mít lepší.
Těžká otázka, abyste to sám popsal, ale v čem je váš recept na to, že brankáři, kteří vám prošli pod rukama, jsou mimořádně úspěšní?
Beru to jako práci, trošku jako poslání. Strašně mě to baví. Jestli kluci ve mně vidí něco, co jim vyhovuje, tak jsem za to vděčný, ale rozhodně ze sebe nedělám něco víc. A pojmenovat nějaký recept? Jak jsem říkal, hlavně se přizpůsobit danému gólmanovi, nesnažit se, aby všichni vypadali stejně. Na ledě i mimo něj.
Pracovat s tím, že každý je specifický?
Ano, někdo je puntičkář jako Roman Will. Někdo nic neřeší jako Michal Postava. Dosty je puntičkář, zároveň má dar, že spoustu věcí zvládá tak nějak automaticky. Tomáš Suchánek je zase extrovert všech extrovertů a pořád mele. Zásadní je přizpůsobit se a snažit se vytáhnout maximum z každé té dané osobnosti.
Je tedy podstatnou součástí vaší práce být i psycholog?
Ano, snažím se na mentální stránce co nejvíce pracovat. I sám k sobě, protože v klubu jako Pardubice je velice důležité zvládat tlak. Nejen jako hráč, ale i jako trenér. Pro mě byla v sezoně velká škola vidět, jak tlak zvládají kolegové Filip Pešán, Karel Mlejnek a Venca Kočí. Učil jsem se od nich.
Co dál? Jaké máte ambice?
Nemám to tak, že bych si říkal, kde chci za pár let trénovat. Mám teď v Pardubicích dlouhodobější smlouvu, věřím, že ji dodržím, chci svou práci odvádět co nejlépe a hlavně chci brankáře posouvat. Kde budu za pár let, to nevím, ale vím, že když budu gólmany posouvat, vždycky se nějaká cesta objeví.
Takže třeba nad reprezentací nepřemýšlíte?
Nepřemýšlím. Kdyby se ta příležitost naskytla, určitě o tom budu uvažovat, ale nemám problém do budoucna trénovat i děti. Jde o to, aby mě práce naplňovala, abych se mohl věnovat i rodině. Jestli to bude tam nebo tam, to nechávám otevřené.
