James Gunn, vyzdvihovaný pro svou hravost a barevně odlehčenou práci se superhrdinským žánrem, už několik let staví filmové universum DC Studios. Loni třeba zažehl novou éru reinterpretací Supermana.
Gunnovy scénáře jsou proslulé svými sympatiemi k outsiderům a různorodě „vykloubeným“ postavám. Svou verzi ocelového muže ukoval z rozpustilé naivity i takřka biblického rozhraní. Eklekticky pestrobarevný svět s řadou rozpustilých postaviček zasel hned několik důvodů, proč se na nové DC filmy těšit.
Teď ovšem přilétá Supermanova sestřenice Kara Zor-El, jež své „esko“ na hrudi vyměnila za sklenku žitné pálenky. Proplouvá životem v neutuchajícím alkoholovém oparu záměrně na planetách, kde vlivem červeného slunce nemá své superschopnosti. Z cíle otupit své city na maximum ji kolikrát nevytrhne ani její věrný pejsek Krypto.
Když však vesmírní bandité sešití z vizuálních atributů motorkářských gangů v čele s piercingy posetým vůdcem Kremem vyvraždí rodinu dospívající Ruthye – Kara je do tohoto víru událostí vtažena.
Záchrana psa Krypta
Pomstychtivá Ruthye od ní zoufale žádá pomoc, k iniciativě ji však přesvědčí až skutečnost, že Krem postřelil jejího mazlíčka šipkou s pomalu nastupujícím smrtelným jedem. Protilátku má u sebe pochopitelně pouze on. Vyprávění je tak rámované jasným deadlinem, jed totiž zasaženého usmrtí do 72 hodin.
Dvě energií zcela rozdílné protagonistky hnané odlišnými motivacemi se během schematicky omšelé narace postupně sbližují, učí se od sebe a škálují svůj morální kodex. Jeden z ústředních motivů samozřejmě tvoří fakt, že pomsta plodí akorát další nenávist.
Strukturu vyplňují flashbacky sloužící coby tak nějak povinná „origin story“, odhalující původ a kořeny superhrdinky. Právě vyprávění, na kterém film tak těžkopádně ulpívá, se vydává po již několikrát prošlapaných formulacích. Příběh dvou neřízených hrdinek je vměstnán do hluboce nesvébytného tvaru.
V éře, kdy už superhrdinské filmy dávno nejsou sázkou na jistotu a to nejlepší mají za sebou, je až s podivem, že studio snažící se o nastartování něčeho svěžího a obřího spoléhá na ty nejvíce konformní a nepřekvapivé cesty.
Kosmický western
Supergirl od začátku ladí na notu kosmického westernu. Vcelku svižná expozice jímá hned několik prostředí a poťouchle designovaných mimozemšťanů. V úvodu tedy připomíná hlavně jak Hvězdné války, tak ostatně i Gunnovy Strážce Galaxie.
Jakkoli novinku režíroval Craig Gillespie, stojící za steampunkovou Cruellou nebo životopisným dramatem Já, Tonya, pojetí fikčního světa i celková tonalita připomínají právě Gunna.
Hravost však nikdy nejde nad rámec vyprázdněné ornamentálnosti. Rozpínající se fikční svět nabízí spoustu podnětné látky k rozvětvení, k ničemu takovému však nedochází. Lokace a načrtnuté subkultury slouží čistě coby narativní prvky, nikoli soběstačné a významotvorné aspekty. A to je velká škoda, jelikož představa Supergirl coby epizodické a na průzkumu založené podívané konvenuje ve filmu položeným základům nejvíce.
Účast drsného lovce odměn s burácející motorkou Loba v podání Jasona Momoy už je pak pouze lacině zoufalou atrakcí pro fanoušky, kterou bychom z příběhu mohli s klidem vystřihnout a nic by se nestalo. V těchto chvílích kýženě tlačících drsně humorné hlášky spadá na mentální úroveň TikTokem odkojeného Minecraft filmu. Ústřední banda záporáků po vzoru Šíleného Maxe unáší ženy do sexuálního otroctví, ale ani s tímto nosným prvkem tvůrci nijak nepracují.
Fabrikovaný vizuál
Ani výtvarno řadu kulhajících aspektů nepřekřičí. Digitálně plochá práce s hloubkou prostoru zabíjí občas nápaditý design, třeba vesmírného MHD nebo kostýmů roztodivných obyvatel. Vše působí fabrikovaně, vyčpěle a bez nápadu. Navzdory tomu, že se nacházíme mimo Zemi, je výtvarno rdoušeno unifikovaně pseudorealistickým stylem. Supergirl postrádá imaginaci. Od hýřivého spektáklu má kosmicky daleko a k humanisticky tklivé fresce postrádá patřičné podpěry v podobě vrstevnatějších postav a tematiky.
Přesto se tvůrci tak nějak snaží o obojí. Přesněji – snaží se o všechno, až z toho nakonec vychází navoněné nic. Na papíře všechno funguje, řetězení kauzalit probíhá precizně, vše je logicky odůvodněné, didakticky vysvětlené. Opravdu ale po přetěžených superhrdinských filmech chceme zrovna tohle? Superman byl navzdory své neukotvenosti podmanivý. Supergirl je na úkor kompaktnosti paradoxně zcela mrtvolná.
Akčním sekvencím dominuje krouživá kamera a rádoby plynulá choreografie bitek. I zde však destruktivní lasery a létající rány pěstí spoléhají na tu nejlínější formu inscenace. Ano, závěrečná slow-motion bitva podbarvená hudební klipovitostí přináší onen wow efekt, akorát zoufale pozdě. A především působí jako jediný záběr, s nímž si dali tvůrci opravdu práci. Jinak tenhle vesmírný koráb jede na autopilota, topí se v mainstreamové konformitě.
Navzdory chvílemi uhrančivě špinavému charismatu ústřední herečky Milly Alcock lze film jen těžko považovat za feministický. Žánrovka z ranku „you go, girl“ už opravdu není něčím, za co bychom studiu měli zvedat kredit. Obzvlášť když se Supergirl opírá právě o mužskými příběhy vydlážděné trajektorie.
Na závěr si tak odneseme alespoň pěkné poselství, že bychom všichni měli být více na sluníčku. Což je s ohledem na horečnaté vedro posledních dnů hořce subverzivní.
