Když si voláme, čtyřiatřicetiletý Michal Kamermeier právě projíždí rakouskými Alpami. V telefonu je slyšet hlavně šumění větru. „Asi pětapadesát kilometrů v nárazech, takže to není moc příjemný,“ říká. Přesto už ví, že je skoro doma. Do Brna mu zbývá „jen“ několik stovek kilometrů.
Za sebou má téměř tři měsíce na kole a tisíce kilometrů cesty z Abú Dhabí přes Blízký východ a Balkán až do střední Evropy. A také poušť. „Představte si, že máte silnici dvě stě kilometrů úplně rovnou jako placka. Na obličej si dáte šátek, aby vám písek nelítal do pusy a do nosu, přes oči brýle, šátek i pod helmu, protože z uší taky nechcete vysypávat písek, a jedete. A jen se modlíte, aby ty nárazy nebyly tak silné, že vás shodí z kola.“
Vítr je na podobné cestě jeden z hlavních souputníků. Někdy bere energii, jindy ji naopak dává. „Když se otočí a fouká vám do zad, tak je to paráda. Jedete pětatřicet, čtyřicet kilometrů za hodinu a skoro nemusíte šlapat.“
Cesta za autenticitou
Na kole už Michal zažil ledacos. Před několika lety dojel z Brna až na Bali a projel také velkou část Jižní Ameriky. V Peru ho minulý rok hned druhý den po příjezdu přepadli a okradli. V Patagonii pak několik dní bojoval s extrémními poryvy větru v naprosté samotě. A v Arménii ho málem zadrželi ruští vojáci, kteří si mysleli, že je špion. „Vždycky se něco najde,“ usmívá se.
Michalova cyklistická cesta přitom začala docela nečekaně. V sedmnácti letech trpěl nadváhou a hledal sport, který by byl šetrný ke kloubům. Váha tehdy ukazovala kolem 150 kilogramů. Kolo se postupně stalo způsobem, jak zhubnout – a nakonec i životní vášní. „Díky kolu si můžu dát, na co mám chuť, a váhu nemusím řešit,“ říká. Hlavní důvod, proč vyráží na dlouhé výpravy, je ale autenticita. „Na kole se dostanu na místa a k lidem, kam by se běžný turista autem nebo letadlem nikdy nedostal,“ popisuje.
Tisíc kilometrů po dálnici
Jeho poslední cesta začala před necelými třemi měsíci v Abú Dhabí ve Spojených arabských emirátech, odkud pokračoval do Ománu. „Z Blízkého východu je to jedna z nejlepších zemí pro cyklistiku. Řidiči jsou ohleduplní a nejezdí jako úplná prasátka jako v okolních zemích,“ přibližuje. Vedle krajiny ho zaujala i místní pohostinnost. „Nebyl skoro den, kdy by mi někdo nenabízel vodu, čaj, jídlo nebo mě nepozval domů.“
Po Ománu se ale musel vrátit zpět do Emirátů. A čekala ho jedna z nejnáročnějších etap celé cesty – zhruba 1200 kilometrů přes Saúdskou Arábii, většinou po dálnicích. „I mimo dálnice tam lidi často řídí s mobilem v ruce. Já jsem jel většinou po krajnici a mám na brašně pípák, který mě upozorní, že se za mnou blíží auto. Ale necítil jsem se tam úplně dobře.“
Video: Je tu spousta neobjevených míst, stačí mít oči otevřené, říká autor tras Via Czechia
Dál pokračoval přes Turecko, Srbsko a Bulharsko. „Čím víc jste na východě, tím méně tam cyklistu respektují. Nechci říkat, že jste pro ně škodná, ale rozhodně vás neberou jako rovnocenného účastníka provozu.“ Původně chtěl projet i Irák. Jenže krátce poté, co do země vstoupil, se bezpečnostní situace začala zhoršovat. „Musel jsem všechno změnit,“ říká.
Nakonec si vzal taxi z Bagdádu ke hranici s Kurdistánem. „Taxikář mě vyhodil u hranic, odtud jsem do Turecka dojel na kole. Stálo mě to asi 1200 dolarů, ale nechtěl jsem riskovat, že se situace nějak vyhrotí.“
Stovky kilometrů pouště
Na cestě tráví většinu dne v sedle – vyráží za východu slunce a končí až večer, po deseti hodinách a zhruba 150 až 180 kilometrech. A některé úseky jeho cesty vedly i úplně opuštěnou krajinou. „Když jsem opustil Abú Dhabí a jel směrem k hranici se Saúdskou Arábií, jsou tam úseky, kde jedete klidně 150 nebo 200 kilometrů a kolem vás je jen poušť,“ popisuje.
Právě proto se důležitou součástí jeho rutiny stalo detailní plánování – hlavně kvůli vodě a jídlu. „Ne všude jsou pumpy nebo obchody.“ A co se člověku honí hlavou během tak dlouhých úseků? „Někdy je to tak náročné, že se dostanete do zvláštního transu. Nemyslíte na nic, jen se snažíte jet dál. Třeba když extrémně fouká a vy jste úplně bezmocní. Ale pak jsou přesně ty chvíle, kdy si říkáte: wow. To je místo, kam bych se autem asi nikdy nepodíval.“
S sebou vozí jen to nejnutnější – dvě brašny na kolech a malý batoh na zádech. „Čím lehčí kolo, tím jednodušší šlapání. On toho člověk ve skutečnosti moc nepotřebuje – důležité je si vždycky všechno vyprat a to vám stačí,“ vysvětluje.
Jeho rodina už jeho dobrodružství bere s nadhledem. „Když jsem jel na první dlouhou cestu, říkali mi, ať nikam nejezdím, že mě někdo zabije,“ směje se. „Teď už se spíš ptají, kam pojedu příští rok.“ Přesto dodává, že mimo Evropu je potřeba mnohem větší opatrnost. „Cyklistická infrastruktura tam často prakticky neexistuje. Jste odkázaní jen na silnici, takže musíte být maximálně obezřetní,“ uzavírá.
Video: Trabantem tam a zase zpět, tak se jmenuje závěrečný film pojednávající o dobrodružstvích žlutých trabantů na cestách kolem světa.
Zdroj: autorský text
