V egyptském Údolí králů nedaleko Luxoru stál Howard Carter na konci chodby vyhloubené do skály. Před sebou měl zazděný vchod, za zády netrpělivé společníky. Do malého otvoru ve zdi přiblížil svíčku a nahlédl dovnitř.
Zpočátku toho moc neviděl. Postupně ale začal rozeznávat předměty navršené jeden přes druhý. Zatímco si je prohlížel, ostatní mohli jen čekat. Pak zazněl rozhovor, který se zapsal do dějin archeologie.
„Vidíte něco?“ nevydržel lord Carnarvon, který pátrání roky financoval.
„Ano. Je to nádherné,“ odpověděl Carter podle svého zápisu.
Otvor pak rozšířili a přidali elektrickou svítilnu. V lepším světle rozeznávali pozlacená lehátka, zdobené skříňky i části vozů. U protější stěny stály dvě tmavé sochy a mezi nimi další uzavřený vchod. Za ním mohl ležet faraon. Po letech hledání přitom Carter zatím viděl jen předsíň jeho hrobky.
Bylo 26. listopadu 1922. Cestu k tomuto okamžiku mu ale otevřel nález o dvaadvacet dní dříve, kdy dělníci pod sutí odkryli první schod vedoucí pod zem. Právě od jeho objevu dnes, 4. listopadu, uplynulo 104 let.
Do Egypta přijel kreslit
Když Carter do Egypta dorazil poprvé, bylo mu sedmnáct a žádné zkušenosti s archeologií neměl. Uměl ale kreslit. Učil ho otec, malíř zvířat, a právě výtvarný talent mu v roce 1891 otevřel cestu k výpravě zkoumající egyptské památky.
Jeho úkolem bylo zachycovat výzdobu a nápisy. Zatímco je pečlivě překresloval, učil se od zkušených badatelů také práci při vykopávkách. Postupně dostával větší odpovědnost a v roce 1899 se stal inspektorem egyptské památkové správy.
Jenže slibně rozjetá kariéra se zadrhla. Po konfliktu francouzských turistů s egyptskými strážci památek v Sakkáře se Carter zastal strážců. Spor vedl k jeho přeložení a v roce 1905 nakonec ze služby odešel. Znovu se živil malováním, provázením návštěvníků a obchodem se starožitnostmi.
Setkání s Carnarvonem mu umožnilo vrátit se naplno k vykopávkám. Lord měl peníze a zájem o egyptské památky, Carter zkušenosti z terénu. Ani tahle spolupráce však neznamenala, že úspěch přijde rychle.
Mecenáš už chtěl skončit
Nechybělo mnoho a k jednomu z nejslavnějších objevů moderní archeologie vůbec nemuselo dojít. V létě 1922 Carnarvon oznámil Carterovi, že s financováním končí. Pět sezon platil odklízení suti a pátrání v Údolí králů. Tutanchamonova hrobka však stále nikde.
Každý další neúspěch dával za pravdu těm, kdo tvrdili, že po generacích vykradačů a badatelů už v údolí není co hledat. Carter přesto požádal o poslední sezonu. Nabídl dokonce, že ji zaplatí sám. Mecenáš nakonec ustoupil.
Na začátku listopadu se dělníci pustili do odstraňování pozůstatků starých chatrčí nedaleko hrobky Ramesse VI. Čtvrtého listopadu dopoledne pod jednou z nich odkryli schod vytesaný do skály. Když odhrnuli další suť, ukázalo se, že pokračuje dolů.
Carter nechal kopat dál. Postupně se objevovalo strmé schodiště a následující den také horní část zazděného vchodu. Na omítce byly otisky starověkých pečetí. Po letech hledání stáli před vstupem do hrobky. Komu patřila a co zůstalo uvnitř, zatím nevěděli.
První nález si Carter do kapesního deníku poznamenal jedinou větou: „Nalezeny první schody hrobky.“
Někdo se dovnitř dostal před nimi
Teď potřeboval přivolat Carnarvona z Anglie. „Konečně jsme v Údolí učinili nádherný objev. Velkolepá hrobka s neporušenými pečetěmi,“ telegrafoval mu. Místo nechal znovu zakrýt a zabezpečit. Na další odkrývání se mělo počkat do mecenášova příjezdu.
Carnarvon dorazil do Luxoru 23. listopadu. Když tým odkryl celý vstup, našel čitelnější pečetě se jménem Tutanchamona. Jenže zazdívka prozradila také něco, co radost přibrzdilo: někdo ji už ve starověku prorazil a znovu uzavřel.
Zloději se dovnitř dostali před nimi. Mohli odnést drobnosti, ale také všechno cenné.
Pětadvacátého listopadu muži odstranili první zazdívku. Za ní našli chodbu zaplněnou kamením a sutí. Museli se znovu pustit do kopání. Až odpoledne následujícího dne narazili na druhý uzavřený vstup.
Právě tam Carter udělal otvor, přiblížil k němu svíčku a poprvé spatřil, co po dávných zlodějích zůstalo. Hrobku sice narušili, její bohatství však zdaleka nezmizelo. Za předsíní navíc čekala další uzavřená místnost. K samotnému faraonovi se tým teprve musel dostat.
Objev zastínily pověsti o kletbě
Pohřební komoru otevřeli až 16. února 1923. Každý předmět bylo nutné zdokumentovat a mnohé nejprve ošetřit, aby se při vyzvedávání nerozpadly. Zpracování celé hrobky nakonec zabralo desetiletí. Carnarvon se však jeho dokončení nedožil.
Zemřel 5. dubna 1923, necelé dva měsíce po otevření pohřební komory. Po zaníceném štípnutí komárem se u něj rozvinula závažná infekce. Muž, který pátrání roky financoval, tak krátce po triumfu podlehl nemoci.
Noviny hledaly faraonovu pomstu už během Carnarvonovy nemoci. Jeho smrt pověsti o kletbě ještě přiživila. Další úmrtí lidí spojovaných s vykopávkami pak sloužila jako údajné potvrzení.
Důkazy ovšem nepřišly. Ani studie zveřejněná v roce 2002 v časopise BMJ nenašla statisticky významnou souvislost mezi účastí při otevírání či zkoumání hrobky a kratším přežitím. Sám Carter pokračoval v práci a zemřel až v roce 1939.
VIDEO: Jak se ve starém Egyptě vykrádaly hroby
Zdroje: The Griffith Institute, Smithsonian Magazine, National Geographic, Historic UK, British Medical Journal