Úterní parlamentní volby zahraničněpolitickou strategii Izraele výrazně nezmění a nepovedou k uklidnění situace v regionu, shodují se experti. Konflikty v Gaze, v Libanonu a s Íránem budou nejspíš pokračovat, i když se k moci dostane opozice. Umírnit by se ale mohla rétorika Jeruzaléma. Analytici doufají také ve zklidnění situace na Západním břehu. Lídr opoziční strany Jašar a favorit voleb, generál Gadi Eisenkot, odmítá anexi Západního břehu i vznik Palestiny. Udržet chce silné vztahy s USA.
Izraelský premiér Benjamin Netanjahu při zahájení kampaně požádal o hlasy pro svou stranu Likud, aby zajistil pád teokratické vlády v Íránu a úplné zničení libanonského Hizballáhu a palestinské teroristické organizace Hamás. „Jsme jediní, kteří mohou zajistit bezpečnost Izraele,“ tvrdí premiér, jenž čelí dlouhodobě kritice za to, že jeho vláda nedokázala zabránit zvěrstvům Hamásu ze 7. října 2023.
Netanjahu a jeho spojenci varují, že případný kabinet vedený opozičním blokem bude mít relativně málo zkušeností s řízením mezinárodních vztahů, zejména ve vztahu k americkému prezidentovi Donaldu Trumpovi, a bude náchylný ke kompromisům v bezpečnostních záležitostech, když bude čelit zahraničnímu tlaku.
Šéf izraelské vlády varoval zejména před územními ústupky. „Pravice, nebo Palestina,“ znělo vládní heslo, které se v posledních týdnech před volbami objevovalo na velkých vládních billboardech visících nad mosty a silnicemi po celém Izraeli. Slogan vyzývá Izraelce, aby volili pravicové strany, a vítězství opozice vykresluje jako otevření cesty k založení palestinského státu, informovala turecká agentura Anadolu.
Netanjahuovy války
Izraelský silně pravicový kabinet, který se dostal k moci v roce 2022, prosazuje tvrdou bezpečnostní a obrannou strategii, jež znamená účast Izraele v konfliktech na více frontách najednou a také velké množství civilních obětí. Tento přístup uvrhl židovský stát do značné míry do mezinárodní izolace a vedl k sankcionování některých členů vlády.
V zahraničí čelí Netanjahu kritice řady západních zemí za nekompromisní tažení v Pásmu Gazy po brutálním útoku Hamásu a jeho spojenců na židovský stát. Ofenziva v Gaze si podle palestinských úřadů vyžádala desetitisíce mrtvých, tvrzení však nelze nezávisle ověřit. Nezávislá vyšetřovací komise OSN pro okupovaná palestinská území nicméně došla k závěru, že Izrael páchá v palestinské enklávě genocidu. Kvůli podezření z válečných zločinů vydal na Netanjahua zatykač i Mezinárodní trestní soud (ICC). V Gaze sice oficiálně platí už přes rok příměří, mrtvých ale přibývá.
Jeruzalém zároveň po vlně přeshraničních útoků zasáhl proti další teroristické skupině – libanonskému Hizballáhu, který dostává peníze a další podporu z Íránu. Po likvidaci vedení organizace následoval vojenský zásah, přičemž izraelská armáda i přes uzavřené příměří ovládá část jihu země. Zemřely tisíce lidí a další statisíce musely opustit své domovy. Část území kontrolují ke značné nelibosti Damašku izraelské síly také v Sýrii, v obou případech Jeruzalém argumentuje nutností zajistit bezpečnost židovského státu.
Současná izraelská vláda vedená Netanjahuovým Likudem s podporou krajně pravicových nacionalistických stran také letos v únoru rozhodla o zapojení země do útoku na Írán společně s USA, a to pod záminkou zabránit islámské republice vyvinout jadernou zbraň. I tato válka má tisíce obětí, dosud se nepodařilo uzavřít řádnou mírovou dohodu a problémy s dopravou v Hormuzském průlivu do značné míry trvají, což vede k potížím s přepravou klíčových surovin a zboží a celosvětovému zdražování.
V poslední době navíc komplikuje situaci ofenziva proíránských jemenských hútíů, kteří ovládli část pobřeží Rudého moře v oblasti dalšího klíčového průlivu Báb al-Mandab. I na pozice těchto jemenských džihádistických šíitských povstalců Izrael opakovaně útočí, přičemž rebelové v posledních letech posílali drony i rakety směrem na židovský stát.
Pro Írán, Gazu a Libanon se moc nezmění
Pokud jde o bezpečnostní a zahraniční politiku Izraele, většina opozičních stran stojících v nadcházejících volbách proti Netanjahuovi je jen o málo méně „jestřábí“ než premiérův Likud. Všeobecně se proto očekává, že budou pokračovat v dosavadním kurzu odporu vůči Íránu a prosazování bojů vůči jeho spojencům, od Hizballáhu po hútíe, což zahrnuje i ponechání jednotek v Gaze, Libanonu a Sýrii.
„Vláda po Netanjahuově pádu by mohla být ochotnější více naslouchat Washingtonu, klást větší důraz na diplomacii nebo projevovat větší zdrženlivost při rozhodování o tom, kdy a jak použít vojenskou sílu. To však neznamená, že by upustila od hlavního cíle zabránit Islámské republice a jejím regionálním spojencům a partnerům v obnově jejich vojenských kapacit a ve snižování hrozeb (pro Izrael),“ píše v analýze web The New Arab.
Podle tohoto serveru je nezbytné rozlišovat mezi strategií a taktikou – pokud by se dostala k moci opozice, ubylo by nejspíš provokací a nepředvídatelných kroků, už ale ne tolik použití síly. Klidnější Blízký východ se tak nedá příliš očekávat.
„Izraelci průřezově vnímají Írán jako existenční nebezpečí a jsou ochotni s ním podstoupit vojenský střet. V případě Gazy a Libanonu dokonce opozice kritizuje vládu ,z pravoboku‘, tedy že nedokázala jednoznačně vyhrát. Případné vítězství by snad nynější opozici dalo možnost se pružně distancovat od receptů Benjamina Netanjahua. Jenže i Netanjahu – se svou znalostí Ameriky, argumentačním umem a mazaností – stejně narazil na mantinely toho, co Washington Jeruzalému dovolí,“ poznamenal zpravodaj ČT v Izraeli David Borek.
Rovněž podle politologa Marka Čejky by se přístup Jeruzaléma v této oblasti nezměnil, ani kdyby vládu sestavila opozice. „Týká se to nekompromisního postoje vůči Íránu a Hizballáhu, postupu v Gaze i odmítavého postoje k myšlence nezávislého palestinského státu. Opozice by v některých ohledech mohla postupovat dokonce ještě tvrději,“ míní expert, autor Blízkovýchodního podcastu.
„Eisenkot je autorem známé vojenské doktríny Dahíja, pojmenované podle bejrútské čtvrti, která je založena na asymetrickém nasazení masivní síly a ničení civilní infrastruktury – a tedy často s válečnými zločiny – s cílem vytvořit tlak na politické vedení nepřítele,“ upozornil Čejka.
Odmítání dvoustátního řešení
Nedá se ani očekávat, že by vláda vedená současným favoritem voleb Eisenkotem obnovila jednání o palestinské státnosti. Izraelští voliči se výrazně posunuli doprava, což je trend, který sice předcházel 7. říjnu, ale od útoku ještě zrychlil, a příští Kneset si zachová výraznou pravicovou většinu bez ohledu na to, kdo bude vládnout, podotýká server Times of Israel (ToI).
I když se současná koalice v kampani snažila vyvolat ve společnosti obavy, že opozice odsouhlasí vznik nezávislé Palestiny, dvoustátní řešení izraelsko-palestinského konfliktu ve skutečnosti aktuálně podporují jen opoziční Demokraté Jaira Golana. Orodují za něj rovněž arabské strany, jak vládní, tak opoziční židovská uskupení ale před volbami avizovala, že s těmito stranami spolupracovat nechtějí.
Stát Palestina v poslední době uznala řada západních zemí, mimo jiné tak učinily Francie, Velká Británie, Kanada, Austrálie nebo Portugalsko, hlavně v souvislosti se zhoršující se humanitární situací v Gaze.
Krajně pravicoví členové Netanjahuovy koalice v posledních letech otevřeně prosazovali znovuosídlení Gazy, usnadnění odsunu jejího obyvatelstva a anexi okupovaného Západního břehu Jordánu, zatímco nekontrolované násilí osadníků vůči Palestincům dosáhlo bezprecedentní úrovně. Vládní ministerstva to často přehlížejí a někdy i podporují, poznamenal ToI.
Podle izraelské organizace Ješ Din, která monitoruje situaci v židovských osadách na palestinském území, osadníci na Západním břehu od letošního 27. září, tedy zhruba od začátku každoroční sklizně oliv, podnikli proti Palestincům nejméně 170 útoků.
Možné zklidnění Západního břehu
Postoj Izraele vůči Palestincům by se však po volbách stále mohl změnit a umírněnější tón ze strany opozice by mohl být nadějí na obnovu mezinárodního postavení židovského státu, napsal ToI. Nový kabinet, v němž by nepůsobila uskupení Náboženský sionismus či Židovská síla, by pravděpodobně zvýšil úsilí o omezení osadnického násilí a mohl by zbrzdit nelegální rozšiřování osad na Západním břehu.
Zahraniční tlak v tomto ohledu sílí. Nejnovější vlnu osadnického násilí odsoudila Evropská unie i Spojené státy, která vyzvaly Jeruzalém k důraznějším krokům. Proti anexi Západního břehu se už dříve postavil i sám Trump.
„V případě Západního břehu by mohla být změna znát v tvrdším postupu proti osadnickým bojůvkám. Je představitelné demontování některých nadivoko postavených židovských ,squatů‘. Žádné obamovsko-macronovské scénáře ale nečekejme. Mantry o palestinském státu, znějící od západní levice, jsou pro většinu Izraelců pozérskou pošetilostí. A předseda jedné opoziční strany (Avigdor Lieberman, lídr Jisra’el bejtenu – pozn. redakce), bez které nejde sestavit případná nová vláda, sám bydlí v Nokdim na Západním břehu,“ upozornil Borek.
Rovněž podle Čejky by jediný znatelný rozdíl v přístupu Jeruzaléma mohl nastat právě na Západním břehu. „Opoziční vláda by pravděpodobně rázněji zakročila proti nejradikálnějším skupinám izraelských osadníků, aby si alespoň částečně vylepšila renomé u západních spojenců. Samotnou podstatu politiky osidlování by to však nezměnilo,“ soudí expert.
V pátek se situace na Západním břehu vyhrotila po střelbě u Hebronu. Zemřeli dva izraelští vojáci a tak také dva Palestinci, kteří podle armády na vojáky zaútočili. Netanjahu v reakci oznámil uzávěru Západního břehu a začal hovořit o možné největší vojenské operaci v oblasti od roku 1967.
Spolupráce s Washingtonem
Kabinet vedený opozicí by mohl zároveň přinést nový impuls pro realizaci dalších fází mírového plánu amerického prezidenta na obnovu Gazy. Eisenkot se už nechal slyšet, že v případě svého vítězství využije Trumpovy návrhy na příměří k úplnému odzbrojení Hamásu.
Od návratu do Bílého domu loni v lednu Trump Netanjahua několikrát přivítal ve Washingtonu, vztah obou státníků nicméně v posledním roce připomíná horskou dráhu plnou ostré veřejné kritiky, ale i strategického spojenectví.
V červnu šéf Bílého domu izraelského premiéra ostře kritizoval kvůli vojenským operacím v Libanonu proti Hizballáhu, které podle něj ohrožovaly americká mírová jednání s Íránem. Trump Netanjahua tehdy veřejně označil za „naprostého blázna“. Vyčítal mu také nedostatek vděku. „Beze mě by Izrael neexistoval,“ řekl prezident a apeloval na Netanjahua, aby se choval zodpovědněji. Zasazoval se kupříkladu také o to, aby se izraelské síly stáhly ze Sýrie, což Jeruzalém odmítá.
„Trump musí krkolomně vyvažovat dvě křídla vlastního voličského tábora, jehož část vehementně podporuje a obdivuje Izrael coby obránce západní civilizace, zatímco jiná část vnímá Izrael spíš jako manipulativního lobbistu, který Ameriku zatahuje do blízkovýchodních konfliktů. Jde tudíž o polemiku v americké společnosti, kterou neovlivní výsledek voleb v Izraeli, nýbrž kongresové volby v listopadu 2026 a pak prezidentské volby v USA v roce 2028, v nichž Izrael čelí pochmurnému scénáři, že u republikánů převládne izolacionistické, zatímco v Demokratické straně radikálně levicové křídlo,“ uvedl Borek.
Trump nejprve váhal, letos v říjnu ale nakonec oficiálně vyjádřil Netanjahuovi před volbami plnou podporu. Podle amerického prezidenta se ukázal jako skvělý premiér, válečník a partner ve společné válce proti Íránu. „Bibi (zdrobnělina pro Benjamina, pozn. redakce) Netanjahu byl silný, odvážný a brilantní tváří v tvář strašnému odporu včetně toho, který přicházel z Izraele,“ uvedl Trump. Netanjahuovi vyjádřil naprostou a úplnou podporu. „Bibi Netanjahu vás nikdy nezklame,“ dodal.
Izraelský premiér vzápětí poděkoval za „obrovskou podporu a spolupráci“. „Spolu misi dokončíme,“ vzkázal a později dodal, že Izraelci by ho měli znovu zvolit do čela vlády, aby spolu s Trumpem „dokončil v příštích dvou letech, a možná i dříve, odstranění íránské hrozby“. Likud již v kampani vyzdvihoval Netanjahuovy osobní diplomatické schopnosti, zejména jeho blízký vztah s Trumpem.
Podle Čejky Izrael zůstává existenčně závislý na americké vojenské a diplomatické podpoře. „Vztah mezi Trumpem a Netanjahuem je však velmi pragmatický a nejednoznačný. Americký prezident sice Netanjahuovi vyjadřuje rétorickou podporu, zároveň si však dává pozor, aby se alespoň před volbami nenechal zatáhnout do dalšího pokračování nekontrolovaného regionálního dobrodružství. Příkladem byl společný útok na Írán z konce letošního února. Tato vysoce nepopulární vojenská akce totiž Trumpa a Republikánskou stranu stále stojí cenné politické body před blížícími se kongresovými volbami,“ poznamenal expert.
Viceprezident USA JD Vance začátkem týdne odmítl vyjádřit, zda podporuje znovuzvolení Netanjahua. Soustředí se prý na listopadové americké volby a do těch v židovském státě se nehodlá zapojovat. „Nejsem proti jeho podpoře. Nejsem pro jeho podporu. Nebudu se angažovat v izraelských volbách,“ řekl podle stanice CNN Vance ve zjevném odklonu od Trumpa.
Eisenkot v reakci na Trumpovo vyjádření podpory Netanjahuovi zdůraznil, že Izrael je suverénní demokracie a že „o tom, kdo bude příštím premiérem, rozhodnou výhradně izraelští občané“. Přiznal také, že se během diplomatických schůzek neúspěšně pokoušel lobbovat za to, aby se USA do vnitřní izraelské kampaně nezapojovaly.
I přes toto nesouhlasné stanovisko se opoziční lídr snaží udržet diplomatický balanc. Opakovaně uvedl, že amerického prezidenta plně respektuje, a strategické partnerství s Washingtonem označil za klíčový pilíř izraelské bezpečnosti.
Podle analytiků oslovených agenturou Reuters Trumpova podpora zřejmě velké množství voličů na Netanjahuovu stranu nepřevede. „Nemělo by mu to ublížit, možná to pomůže,“ uvedl analytik Aaron David Miller. Letos v červnu agentura Pew Research Center v průzkumu zjistila, že Trumpovi důvěřují dvě třetiny Izraelců. To bylo asi třikrát více než medián výsledků v zemích, kde se průzkum konal.
Vztahy s arabskými státy regionu
Kvůli zabíjení Palestinců v Gaze a na Západním břehu se významně zhoršily vztahy Izraele s některými zeměmi regionu. „Válka v Gaze a otevřený konflikt s Íránem proces sbližování s arabským světem výrazně zbrzdily. Nejsilnější vazby si Izrael udržel se Spojenými arabskými emiráty, ale i v tomto vztahu se v uplynulých měsících objevily vážné trhliny,“ řekl ČT24 Čejka.
Napjaté vztahy s Jeruzalémem mají Jordánsko a Egypt. Vedení v Ammánu sleduje zhoršování situace na Západním břehu s rostoucími obavami. Jakékoli významné vysídlování Palestinců přes řeku Jordán by mělo přímé důsledky pro politickou a ekonomickou stabilitu království, která už tak čelí fiskálním tlakům a nezaměstnanosti. Pro Jordánsko je tak nejdůležitější otázkou nikoli, kdo příští izraelskou vládu povede, ale zda bude ochotná umírnit svou politiku na okupovaném území.
Pro Egypt je pak klíčové, aby se válka v Gaze nestala novým zdrojem regionálního vysídlování a nestability. Tamní představitelé si také chtějí zachovat svou roli ústředního prostředníka a hrát významnou roli v obnově palestinské enklávy. To je dáno jak bezpečnostními důsledky, tak i dlouhodobým zájmem Káhiry o udržení regionálního vlivu.
„Možná by méně konfrontační izraelská vláda mohla dát Káhiře více prostoru k dosažení těchto cílů, zejména pokud by byla ochotna spolupracovat s mezinárodním úsilím o obnovu Gazy a akceptovat palestinskou vládní strukturu v palestinské enklávě. Pokud se však Izrael a Hamás nedohodnou na bezpečnosti, odzbrojení a správě věcí veřejných, bude Egypt i nadále čelit riziku, že se nevyřešený konflikt v Gaze přelije přímo přes jeho hranice,“ poznamenal New Arab.
Likud v kampani varoval, že opozice nedokáže vyjednat strategická spojenectví a normalizovat vztahy, jako se to v minulosti podařilo v rámci Abrahámovských dohod s Bahrajnem či Spojenými arabskými emiráty. Právě s Abú Dhabí Izrael v posledních letech významně posílil zpravodajské, ekonomické i vojenské vazby.
S Rijádem se mu to ale i přes veškeré snahy USA o zprostředkování dohody nedaří. „Izrael dlouhodobě usiluje o plnou normalizaci vztahů se Saúdskou Arábií. Tento průlom však po 7. říjnu naráží na tvrdý postup izraelské armády v Gaze a nevyřešenou palestinskou otázku. Zatímco za Netanjahuovy radikálně pravicové vlády je dohoda s Rijádem nepravděpodobná, pragmatičtější opoziční kabinet by mohl normalizační proces oživit. Arabské státy Perského zálivu totiž otevřeně preferují izraelskou vládu bez extremistických prvků podporujících brutální násilí proti Palestincům,“ konstatoval Čejka.
Borek v této souvislosti připomněl, že zabránit normalizaci mezi Izraelem a Saúdy bylo jedním z hlavních cílů brutálního útoku Hamásu na židovský stát před více než třemi lety. „Jím vyprovokovaná válka a následná destrukce Gazy oživila protiizraelské vášně na arabské ulici, takže královský palác v Rijádu preferuje status quo. Na tom izraelské volby skoro nic nezmění,“ myslí si zpravodaj.
„Další problém je, že normalizace mezi Izraelem a Saúdy měla být projektem pod americkou patronací. Jenže válka s Íránem odhalila limity schopností americké armády – a ochoty amerického voliče – se v regionu trvale angažovat, takže Saúdové hledají zajištění jinde. Jejich nová aliance s Tureckem a Pákistánem umenšuje roli USA, a tudíž i schopnost Washingtonu popostrčit saúdskou monarchii k dohodě s Izraelem. A to je ještě ta lepší varianta. V té pesimistické si Saúdové spočítají, že jim nezbývá nic jiného než se dohodnout s Teheránem,“ poznamenal Borek.
Předvolební průzkumy zatím naznačují vítězství opozičního bloku, který ale nejspíš nedosáhne na 61 mandátů potřebných k získání většiny v izraelském parlamentu. Hovoří se proto mimo jiné i o vzniku široké koalice, která by zahrnovala Likud. V případě úplného politického patu by stejně jako v minulosti zůstal u moci Netanjahu.