Na jaře byla situace na tomto úseku fronty pro Ukrajince kritická. Rusové se blížili na dostřel k samotnému Záporoží a ohrožovali i dosud relativně bezpečnou Dnitropetrovskou oblast. Ukrajinští obránci potřebovali převzít iniciativu a zatlačit nepřítele. Úspěch závisel čistě na momentu překvapení. Jenže utajeně přesunout tisíce mužů a desítky kusů těžké techniky v éře, kdy má každý v kapse smartphone, je téměř nadlidský úkol.
Ukrajinské velení proto nespustilo operaci dřív, než zavedlo bezprecedentní „digitální karanténu“. Vojáci byli kompletně odříznuti od svých rodin. Civilní chatovací platformy (zejména na Ukrajině dominantní Telegram a Viber) se totiž staly primárním cílem ruských tajných služeb.
Ty už dávno neodposlouchávají jednotlivé hovory jako ve starých špionážních filmech. Používají pokročilou automatizaci a AI algoritmy. Ruské systémy elektronického boje dokážou simulovat falešné stanice mobilního signálu (tzv. BTS). Pokud se v opuštěných lesích na pomezí Dněpropetrovské oblasti najednou přihlásí stovky civilních SIM karet, které spolu běžně nekomunikují, ruské velení okamžitě identifikuje místo, kde se shromažďují vojáci a navádí na ně dělostřelectvo a kamikadze drony.
Ukrajinští velitelé tak museli před přesunem k linii dotyku vojákům fyzicky zabavovat telefony nebo z nich vyjímat SIM karty. Nebezpečí se však přesunulo z fronty do týlu, a to prostřednictvím monitorování komunikace na sociálních sítích.
Ruské kybernetické jednotky pomocí AI botů neustále pročesávají ukrajinské diskusní skupiny, v nichž se sdružují manželky, přítelkyně a matky vojáků. Nevinné konverzace žen v zázemí tak paradoxně pomáhaly nepříteli. Stačilo, když jedna napsala: „Můj muž se už tři dny neozval, naposledy psali, že je vezou někam k Pokrovsku.“ A druhá odpověděla: „Andreje taky, prý jsou kousek vedle v polích.“
Ruský analytický software z těchto (a mnoha dalších) střípků pak rychle složí přesnou mozaiku o množném směru chystané ofenzivy. Armáda tak musela zařídit, aby rodiny, které v panice z informačního ticha zakládaly veřejné hashtagy a fóra, nevědomky neodhalily, které jednotky se připravují k úderu.
Úřady začaly systematicky edukovat veřejnost prostřednictvím kampaní s hesly jako „Chraňte své blízké – mlčte“. Rodiny byly instruovány, že pokud se voják týden až dva neozývá, neznamená to automaticky tragédii. Jen prostě plní úkol v režimu utajení.
Ukrajinské kybernetické síly také začaly do diskusních skupin záměrně nasazovat fiktivní profily (boty), které šířily falešné stopy. Psaly například do diskusí: „Naše kluky z 47. brigády prý vezou k Sumám,“ přestože brigáda mířila na jih. Tím zahltily a zmátly ruské vyhodnocovací algoritmy.
Ukrajinská tajná služba SBU navíc začala agresivně moderovat a v některých případech i blokovat regionální skupiny na Telegramu a Viberu, které vyhodnotila jako bezpečnostní riziko. Zakladatele skupin občas navštívili pánové z tajné služby SBU s jasným varováním, že nesou právní odpovědnost za to, jaký obsah v diskusích připustí.
A nakonec, vojáci dostali povolení poslat před operací jednu jedinou, předem schválenou zprávu (např. tečku nebo specifické emoji), která znamenala: „Jsem v pořádku, ale teď budu dlouho bez signálu, nic nikam nepište.“
Výsledkem byl naprosto překvapivý útok. Spolu s masivním nasazením nových typů přenosných systémů radioelektronického boje (REB), které oslepily ruské průzkumné drony, to vedlo k úspěšnému osvobození zhruba 400 kilometrů čtverečních, vytlačení Rusů z Dnitropetrovské oblasti a uvolnění tlaku na Záporoží.
