Na nádvoří zámku Blatná zdraví zaměstnance, zastaví se u návštěvníků a cestou zkontroluje, co je potřeba opravit. Za den nachodí desítky tisíc kroků. Kdo ho potká poprvé, jen těžko by hádal, že právě on je majitelem jednoho z nejvýznamnějších jihočeských zámků. Ani doma nebydlí v reprezentačních sálech. Zvolil si starou poštu, nenápadný dům v areálu zámku. Důvod je jednoduchý. „Nikdy jsem necítil potřebu velkého ani okázalého bydlení. Navíc jakoukoli část zámku, kterou bych si vyhradil pro vlastní bydlení, bych fakticky odebral veřejnosti, ať už pro prohlídky, nebo jiné využití. Připadalo by mi to z mé strany sobecké. Smyslem je zámek a jeho areál lidem zpřístupňovat, ne naopak,“ říká Stephanos Germenis-Hildprandt. Jeho život přitom mohl vypadat úplně jinak.
Související
Z Londýna zpátky do Blatné
Narodil se řeckému architektovi Spyridonu Germenisovi a Janě Germenis-Hildprandt, potomkyni rodu Hildprandtů. Dětství prožil převážně v Řecku. Doma se mluvilo anglicky, proto po patnáctých narozeninách odešel studovat do Anglie, kde později také pracoval. Budoucnost viděl právě tam. Návrat do Česka neplánoval. Všechno změnila až smrt otce.
„Stručně řečeno jsem se vrátil kvůli povinnosti a odpovědnosti. Jsem vděčný rodičům, že mě podporovali v tom, abych studoval a budoval kariéru v oborech a na místech, která jsem si sám zvolil. Usadit se v Blatné a převzít správu majetku je proto to nejmenší, co pro ně mohu udělat na oplátku,“ vysvětluje.
Rod Hildprandtů vlastní zámek od roku 1798. Po únoru 1948 jim byl majetek zabaven a rodina odešla do exilu. Zámek se do jejich rukou vrátil až po roce 1991. Stephanos tehdy přijel do Blatné jako dítě. Dodnes si na první návštěvu dobře vzpomíná. „Zámek na mě obrovsky zapůsobil a těšil jsem se, až ho budu moci prozkoumat. Zároveň si ale pamatuji, že jsem neměl rád zdejší počasí a nechápal, proč mi všechno připadá tak šedé. Byl to velký kontrast ke slunnému středomořskému létu, odkud jsme právě přijeli.“
Restituce neznamenala bohatství
Veřejnost často vnímá restituce jako okamžitý návrat k luxusnímu životu. Podle Stephanose je to jeden z největších omylů a realita je této představě na hony vzdálená. „Je třeba správně chápat samotný pojem. Říká se tomu restituce, nikoli například dar, protože šlo o navrácení nespravedlivě zabaveného majetku jeho právoplatným vlastníkům. S jeho vrácením však přišla také odpovědnost, nejen za fyzickou údržbu, ale i za ochranu kulturního dědictví a okolní přírody.“
Když rodina zámek převzala, čekaly ji roky práce. Přesto měli podle něj jednu výhodu. „Měli jsme štěstí, že za komunismu spadal zámek pod správu Národního památkového ústavu, který jej alespoň částečně udržoval a probíhaly zde prohlídky.“
První etapu obnovy vedli jeho rodiče. Zaměřili se především na opravu fasád, obnovu interiérů a znovuotevření zámku veřejnosti. Když v roce 2014 převzal správu on, změnil se směr. „Po dokončení obnovy fasády jsem se zaměřil na komerční a kulturní rozvoj zámku. Zámek byl za komunismu částečně udržovaný a fungoval jako turistický cíl, ale v jeho správě a rozvoji chybělo dlouhodobé plánování. Někdy žertuji, že jde vlastně o osm set let starý start-up.“
Každá vydělaná koruna se vrací zpět
Správa historického sídla není jednorázová rekonstrukce, ale nikdy nekončící proces. Opravy spolykají každý rok miliony korun a práce podle Stephanose nikdy nekončí. „Většina věcí spolu souvisí. Opravy vyžadují finance a pro získání peněz je třeba rozvíjet komerční aktivity. Ty je nutné neustále posouvat, aby lidé měli důvod přijet a následně se vracet.“
Dnes už podle něj zámek dokáže fungovat bez závislosti na mimořádné finanční pomoci. „Veškeré příjmy, které zámek vytvoří, se vracejí zpět do zámku. Díky celkovému rozvoji a aktivitám, které v posledních letech realizujeme, je dnes zámek v zásadě finančně soběstačný. To pomáhá zajistit, aby zůstal otevřený a přístupný veřejnosti.“ Péče o historickou památku ale není jen otázkou peněz. Prakticky každá oprava znamená hledání rovnováhy mezi zachováním historické podoby a požadavky moderního provozu.
„Jde o komplex budov, jehož některé části sahají až do 13. století. I jednoduchý kabel k jednomu světlu vyžaduje kompromisy, natož například instalace celého kanalizačního systému. Je pro nás mimořádně důležité zachovat architektonickou a vizuální integritu objektu. Zároveň je třeba mít na paměti, že úpravy prováděné například v 19. století musely ve srovnání s podobou zámku v 18. století také působit dramaticky.“
Na obnově proto dlouhodobě spolupracuje s památkáři, které veřejnost často vnímá spíše jako překážku. Jeho zkušenost je ale jiná. „S radostí a hrdostí mohu říci, že se nám podařilo navázat s památkáři mimořádně dobré vztahy. Jsem vděčný za jejich podporu a rady. Přestože jsme někdy vedli diskuse, nevzpomínám si na jediný případ, kdy by nás nějak zásadně omezili.“ Největší výzvou zůstává rozsáhlá oprava střech. „Jde o část Rejtova paláce přímo pod střechou. Architektonicky jsou to jedny z nejkrásnějších místností v zámku. Žádný z těchto prostorů však nelze výrazněji rozvíjet, dokud nejprve neopravíme celou střechu.“
Historická památka musí žít
Za posledních deset let se zámek proměnil. Kromě klasických prohlídek dnes nabízí koncerty, výstavy, trhy, kavárnu nebo kulturní festivaly. Podle Stephanose je to jediná cesta, jak může historická památka dlouhodobě přežít. „Je to pro mě mimořádně důležité. Tyto budovy byly původně často centry obchodu, kultury i setkávání lidí. Svým způsobem byly skutečným středobodem života okolní komunity. Potřebují život a aktivitu, třeba i jen návštěvu kavárny.“
Ročně do zámeckého areálu zamíří téměř 200 tisíc lidí. „Jsem hrdý na to, že se Zámek Blatná stal jedním z důvodů, proč ožilo město i jeho okolí. Blatná z našich celoročních aktivit přirozeně profituje a mně dělá velkou radost sledovat, jak se proměnila v malé moderní evropské město kultury.“
Do budoucna chce dokončit opravy střech, zpřístupnit další části zámku a jednou vybudovat také ubytování s wellness. Ani po více než třiceti letech od restituce ale nemá pocit, že by byl cíl na dohled. „Nejsem si jistý, zda se někdy dostaneme do bodu, kdy budeme moci říci, že je naše práce hotová.“
Na otázku, zda by se stejnou zkušeností znovu opustil život v Londýně a vydal se stejnou cestou, odpovídá bez zaváhání. „Ano, bez nejmenších pochyb. Nejde o práci ani o zisk, ale o povinnost.“ A právě v jeho posledních slovech se možná skrývá důvod, proč dnes Blatná nepůsobí jako muzeum, ale jako místo, které stále žije.
„Jsme dočasnými správci budov, jejichž kulturní a historická hodnota přesahuje jednotlivce i čas. Přeji si, aby zámek i nadále zůstal dobře udržovanou, dobře spravovanou památkou přístupnou veřejnosti. To, že jsem byl v tomto období zrovna jeho vlastníkem, má v širším pohledu jen malý význam.“
Zdroj: autorský článek
