České zemědělství stojí na rozcestí. Vedle tradiční role producenta potravin se od něj stále více očekává, že bude aktivně pečovat o krajinu, zadržovat vodu a pomáhat zmírňovat dopady klimatické změny. Právě tuto proměnu reflektovala konference Proměny zemědělství, kterou v rámci projektu o společné zemědělské politice uspořádaly Hospodářské noviny. Na projektu se podílí vydavatelství Economie, server Update EU a magazín Zemědělec.
Krajina pod tlakem
Úvodní panel nazvaný Zemědělství jako klíč k udržitelné krajině ukázal, že shoda na základní diagnóze panuje, řešení už ale tak jednoznačná nejsou. Podle účastníků diskuse se česká krajina dlouhodobě potýká s problémy, jako je eroze půdy, nízká schopnost zadržovat vodu nebo ztráta biodiverzity. Tyto jevy přitom nejsou abstraktní – projevují se v praxi například vysycháním půdy, rychlým odtokem vody z krajiny nebo ubýváním drobných krajinných prvků.
Debata ukázala, že příčiny jsou komplexní. Vedle historicky dané struktury velkých zemědělských podniků hraje roli i samotné nastavení systému hospodaření a ekonomických pobídek. Právě dotační politika podle diskutujících významně ovlivňuje, jakým způsobem se na českých polích hospodaří – a tedy i to, zda jsou upřednostňovány krátkodobé výnosy, nebo dlouhodobá udržitelnost.
Zazněla i kritika současného systému podpor, který podle části panelistů nedostatečně motivuje k šetrnému hospodaření. Odměňuje především produkci, zatímco environmentální funkce zemědělství zůstávají částečně v pozadí. To může být problém i v kontextu připravovaných změn na evropské úrovni.
Evropa mění pravidla hry
Druhý panel konference se věnoval právě budoucnosti společné zemědělské politiky Evropské unie. Jak vyplynulo z debaty, návrhy Evropské komise směřující k období po roce 2027 vyvolávají v Česku značné obavy. Rozpočet pro zemědělství má reálně klesnout a dosavadní systém dvou pilířů by měl nahradit jednotný „megafond“, v němž budou zemědělské výdaje soupeřit s dalšími prioritami.
„Česko je jedním z nejvíce finančně krácených států,“ zaznělo během diskuse s tím, že dopady mohou být pro tuzemské farmy citelné. Kritika se soustředí také na návrh zastropování přímých plateb či riziko, že se z financování zemědělství stane soutěž národních rozpočtů, ve které budou mít bohatší státy výhodu.
Zpět na národní úroveň se debata vracela otázkou, jak by mělo české zemědělství vypadat v horizontu příštích deseti až patnácti let. Shoda panovala na tom, že klíčové bude lépe propojit produkční a environmentální funkce. Jinými slovy – produkovat dostatek kvalitních potravin, ale zároveň nezhoršovat stav půdy, vody ani krajiny.
Praktická rovina však ukazuje limity ambiciózních vizí. Z pohledu farmářů musí být změny ekonomicky udržitelné a postupné. Politická reprezentace zároveň naráží na limity vyjednávání na evropské úrovni i na domácí rozpočtová omezení.
Závěrečné shrnutí panelu tak nepřineslo jedno univerzální řešení, ale spíše soubor priorit: lepší cílení dotací, důraz na ochranu půdy a vody, podpora diverzifikace a větší důraz na přidanou hodnotu produkce. Právě tyto kroky mohou rozhodnout o tom, zda se českému zemědělství podaří zvládnout proměnu, která už dávno přesahuje hranice samotných polí.
