Ivanov patřil do nejužšího kruhu takzvaných siloviků – mužů s minulostí v sovětských tajných službách, kteří s Putinem na přelomu tisíciletí převzali moc nad Ruskem. Na rozdíl od mnoha jiných postsovětských generálů byl Ivanov mimořádně inteligentní a vzdělaný.
Jako elitní špion KGB vystudoval překladatelství, mluvil perfektně anglicky i švédsky. V 70. a 80. letech působil pod diplomatickým krytím v Londýně a Skandinávii. Jeho chladné, až britské vystupování z něj v raných letech dělalo oblíbence západních diplomatů.
V roce 2001 ho Putin jmenoval ministrem obrany a Ivanov si udělal jméno nekompromisním potlačením povstání v Čečensku. V čele ruské armády stál až do roku 2007, stál za jejími reformami. Ivanovova pozice v Kremlu se zdála být neotřesitelná.
2008: Car ukázal na jiného
Největší moment Ivanovovy kariéry přišel v roce 2008. Putin tehdy kvůli ústavním limitům nemohl kandidovat na prezidenta potřetí v řadě a všichni političtí pozorovatelé měli za hotovou věc, že svým nástupcem v Kremlu jmenuje právě tvrdého a ambiciózního Ivanova.
Putin však tehdy celou ruskou elitu šokoval. Místo ostříleného rozvědčíka vytáhl z klobouku tehdy nevýrazného a poddajného technokrata Dmitrije Medveděva.
Důvody se v Rusku nikdy nahlas neřekly, ale analytici měli jasno: Ivanov byl pro Putina příliš silný, příliš ambiciózní a příliš nebezpečný. Putin tehdy potřeboval na prezidentské židli loajálního aparátčíka, který mu moc po čtyřech letech bez řečí vrátí, nikoliv sebevědomého partnera z KGB, který by si mohl vybudovat vlastní mocenské centrum.
Zapůsobit mohla i Ivanovova tehdejší popularita na Západě, kterou paranoidní Putin začal vnímat jako hrozbu.
Zmocněnec pro emise
Pokud se někdo Putinovi přímo nepostaví, může i po politické čistce zůstat na prestižních, i když méně významných postech. Ivanov tak vedl prezidentskou administrativu a dělal vicepremiéra – ale jeho reálný vliv systematicky slábl.
Definitivní pád přišel v roce 2016, kdy ho Putin jmenoval „zvláštním zmocněncem pro dopravu a ochranu životního prostředí“. V hierarchii Kremlu šlo o klasický, ponižující odsun na druhou kolej. Z muže, který měl dříve prst na jaderném kufříku, se stal ministerský úředník kontrolující emise, ekologii a stavbu silnic.
Před svým definitivním koncem se ještě stihl ocitnout na černých seznamech západních sankcí kvůli ruské invazi na Ukrajinu. Z „ekologické“ funkce ho Putin oficiálně odvolal teprve nedávno – v únoru 2026 – údajně na Ivanovovu vlastní žádost, aby mohl odejít do definitivního důchodu.
Zločin a trest
Ivanov zažil i rodinnou tragédii. V roce 2005 Ivanovův nejstarší syn Alexandr v Moskvě ve vysoké rychlosti srazil a zabil na přechodu 68letou důchodkyni.
Policie pod obrovským tlakem Kremlu případ nestoudně zametla pod koberec a trestní stíhání zastavila s tím, že nehodě „nešlo zabránit“. Ruské úřady se dokonce pokusily popotahovat zetě zabité ženy, který se u soudů marně domáhal spravedlnosti.
O devět let později, v roce 2014, však zasáhla osudová karma. Alexandr Ivanov za záhadných okolností utonul během dovolené ve Spojených arabských emirátech, když ho při plavání v Dubaji smetly vysoké vlny.
V Rusku tehdy opoziční novináři otevřeně psali o „božích mlýnech“, což dokonce vedlo k vyhazovům rozhlasových moderátorů, kteří o tragédii odmítli mlčet.
