Valdés po nástupu Castra k moci v roce 1959 zastával po celá desetiletí vysoké vládní funkce. Až do roku 2019 byl vlivným členem vládnoucí Kubánské komunistické strany.
Valdés patřil k nejbližším spolupracovníkům Fidela Castra. V roce 1956 byl mezi 82 revolucionáři, kteří se na jachtě Granma vylodili na Kubě, aby zahájili ozbrojené povstání proti diktátorovi Fulgenciu Batistovi. Jen hrstka z nich výpravu přežila. V době revoluce bojoval po boku Ernesta „Che“ Guevary a podílel se i na závěrečných bojích, které v roce 1959 vedly k pádu Batistova režimu.
Během své politické kariéry zastával řadu významných funkcí, včetně ministra vnitra, náměstka ministra obrany, ministra informací a komunikací či viceprezidenta. I po nástupu mladší generace politiků kolem prezidenta Miguela Díaze-Canela zůstal jednou z důležitých postav režimu. V posledních letech jako místopředseda vlády dohlížel především na řešení vleklé energetické krize a častých výpadků elektřiny.
Valdés byl v roce 1960 členem delegace vedené Raúlem Castrem, která přijela do Československa, a absolvoval zde zpravodajský výcvik. Koncem roku 1982 pak navštívil Prahu jako kubánský ministr vnitra a jednal zde s nejvyššími představiteli země o vzájemných vztazích a bezpečnostní spolupráci.
Valdés vždy zůstal věrný revoluci, jejím vůdcům a systému vlády jedné strany. Stejně jako Castro a Guevara nosil i on olivově zelenou uniformu a až do konce si ponechal bradku ve stylu Lva Trockého, kterou nosil od svých raných revolučních let.
