Dnes už to v kontextu dalšího vývoje tenisové historie působí trochu úsměvně, ale na přelomu milénia to byla velká věc.
Americký tenisový „pistolník“ s řeckými kořeny překonal rekord, posunul hranice možného a posbíral celkem 14 grandslamů.
Jeho předchůdce Roy Emerson měl tehdy jasno: „Samprase sotva někdo překoná.“
To nikdo netušil, že přijdou tři pánové – Roger Federer, Rafael Nadal a Novak Djokovič –, z nichž každý posbírá přes dvě desítky trofejí z velké čtyřky.
Ale Sampras byl v devadesátých letech úkaz. Černovlasý kudrnáč měl fantastický servis, po kterém často okamžitě uháněl na síť. Však se mu přezdívalo „Pistole Pete“ kvůli jeho střelbě z podání.
Zároveň mu někteří fanoušci říkali i „Nudný Pete“. Navzdory všem velkým vítězstvím a mediální pozornosti, kterou si vysloužil i za to, že šest let za sebou končil sezonu jako světová jednička, působil uzavřeně a bez emocí.
Nikdo nevěděl, co se v něm ve skutečnosti odehrává. A právě to bylo Samprasovým záměrem.
„Cílem bylo neukázat soupeřům jakoukoli vlastní nedokonalost nebo slabinu, aby to proti vám nemohli použít,“ vysvětloval po kariéře Sampras.
Ve své autobiografii Mysl šampiona přiznal, že ke konci kariéry ho tahle psychologická strategie dostihla a naplno se u něho projevily zdravotní problémy, které léta tajil.
„Trpěl jsem talasémií, mírným onemocněním, které běžně mají muži ze Středomoří. V podstatě se jedná o nedostatek železa v krvi, který způsobuje anémii. Ti, kteří tím trpí, mají sklony v intenzivním horku ke kolapsu,“ přiznal v knize americký tenista.
A to je pro tenistu poměrně závažná komplikace, obzvlášť, pokud hrajete v Austrálii nebo na US Open. Právě v New Yorku ho při cestě za titulem v roce 1996 potkaly na kurtu zřejmě nejvážnější problémy. V pětisetové čtvrtfinálové bitvě se Španělem Alexem Corretjou dokonce zvracel na kurtu.
„Jen si vzpomínám, že jsme hráli nějakou vyčerpávající výměnu a pak mi proběhlo hlavou ´do háje, já budu zvracet před všemi těmi lidmi´,“ líčil Sampras.
Pak si ale jen opláchl obličej, vrátil se na kurt a vyhrál nejen zápas, ale nakonec celý turnaj.
„Když jsem se pořádně usadil na pozici číslo jedna v žebříčku, rozhodně jsem nechtěl zvolnit, spíš jsem dal nohu na plyn. Pak jsem ale šel na vyšetření ke svému lékaři do Tampy, který zjistil, že mám v žaludku vřed. Podle něj za to mohla kombinace stresu a léků na bolest,“ uvedl.
Nejvíc v sobě dusil emoce v době, kdy usiloval o překonání rekordu Roye Emersona. Dokonce mu začaly ve velkém vypadávat vlasy.
„Padaly mi v úplných chomáčích. Ztrácel jsem nervy, celková únava navíc přispívala k mým nekonzistentním výsledkům. Uvědomil jsem si, že už to nedokážu v sobě držet a zavolal jsem si svého trenéra Paula Annaconeho do pokoje. Poprvé jsem někomu ukázal svou zranitelnost,“ zavzpomínal Sampras.
To mu nakonec nejvíc pomohlo. Svěřil se trenérovi, spadla z něho psychická tíha a společně naplánovali, jak si během honby za rekordem co nejvíce odpočinout.
Sampras pak rekord překonal v roce 2000 svým sedmým triumfem ve Wimbledonu a 14. grandslamový titul přidal o dva roky později na US Open.
