Před pětapadesáti lety, 21. července 1971, se historické jádro Prahy stalo městskou památkovou rezervací. Šlo o klíčové rozhodnutí tehdejší vlády, které sice zachránilo stovky unikátních budov před demolicí, zároveň ale přineslo také výzvu, jak skloubit ochranu památek s moderním životem ve městě.
Chráněné historické jádro Prahy zahrnuje zejména Hradčany s Pražským hradem, Staré Město, Josefov, Malou Stranu a Nové Město. Částečně ale zasahuje také na Vyšehrad, Vinohrady, do Holešovic, Podolí nebo na Smíchov. Podle databáze Národního památkového ústavu se na jeho území nachází zhruba 1400 jednotlivých nemovitých kulturních památek – domů, paláců, mostů nebo sousoší. Mezi nejznámější patří Pražský hrad, Karlův most, Národní muzeum nebo Staronová synagoga.
Nařízení vlády z července 1971 stanovilo přísné podmínky pro stavební činnost v rezervaci. Veškeré úpravy nemovitých památek se podle něj musí navrhovat a provádět se zřetelem k trvalému zabezpečení jejich hmotné podstaty. Při nové výstavbě a vnějších úpravách nechráněných objektů je nutné dbát na jejich architektonické vztahy k památkám. Dopravní ani infrastrukturní stavby zároveň nesmějí narušovat prostředí rezervace a ohrožovat jednotlivé památky.
„Jizva na okraji historického centra“
„Když nahlédneme do územního plánu z roku 1964, tak obsahoval celou řadu návrhů kapacitních komunikací dálničního charakteru, které měly procházet nejen po okraji historického centra Prahy, tak jako dnes severojižní magistrála, ale měly procházet i přímo tímto centrem. Tyto stavby by si určitě vyžádaly plošné demolice v těch místech, kudy by měly vést a znamenaly by přísun mnohem masivnější dopravy do historického centra,“ popsala architektka Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy Milena Amáta Wenzlová.
Podle ní se vyhlášením památkové rezervace město a jeho strukturu jako celek ochránit podařilo. Ať už jde o rostlou strukturu Starého Města a Malé Strany, nebo o plánovitě založené Nové Město a jeho historicky cennou zástavbu ze všech období. „Největším selháním je bezpochyby severojižní magistrála, která tvoří velkou jizvu na samém okraji historického centra,“ zhodnotila architektka.
Pražská památková rezervace je s rozlohou 866 hektarů jednou z největších svého druhu na světě. V evropském i světovém kontextu není ale výjimečná jen svou rozlohou. Tvoří ji totiž původní, hradbami sevřené město, které je historicky i stavebně poměrně jednotné. Architektura zachovaná na území historického centra názorně zachycuje zhruba 1100 let vývoje města. Prolíná se v tu řada slohů – od románského přes gotiku, renesanci a baroko až po kubismus a funkcionalismus.
Pod ochranou UNESCO
Význam pražského centra uznalo v roce 1992 také UNESCO, když jej zařadilo na Seznam světového kulturního a přírodního dědictví. Stavem rezervace se UNESCO také několikrát zabývalo.
V roce 2007 například organizace vyjádřila vážné znepokojení kvůli plánované výstavbě výškových budov na Pankráci. V roce 2010 především kvůli výstavbě tunelového komplexu Blanka přijeli do Prahy inspektoři UNESCO. Organizace následně konstatovala, že stavební práce pražské památky neohrožují. Ve zprávě ale mimo jiné doporučila přijmout pravidla pro výstavbu výškových budov.
Jak vrátit bydlení do památkové rezervace?
Pražská památková rezervace je sice výkladní skříní UNESCO, pro mnohé obyvatele metropole se ale v posledních letech stává téměř cizím územím. Běžný život z centra postupně mizí. Město si podle Wenzlové tento trend uvědomuje. „Snaží se přijímat politiky, které by toto zvrátily. Jde například o využívání městských objektů pro dlouhodobé bydlení, umísťování služeb pro obyvatele nebo podporu běžného života,“ vyjmenovala.
Město podle ní zároveň vnímá, že majitelé domů v centru musejí dodržovat pravidla stanovená památkáři. „Je potřeba o těchto věcech vést diskuzi a vážit nejen veřejný zájem na ochranu historického kulturního dědictví, ale například také zájem na ochraně klimatu. Pravidla by neměla platit plošně, stejně pro všechny objekty. Je nutné zohledňovat jejich umístění v historickém centru i orientaci do veřejných prostranství,“ poznamenala architektka.
Soudobá architektura a více zeleně v centru
Do historického centra podle ní patří také soudobá architektura. „Právě vrstevnatost architektury jednotlivých slohů je jedním z velkých bohatství Prahy. Nová architektura ale musí ctít určitá pravidla. Pokud respektuje strukturu, kapacitu a výšku okolní zástavby, mohou vznikat skutečně kvalitní stavby, jako je například Drn, případně dříve postavený hotel Josef,“ vysvětlila.
Dlouhodobě se vede také debata o dostavbě Staroměstské radnice. Řeší se i otázka, jak do rozpáleného centra dostat více zeleně, stromů a vody. „Ne do každé ulice je možné vysadit strom. Záleží proto na kvalitě návrhu a na tom, zda respektuje to, co památková péče chrání – kompozici prostoru, průhledy a výhledy na hodnotné fasády. Pokud návrh tyto zásady ctí, je možné vést diskuzi o doplňování stromů do města,“ uvedla Wenzlová.
Jak organizovat dopravu
Velkou diskuzi vyvolává také doprava. „Naším cílem určitě není odstranit z historického centra veškerou automobilovou dopravu. Debata se nyní vede o tom, jak ji organizovat tak, aby sloužila především rezidentům a obsluze území,“ nastínila Wenzlová.
Žádnou zásadní proměnu historického centra Prahy si v nejbližší době prý architektka nedokáže představit. „Doufám, že vlastníci budou nadále dobře pečovat o své objekty a město o veřejná prostranství tak, aby byla kultivovaná a atraktivní také pro obyvatele Prahy,“ uzavřela.
