Sudetoněmecké krajanské sdružení nečekalo tolik pozitivních reakcí na svůj brněnský sjezd, řekl České televizi jeho mluvčí Bernd Posselt. S negativními ohlasy počítalo, množství těch pozitivních ho ale podle něj překvapilo. Lidem, kteří mají stále strach z prolomení Benešových dekretů, Posselt vzkazuje, že se bát nemusejí. V rozhovoru, který s ním vedla zpravodajka ČT v Německu Helena Truchlá, také řekl, že jediným mateřským jazykem Evropy je dialog.

Když vidíte, jaké debaty vyvolal v Česku Sudetoněmecký den v Brně, připouštíte v tomto ohledu nějaké vlastní chyby?

Proč by měla být debata chybou? Naopak, debata je pro demokracii elixírem života. A říkám vám zcela jasně: s negativními reakcemi jsme počítali, ale nečekali jsme tolik pozitivních. Dostává se nám vlny solidarity z občanské společnosti, mnoha politických stran, vlastně všech proevropských stran. To jsem neočekával. Jsem příjemně překvapen.

V posledních týdnech jsem mluvila s mnoha lidmi, kteří se angažují v česko-německých vztazích, a mnozí z nich byli reakcí překvapeni, a to poměrně negativně. Vy ne?

Tito lidé byli negativně překvapeni proto, že Česko možná znají jen velmi povrchně. Víte, neustále se říká, že naše vztahy jsou nejlepší v historii. Samozřejmě však mnoho lidí v Německu žilo v iluzi, že už se nevedou vůbec žádné diskuse o problematických bodech. Ale ty zkrátka existují.

Posselt: Každý smí Sudetoněmecký den kritizovat a demonstrovat proti němu

Pojďme ještě mluvit o přípravách Sudetoněmeckého dne. Když jste přijali pozvání do Brna, hovořil jste o tom také s českými politiky?

Samozřejmě. Mám mezi českými politiky mnoho přátel. Bylo to ještě za předchozí vlády.

S kým například?

No, s mnoha lidmi.

Konkrétní být nechcete?

Raději ne.

Zajímala by mě také vnitrobavorská dimenze celé věci. Jak dobře byla tato akce projednána s lidmi z CSU, tedy s lidmi kolem zemského premiéra Markuse Södera, který také přijede do Brna? Jak dobře to bylo prodiskutováno a připraveno?

K tomu tři věci. Zaprvé: sám jsem již 25 let členem předsednictva CSU a jsem tam odpovědný nejen za záležitosti vyhnanců, ale za celou střední a východní Evropu. Aktivně za to zodpovídám v předsednictvu. O tomto záměru jsem vždy informoval a všichni byli touto myšlenkou nadšeni.

Zadruhé: každý bavorský ministerský předseda, včetně jediného ministerského předsedy ze sociální demokracie, kterého Bavorsko ve své historii mělo, ale vlastně všechny demokratické frakce v bavorském zemském sněmu, se vždy zúčastní Sudetoněmeckého dne – bez ohledu na to, kde se koná.

Když se tedy někdo stane bavorským zemským premiérem, automaticky bude o letnicích vždy na Sudetoněmeckém dni. Letnice patří v Německu k nejvýznamnějším svátkům. V Bavorsku jsou prázdniny. Bavorský ministerský předseda však ví, že převzetím úřadu o letniční prázdniny přijde. Vždy přijede na Sudetoněmecký den, a tedy i tehdy, když se koná v Brně.

A zatřetí: bavorský zemský sněm i bavorská vláda financují Sudetoněmecký den stovkami tisíc eur.

Když byl před několika měsíci premiér (Andrej) Babiš zde v Mnichově, seděl během tiskové konference přímo vedle pana Södera. A pan Söder tehdy na tiskové konferenci řekl, že na Sudetoněmecký den rozhodně přijede.

Byla jsem tehdy v únoru na tiskové konferenci v Mnichově také. Situace se však od té doby, alespoň na české straně, trochu změnila. Premiér Babiš teď například říká, že uspořádat Sudetoněmecký den v Brně není dobrý nápad, a poslanci české vládní koalice jeho konání v Brně odmítají a požadují jeho zrušení. Plánujete v této souvislosti nějaké změny programu?

Ne. Vůbec nic to nemění. Naštěstí žijeme v demokracii. Česká republika není banánová republika, ale středoevropská demokracie. Máme svobodu shromažďování, máme svobodu projevu. Máme nejlepší úmysly, pozitivní záměr. Jsou lidé, kteří jsou proti, a v demokracii na to mají právo. Toto právo bych já dokonce hájil. Myslím si, že každý člověk smí Sudetoněmecký den kritizovat a demonstrovat proti němu. To akceptuji. Musí tak ovšem činit v rámci zákonů, českých zákonů.

Už dávno se zabýváme jinými věcmi než Benešovými dekrety, ujišťuje Posselt

Když mluvíte o zákonech: v Česku jsou kontroverzním tématem především Benešovy dekrety. V Česko-německé deklaraci z roku 1997 se oba státy zavázaly vzájemně respektovat právní stav v jednotlivých zemích.

Ne, to není správně. Obě strany tehdy konstatovaly – a to je zajímavé, protože deklaraci podepsal i pan (Václav) Klaus, a já jsem byl tehdy mimochodem osobně přítomen v Lichtenštejnském paláci v Praze, když deklaraci Klaus a (Helmut) Kohl podepsali – v Česko-německé deklaraci stojí, že obě strany respektují, že druhá strana zastává odlišný názor.

Přesně tak. A v programovém prohlášení Sudetoněmeckého landsmanšaftu se přesto stále uvádí, že Benešovy dekrety by měly, respektive musí být zrušeny.

Toto programové prohlášení, to bych rád uvedl, má svou historii. Když jsem se před 25 nebo 27 lety postavil do čela landsmanšaftu, zvolil jsem jednoznačný kurz ke smíření. Existovaly stanovy, které jsou právně závazné. Programové prohlášení je dokument, sice důležitý, ale nemá právní charakter. Stanovy naopak právní charakter mají.

A ve stanovách stály dvě věci: zaprvé, že podporujeme majetkové nároky. Druhý bod bylo „znovuzískání vlasti“, tedy územní aspekt. Obojí jsem po dlouhém procesu nechal ze stanov Sudetoněmeckého landsmanšaftu odstranit.

Já vám říkám, pro mě nejsou Benešovy dekrety zajímavým tématem. Nezabývám se jimi. Ve svém projevu v Brně o nich neřeknu ani slovo. Pro mě to není téma. Je to minulost. A říkám zcela jasně: pro nás je to morální a historická otázka, nikoli materiální nebo právní.

Přesně tak, a já teď nechci mluvit o morální stránce, o historii ani o okolnostech Benešových dekretů. Zajímalo by mě, zda by z Vašeho pohledu nebylo strategicky rozumné se tohoto požadavku vzdát a říci: došli jsme tak daleko, že pro nás už to není důležité.

Celkově já jako odpovědná osoba, předsednictvo i velká většina sudetských Němců nestaví toto téma do středu pozornosti nebo do popředí. Už dávno se zabýváme jinými věcmi. Za to, že se tenhle strašák znovu probudil, můžou výhradně nacionalisté a komunisté, kteří toto téma jako hrozbu uměle znovu vytahují.

Posselt: Pro obavy mám pochopení, ale lidé se nemusejí bát

Máte ale možná pochopení i pro to, že v Česku jsou stále lidé, pro které je toto strašidlo zdrojem strachu?

Pro to mám pochopení, naprosté pochopení. A snažím se těmto lidem jasně říkat, že se nemusejí bát. Já ale také prosím o pochopení pro pocity mnoha sudetských Němců. Rozumíte? Vždy se říká, že Češi mají své pocity. To je pravda. Ale i sudetští Němci mají své pocity. A spojit tyto pocity ve smíření a přátelství, to je můj úkol.

Český ministr zahraničí Petr Macinka (Motoristé) při své návštěvě Berlína hovořil o dvou skupinách v české společnosti: o jedné, která Sudetoněmecký den v Brně jednoznačně odmítá, a o druhé, větší skupině, která je víceméně lhostejná.

Zapomněl na tu největší skupinu.

Přesně to jsem chtěla teď říct. Zástupci česko-německých fór a lidé, kteří se této problematice dlouhodobě věnují, doplnili, že zapomněl na skupinu, která tuto událost možná vnímá i pozitivně. Proč není hlas této skupiny hlasitější?

Musím říct, že tento hlas je velmi hlasitý. V českém parlamentu se téměř všichni poslanci opozičních stran výrazně vyslovili ve prospěch Sudetoněmeckého dne. Vyjádřil se pražský arcibiskup, představitelé židovské obce, významný spisovatel Pavel Kohout, Radka Denemarková, Kateřina Tučková. Nedávno také ve Frankfurter Allgemeine Zeitung Jaroslav Rudiš. Tedy velcí intelektuálové této země.

Když ministr Macinka říká, že jste možná podcenili negativní reakce, udělal byste dnes při přípravách něco jinak?

Ne. Dostali jsme pozvání. A my už mnoho let pořádáme v České republice celou řadu akcí. Každý rok se v Brně koná pochod smíření. Vždy přijedeme ve třech nebo čtyřech autobusech. Tentokrát jich prostě bude jedenáct, a ne tři nebo čtyři.

Vy zastáváte jednu ze dvou nejvyšších funkcí u sudetských Němců posledních 25 let. Jaké cíle si ještě kladete? Byl pro vás Sudetoněmecký den v České republice jedním z posledních velkých cílů?

Neřekl bych, že jedním z posledních cílů. Ale bezpochyby to bude jeden z vrcholů mé práce. Už 56 let, od svých čtrnácti let, bojuji za dvě věci: za lidská práva a za evropské sjednocení. To jsou témata mého života. A co jsem se naučil? Evropa má jen jeden mateřský jazyk: dialog. A tento dialog budu vést, dokud mrtvý nepadnu.

Share.