Váš otec se stal symbolem lidskosti díky záchraně židovských dětí před koncentračními tábory. Jak jste osobně prožíval události festivalu, jehož součástí je sudetoněmecký sjezd – mj. pietu na brněnském nádraží a slavnost na Moravském náměstí – kam přišla i řada odpůrců, kteří byli nezdvořilí i vůči vám?
Mně ty protesty přišly hlavně jako snaha udržovat při životě plamen hněvu kvůli něčemu, co se odehrálo dávno a kde vlastně každý nese svůj díl viny. Britové nesou odpovědnost za to, že obětovali Sudety ve snaze zabránit válce, přestože jsme po roce 1918 slíbili Československo chránit.
Němci za to, že zabili tolik lidí při budování své říše. Sudetští Němci za kolaboraci, i když často vlastně neměli moc na výběr, protože nekolaborovat bylo nebezpečné.
A Češi po válce za odsun Němců kvůli tomu, že část sudetských Němců spolupracovala s nacisty, stejně jako s nimi během okupace spolupracovali i někteří Češi. Každý má na té historii svůj podíl.
Když mluvíte o tom, že se i po 80 letech pořád vrací staré emoce a hněv – proč myslíte, že je to stále tak silné téma?
Jsou lidé, kterým se hodí ten hněv udržovat při životě. Někteří politici a různí lídři, protože jim to přináší podporu. Pak lidé, kteří si myslí, že mohou mít jednodušší život, když budou z něčeho vinit někoho jiného. Nebo třeba zahraniční aktéři, kteří chtějí destabilizovat demokracii tím, že mezi lidi zasévají vnitřní konflikty.
Je zajímavé být teď tady a snažím se využít příběh svého otce jako připomínku, že každý z nás může svět udělat lepším. Nebo i horším. Ale doufejme, že lepším.
Mluvil váš otec někdy konkrétně o sudetských Němcích?
Můj otec se k tomuhle období života vracel jen velmi nerad. Nebyl to člověk, který by chtěl zůstávat uvězněný v minulosti. Naopak věřil, že lidé by měli hledat cestu kupředu, odpouštět si a snažit se posunout dál.
Související
Myslím, že právě to byl celý princip jeho života a toho, co dělal. A já se dnes snažím ten jeho odkaz lidskosti, smířlivosti a porozumění nést dál. I to byl jeden z důvodů, proč jsem přijal pozvání do Brna a chtěl sem přijet.
Překvapilo vás, jak vyhrocené všechno kolem toho sjezdu je? Že i po 80 letech jsou kolem toho tak silné emoce? Přece jen, když tu teď sedíme a děláme rozhovor, jen pár metrů od nás skandují lidé s vlajkami, transparenty a megafony…
Přemýšlel jsem nad tím, jestli tu opravdu je cítit nějaký hněv nebo ohrožení. Upřímně? Já to celé vnímám jako velmi klidnou a vlastně radostnou akci. Ty protesty mi spíš připomínaly fotbalový dav, který si přišel trochu užít atmosféru protestu, než že by šlo o skutečnou hrozbu nebo snahu něco ničit.
Říkal jsem si, jestli kdybychom někoho z těch lidí odvedli stranou a normálně si s ním sedli, jestli by ty názory cítil tak silně, nebo jestli je to spíš o tom být součástí skupiny přátel, sociálních sítí a celé té bubliny, která člověku dá pocit, že proti něčemu bojuje. Skoro jako hra.
Nejsem tu dostatečně dlouho na to, aby na mě ty protesty působily vyloženě hrozivě. Ale když vidím, kolik je kolem šéfa sudetoněmeckého krajanského sdružení ochranky, tak je asi jasné, že lidé, kteří to tu znají lépe než já, nějaké riziko vnímají.
Bernda Posselta jste do čtvrtka nikdy osobně nepotkal, že? Jaký na vás udělal dojem?
Myslel jsem si, že jeho projev byl velmi působivý. Německy ani česky nemluvím, ale měl jsem překladatele do angličtiny. Velmi na mě zapůsobila autenticita jeho přístupu. Třeba když vítal i protestující a připomněl jim, že v některých obdobích historie lidé neměli možnost protestovat, zatímco on věří ve svobodu slova a respektuje jejich právo říkat, co si myslí. To mi přišlo velmi státnické.
Proč jste vlastně chtěl do Brna přijet? Co byl ten hlavní důvod, kdy jste si řekl: „Chci tam být“?
Ve své malé roli bych rád využil příběh svého otce a jeho jméno k tomu, aby lidem připomínal, že bychom měli pracovat na usmíření a na dobrých vztazích mezi komunitami, které spolu žijí tak dlouho a mají společnou historii. Udržovat při životě hněv a nedůvěru nikomu nepomáhá.
Snažím se tedy alespoň trochu přispět k hojení starých ran. I když si myslím, že většina mladých lidí už žádné rány necítí. A vlastně mám pocit, že i starší generace už z velké části přijala, že dnes žijeme v jiné době. Pro mě je to trochu jako ptát se, jestli bychom se ještě dnes měli zlobit na Švédy za to, že se snažili dobýt Brno v roce 1645. Nebo to bylo 1545 (směje se)?
V 17. století. Čtyřměsíční obléhání Brna.
Přesně tak. Takže bychom se dnes pořád měli zlobit na Švédy? Myslím, že člověk musí v určitou chvíli říct: „Podívejte, každý občas udělá něco špatného.“
Odpuštění totiž neznamená říct, že někdo nebyl vinen. Odpuštění znamená přijmout, že ty věci se staly, ale jít dál. Neodpouštíte druhému kvůli němu samotnému. Odpouštíte hlavně proto, abyste sami mohli pokračovat dál. Mohli jít kupředu.
Nevím, jestli jste to zaznamenal, ale někteří čeští politici – konkrétně třeba poslanec SPD Miroslav Ševčík – vás kvůli podpoře té akce osočili z různých věcí…
Ano, slyšel jsem o tom. Že Wintonova rodina je prý „zrádcovská“ a „kolaborantská“. Myslím ale, že toho nakonec trochu litoval, protože pokud vím, tak mi pak říkal něco ve smyslu: „Tak jsem to nemyslel, myslel jsem něco jiného.“ Jenže – může se politik opravdu vyvinit z něčeho, co vyvolá takovou reakci, tím, že pak řekne: „To jsem tak nemyslel“?
A moje reakce? Upřímně – koho to zajímá? Opravdu. Nemyslím, že můžete lidi vést skrze strach a hněv. Lídři by měli lidem nabízet vizi budoucnosti, ne pořád otevírat vztek kvůli minulosti. A myslím, že právě takové lídry dnes v mnoha zemích, včetně Velké Británie, zoufale postrádáme.
Pokud vím, několikrát jste se setkal s prezidentem Petrem Pavlem. Kam byste ho zařadil?
Udělal na mě velký dojem. Mám k němu obrovský respekt. Dokonce jsem mu psal osobní dopis a prosil ho, jestli by mohl sem do Brna přijet, protože symbolika jeho účasti by byla nesmírně silná. Chápu ale, že politicky to asi nebylo jednoduché.
Velmi mě ovšem povzbudilo, že si nakonec našel cestu – aspoň symbolickou záštitu – jak alespoň vyjádřit podporu způsobem, který ukazuje, že dnešní doba by měla být o léčení ran, ne o podpoře hněvu.
Otázka úplně mimo téma – vy jste sem opravdu přijel z Anglie na motorce?
Ano. Dřív jsem hodně jezdil na motorkářské dovolené se skupinou přátel. Když se skupina rozpadla, zjistil jsem, že mě to pořád baví.
Před třemi lety jsem si řekl, že pojedu sem a cestou budu natáčet krátká videa o leadershipu. Moje přednášky jsou vlastně o tom, jak vést lidi k lepšímu. A používám v nich svého otce jako příklad člověka, který sice neměl žádnou formální autoritu, žádné povolení ani zdroje, a přesto dokázal změnit životy tolika lidí.
To je zajímavé, kde jste se už například zastavil?
Cestou do Brna jsem zastavoval v různých městech a natáčel videa o zajímavých osobnostech. V Plzni třeba o Josefu Grollovi, který vytvořil první plzeňský ležák. Nebyl to zrovna milý člověk, ale tehdejší lídři Plzně byli skvělí v tom, že ho dokázali najmout a vytvořit něco výjimečného.
A tady v Brně chci natočit video o Jeanu-Louisi Raduitovi de Souches. O člověku, který ubránil Brno před Švédy s pěti sty vojáky a tisícovkou obyvatel proti armádě o 28 tisících mužích. Na motorce mám jednoduchou techniku, se kterou to všechno zvládám natáčet.
Už jste se ptal prezidenta, jestli se neprojedete někdy spolu?
Vidíte, to jsem mu dokonce navrhoval při našem posledním setkání. Ale myslím, že je asi příliš zaneprázdněný na to, aby si se mnou vyrazil jen tak na kávu.
