Anna z Krásného pochází a ke zdejší krajině má vztah od dětství. Její muž je ale původně z východních Čech a profesně se věnuje rekonstrukcím. Právě on se před lety pustil do obnovy staré chalupy v odlehlé části obce. Když se s Annou dali dohromady, rozhodli se, že si dům ponechají a začnou v něm společně nový život. Od té doby uplynulo už deset let a dnes tu vychovávají dva malé syny.
„Můj muž chtěl záhony v řádcích. Tady mrkev, tady hrášek. Jenže mně se to nelíbilo,“ směje se Anna, která pracuje jako učitelka v mateřské škole. V její zahradě proto vedle sebe rostou rajčata s dýněmi, mezi květinami se objevuje mangold, kedlubny nebo červená řepa a často se prý stane, že člověk zjistí až po několika týdnech, co vlastně kam zasadil.
Související
„Nemám tady úhledné obdélníkové záhony. Dávám věci vedle sebe spíš pocitově podle toho, jak se mi to líbí a jak si myslím, že by to mohlo fungovat. A pak se nechám překvapit.“ Rajčata rostou do výšky, dýně se plazí po zemi a podle Anny si vzájemně nepřekážejí. „Lidé mi občas říkají, že tohle vedle sebe přece nemůže růst. A já jim odpovídám: Jak nemůže, když to tady vedle sebe roste?“
Pod zahradou byl eternit
Začátky přitom nebyly jednoduché. Po odstranění plevele zjistili, že velká část pozemku sloužila po desetiletí jako neoficiální skládka stavebního odpadu. „Jak se to dřív dělalo, všechno se vyhodilo za chalupu. Omítky by ještě nevadily, ale našli jsme tady spoustu eternitu, takže jsme ho museli nechat odborně zlikvidovat,“ vypráví Anna.
Na zahradu proto postupně naváželi novou ornici. „Po zahradě máme několik kompostů a je vidět, že se půda rok od roku zlepšuje.“ Před štítem vznikla předzahrádka v podobě, jakou dříve mívala řada venkovských stavení. Není určená pro zeleninu, ale hlavně pro květiny a bylinky. „Říkám tomu babičkovská předzahrádka,“ říká.
Na jaře tu kvetou kopretiny a orlíčky, později nastupují bylinky, které Anna suší na čaje nebo z nich připravuje domácí sirupy. „Do předzahrádky už vlastně skoro nezasahuju. Možná dvakrát do roka. Letos jsem jen ostříhala odkvetlé kopretiny a orlíčky, protože jsem nechtěla, aby se příliš vysemenily,“ vysvětluje.
Bez kurzů a příruček
Když zahradu zakládala, neměla podle vlastních slov žádné zkušenosti ani zahradnické vzdělání. „Nemám žádný kurz ani školení. Jen pár knížek a chuť do práce,“ vysvětluje. Její zahrada se přitom stala inspirací pro široké okolí a je možné ji každoročně navštívit v rámci Víkendu otevřených zahrad.
První rostliny vybírala jednoduše podle toho, co se jí v zahradnictví líbilo. „Šli jsme s manželem kolem květin a koupili jsme to, co zrovna kvetlo,“ vzpomíná Anna. Postupně zjistili, že některým rostlinám se daří a jiné podmínky místního údolí nezvládají. „První rok jsme pod lípou pěstovali mrkev a hrášek. Jenže jsme časem pochopili, že je to nesmysl. Lípa si bere obrovské množství vody a zem je pod ní tvrdá.“
Její zahrada není permakulturní, i když ji tak návštěvníci často označují. „Je to přírodní zahrada. Nepoužíváme chemii, umělá hnojiva ani rašelinu. Permakultura je mnohem složitější disciplína.“ Plodiny se snaží na stanovištích střídat, ale přísných pravidel se nedrží.
Největším problémem nejsou slimáci
Za největší nepřátele zahrady nepovažuje slimáky ani plevel. „Podívejte se sem. Ráno jsem tady byla a tohle všechno je od hryzců.“ Hraboši a hryzci letos během několika týdnů zničili desítky cibulek a kořenů.
„Odhlodávají kořínky a cibulky. Pak najednou vidíte, že květina usychá a padá. Je z toho skoro do pláče.“ Podle Anny je zajímavé, že podobné problémy začaly až ve chvíli, kdy přestali chovat ovce „Dokud jsme měli ovečky, tak tady téměř nebyli.“
Lípa starší než republika
Nad zahradou stojí strom, který je starší než samotná Česká republika. Památná lípa má podle odhadů přibližně tři sta let a svého času byla dokonce nejvyšším památným stromem ve Žďárských vrších. Měřila přes čtyřicet metrů, dnes má zhruba třiadvacet.
Strom je dutý a trpí chorobou kořenového systému. „Po obvodu má asi dvanáct centimetrů zdravého dřeva.“ Za deset let, co tu rodina žije, se z něj několikrát ulomily velké větve. „Teď nás čeká další prořezávka. Je to památný strom, takže nestačí vzít pilu a pustit se do toho. Musí se žádat úřady a přijede arborista.“
Na otázku, kdy přijde chvíle, kdy bude strom příliš nebezpečný, odpovídá bez dlouhého přemýšlení „Budeme dělat všechno pro to, aby tady byla co nejdéle.“ Před štítem už ale vyrůstá její nástupkyně – malý semenáček, který se objevil před dvěma lety. „Takže mě jednou bude někdo za tři sta let nenávidět stejně, jako dneska občas nadáváme na tuhle lípu my,“ dodává Anna se smíchem.
Život s řekou není jen romantika
Jen několik metrů od zahrady protéká bývalý náhon, který kdysi poháněl vodní pilu a mlýn. O kus dál teče samotná Svratka, která rozděluje Čechy a Moravu. „Naše chalupa stojí na Moravě a o pár kroků dál už jste v Čechách.“ Řeka bývá většinu roku nenápadná. Při prudkých deštích nebo zimních oblevách se ale okolní louky během krátké chvíle promění v jezero.
„Někdy stačí půl hodiny opravdu silného deště a všechno je pod vodou.“ Voda se pravidelně rozlévá až k salaši. Jednou tam zůstaly uvězněné i jejich ovce. „Museli jsme zavolat hasiče, aby nám je pomohli dostat zpátky. Asi by to zvládly, ale nikdo nevěděl, jak se voda bude dál zvedat. Samotnou chalupu zatím řeka přímo neohrozila. „Když už se voda dostane dovnitř, tak většinou od silnice nebo ze spodních vod. Ve sklepě máme čerpadlo a jsme na to připravení.“
Řeka ale nepřináší jen starosti. „Tím, že žijeme v údolí, drží se tady dlouho rosa. Ještě v deset nebo jedenáct dopoledne bývá zahrada mokrá, zatímco na kopcích už je dávno sucho.“
Zdroj: autorský článek
