Z výšky působí káhirské Město mrtvých jako kamenné moře. Nízké střechy, kupole, minarety, úzké uličky a mezi nimi hrobky, které na první pohled připomínají malé domy. Jen v dálce se za nimi zvedají panelové věže současné Káhiry. Jako by se dvě města dívala jedno na druhé: staré, tiché a pohřební na to nové, husté a rozpínavé. A naopak.
Fotograf Filip Jandourek se vypravil s fotoaparátem na tohle zvláštní místo ve chvíli, kdy do něj stále výrazněji vstupuje nová Káhira: silnicemi, demolicemi a tlakem na odchod těch, kteří tu mají domovy i předky.
Tady jsou jeho postřehy z káhirské nekropole – Města mrtvých.
Mrtvých se nebojíme
Procházím sám tímto podivuhodným hřbitovem s pocitem, že nekropole nepůsobí jako prázdné pietní místo. Sedí se tu na kobercích, děti běhají po ulici za míčem, na šňůrách visí prádlo, muži pracují v dílnách a v některých hrobkách se bydlí. Místo, které by se zvenčí mohlo snadno stát kuriozitou, je pro místní především obytnou čtvrtí. A to i přes horší dostupnost vody a elektřiny. Naopak nájmy mezi zdobenými stěnami hrobek jsou nízké.
Historické pohřebiště vzniklo díky bohatství tehdejších elit. Rodiny si nechávaly stavět rozsáhlá mauzolea a u nich domy pro správce. Právě správci, hrobníci a jejich rodiny se časem stali přirozenou součástí místa. K nim se přidávali lidé, které do nekropole přivedla bytová nouze. V Káhiře, kde se tlak na bydlení dlouhodobě zvyšuje, může být hrobka nebo přilehlý prostor jednou z mála dostupných možností.
Co je káhirské Město mrtvých
Město mrtvých, arabsky často označované jako al-Qarafa, je rozsáhlý soubor historických islámských hřbitovů a nekropolí v Káhiře. Rozkládá se severně a jižně od Káhirské citadely, pod pahorky Mokattam, a je součástí širší oblasti Historické Káhiry zapsané na seznam UNESCO. Historická Káhira je podle UNESCO jedním z nejstarších islámských měst světa, s mešitami, madrasami, lázněmi a fontánami; své vrcholné období zažila ve 14. století.
Nekropole se vyvíjela po staletí. Kromě běžných hrobů zde vznikala okázalá mauzolea panovníků, učenců, náboženských osobností i bohatých rodin. Součástí areálů bývaly prostory pro správce, návštěvy nebo zázemí rodin, které o hroby pečovaly. Právě z této tradice se postupně vyvinulo i bydlení v části hřbitovů.
Obyvatelé hrobů
V jednom z domů mě muž jménem Ali zve dovnitř a ujišťuje mě, že mrtvá těla byla z hrobu pod podlahou vyjmuta. Majitel objektu podle něj žije v zahraničí a prostor pronajímá zhruba za padesát dolarů měsíčně.
V jiné části památního místa se objevuje třináctiletá Fatima, která se v nekropoli narodila a žije tu s rodiči a sourozenci. Chodí do školy v nedaleké čtvrti. Na otázku, zda se nebojí mrtvých, odpovídá jednoduše: „Proč bych se měla bát?“ Víc ji rozčilují spolužačky, které jí a dalším dětem říkají obyvatelé hrobů a někdy se jim vyhýbají.
Zdi Města mrtvých však přestávají být pro své obyvatele jistotou. Egyptské úřady v posledních letech kvůli silnicím a nové výstavbě bourají části historických hřbitovů.
Podle agentury Reuters zasáhly od roku 2020 dálniční projekty do rozsáhlých částí káhirské nekropole; egyptská vláda argumentuje modernizací a tím, že registrované památky chrání. UNESCO a další kritici naopak mluví o ztrátě nenahraditelné části městské paměti.
Smrt jako běžná součást života
Pro místní nejde jen o památkovou debatu. Muž jménem Omar, který se v nekropoli narodil, žije sám s několika kočkami a pracuje v textilní dílně, popisuje těžké rozhodování. Hrozí, že hrob jeho matky bude zbourán. Může vyhovět úřadům a přemístit ostatky i rodinné náhrobky na nové pohřebiště za městem, nebo je ponechat na místě s rizikem, že je poškodí demoliční práce.
Město mrtvých tak mizí dvojím způsobem. Z jeho okrajů ukrajuje nová doprava, beton a bytová výstavba. Zároveň se z něj vytrhává to, co z něj dělalo živou část Káhiry: vztah k předkům, práce správců, každodennost lidí, kteří se mezi hroby narodili a pro které mrtví nejsou strašidlem, ale respektovanými sousedy. Novodobé město tu nepožírá jen starý hřbitov. Požírá i vzácný prostor, kde smrt nebyla vytlačena za plot, ale zůstávala součástí života.
Kdo je Filip Jandourek
Filip Jandourek (*1978) je pražský fotograf zaměřený především na portrét a dokumentární fotografii. Vystudoval Institut tvůrčí fotografie v Opavě. Od roku 2008 spolupracuje s českými i zahraničními periodiky, je několikanásobným oceněným soutěže Czech Press Photo a Siena Awards. Věnoval se mimo jiné dokumentárním projektům na Ukrajině, spolu s fotografkou Hanou Connor pak fotografují v Bangladéši nebo na Kubě.
Zdroj: autorský text
