Od zvláštní zpravodajky z Ceuty – V první chvíli to vypadá jako funus významného státníka: okolní ulice jsou neprodyšně zatarasené, smuteční věnce i pozůstalé hlídají policisté, pohřební síň se otevírá až na poslední chvíli. „Sem vážně nemůžete, pokračujte na druhou stranu,“ ukazuje na snědého muže v žabkách přísná žena v uniformě a kroutí přitom hlavou.
Ve skutečnosti je to ale nový standard. Centrum španělské Ceuty se uzavřelo, aby si lidé mohli konečně oddechnout. Nápor afrických běženců, kteří živelně zaplavili ulice, totiž ochromil jejich životy a znemožnil i obyčejné věci. Nebyly otevřené obchody, nefungovaly pumpy, odkládaly se akce. „Všechno bylo totálně paralyzované a všude vládl chaos,“ potvrzuje recepční hotelu Hercules v historické části města na Calle de los Hermanos Gómez Marcelo.
Běžence drží na uzdě ozbrojené složky
Teď se sice všechno pozvolna vrací k normálu, ale za cenu neustálé přítomnosti policie a po zuby ozbrojených vojáků. Ti město rozdělili v podstatě na dvě zóny.
Ta první znovu nabírá svůj obvyklý rytmus – restaurace opět servírují jídlo, kavárny jsou plně hostů a na plážích se sluní lidé. Svůj provoz obnovily i luxusní prodejny s oblečením a šperky. „To všechno ale jen díky tomu, že běžence drží na uzdě ozbrojené složky. Do centra města je nevpustí,“ popisuje muž.
Od reportérky Aktuálně.cz přímo na místě:
V té druhé stále panují divoké poměry. Každou noc houkají policejní sirény a ve vzduchu hučí vrtulník. Ozbrojenci se snaží pochytat desítky migrantů, kteří vzdorují nechtěné deportaci. Skrývají se proto v křoviscích na skalnatém pobřeží a doufají, že se dostanou do místního Dočasného zadržovacího centra pro imigranty (CETI), kde požádají o azyl. Třeba v úterý večer se podobný zátah konal ve čtvrti Recinto Sur.
Jenomže míst v zařízení pro uprchlíky je málo – jen kolem tisícovky. Stovky dalších běženců se proto tlačí na pláži Trampolín na samém okraji Ceuty. Někteří našli útočiště dokonce uvnitř starého muslimského hřbitova s mešitou Sidi Embarek.
Nosí si tam věci, sprchují se údržbovými hadicemi a stelou si mezi náhrobky. S sebou mají jen igelitku a karton na spaní. „Hlavně nechci zpátky, tam mě nic dobrého nečeká,“ vysvětluje své odhodlání devatenáctiletý Youssef, který přebývá v místní čtvrti Jadú. Ve Španělsku by chtěl podle svých slov studovat a pracovat.
„Nevím, jak dlouho to vydržíme“
Mezi obyvateli Ceuty ale kvůli tomu roste napětí. Masa uprchlíků je nenechává spát. I lidé mimo historické centrum si proto začali stavět improvizované ploty a jsou neustále ve střehu. „Mám doma šestnáctiletou dceru a třináctiletého kluka. Skoro vůbec je nepouštíme ven, máme o ně strach. Nevím, jak dlouho to vydržíme,“ popisuje náladu ve městě sedmačtyřicetiletý Rafael, který pracuje jako sanitář v nemocnici. Bydlí právě na předměstí Ceuty.
Stejně to vidí i padesátiletý Francisco, který nabízí tabák na rohu Avenidy de África. Zvažuje dokonce prodej domu a odchod do pevninského Španělska. „Tady to přestává mít smysl,“ vysvětluje.
Podle ženy, která pracuje v místním přístavu, je atmosféra mezi sousedy dusná. Všichni jsou podle ní naštvaní. „Ani ne tak na samotné migranty, někteří z nich vypadají podobně vyděšeně jako my, ale na vládu. Na tu naši i marockou. Ani jedna z nich totiž neudělala vůbec nic,“ říká.
