Spojení slavného spisovatelského jména, zavedené produkční mašinerie a všelidového tématu letních dovolených u moře představovalo v počátku nultých let zaručený recept na úspěch. Výsledná návštěvnost překračující tři čtvrtě milionu diváků v kinech a přes dva miliony diváků televizní premiéry u obrazovek potvrzují, že producentům sázka na diváckou přístupnost vyšla.
Režijní debut Jiřího Vejdělka ovšem vznikal neobvykle dlouho a složitě. Literární předloha Michala Viewegha vyšla již v roce 1996 a téměř okamžitě se stala hitem. Původně podle ní měl vzniknout pětidílný seriál. Několik let probíhala jednání mezi Českou televizí a chorvatskou veřejnoprávní televizí. Realizaci seriálu, který by propojil český a chorvatský humor i kulturu, doprovázely vleklé debaty o penězích, autorských právech i celkovém vyznění.
Kdo to bude režírovat? A co Chorvati?
Michal Viewegh dokonce strávil léto na ostrově Hvar, kde psal seriálový scénář. Pro režii byli v průběhu let osloveni Jan Hřebejk, Alice Nellis či Filip Renč. Třetí jmenovaný z projektu odstoupil pro nesouhlas s epizodickou strukturou scénáře, v němž postrádal dominantní dějový oblouk.
Nepanovala ani shoda na způsobu financování a vykreslení chorvatských reálií. Chorvatská strana vnímala pojetí svých krajanů – kteří měli mít v seriálové verzi výraznější prostor – jako příliš nevěrohodné a karikované a z koprodukce po dlouhém vyjednávání sešlo.
Když se autorská práva vrátila spisovateli, chopil se příležitosti zkušený producent Rudolf Biermann, povzbuzený úspěchem Románu pro ženy. Myšlenku na televizní seriál zavrhl a rozhodl se pro celovečerní tvar. Nanovo se rozběhlo hledání vhodného režiséra.
Producenti zvažovali například dřív osloveného Igora Chauna. U něj ale údajně panovala obava, že by dílo koncipoval příliš umělecky. Produkce nakonec vsadila na jiného absolventa FAMU, a to Jiřího Vejdělka, jehož jedinou dosavadní režijní zkušeností byl seriál Redakce.
Vieweghova groteska o banalitě bytí
Hlavní výzvou pro nový tvůrčí tým bylo přepracování knižní předlohy. Vieweghův román totiž rozhodně není přímočarou prázdninovou komedií o partě lidí z autobusu. Autor knihu strukturoval jako sebereflexivní text postavený na principu „psaní o psaní“. Hlavní hrdina, rozvedený spisovatel Max, u Viewegha vystupoval v roli vypravěče, který si s událostmi a postavami pohrává, komentuje tvůrčí proces a polemizuje s reálnými literárními kritiky.
Viewegh do knižního textu vkládal úryvky z negativních recenzí svých předchozích děl, experimentoval s vyprávěním z pohledu ovce a budoval smutnou grotesku o banalitě bytí.
Ve filmu z této sofistikované metatextové stavby nezůstalo téměř nic. Aby se zabránilo spojování spisovatele s osobou samotného Viewegha, navrhl autor proměnit Maxe z literáta na popového zpěváka. Tím ovšem postava ztratila roli hybatele děje a stala se jednou z mnoha figurek rozmanitého člověčího panoptika.
Jiří Vejdělek musel z předlohy a předchozích verzí scénáře vydestilovat jakž takž kompaktní příběh. Vynechal proto filozofující citáty, zredukoval počet postav a vypustil některé absurdní scény. Původní krutost a hořkost předlohy potlačil ve prospěch poměrně hřejivé letní oddechovky.
Herci ve studeném moři a předabovaný Max
Zatímco diváci v kinech podléhali iluzi, že se spolu s postavami nacházejí v idylickém chorvatském letovisku, samotné natáčení mělo k dovolenkové pohodě daleko. Filmaři vyrazili k moři do italské Sistiany až v druhé půlce září, kdy měla voda v Jadranu okolo 13 stupňů. Herci tak museli se zatnutými zuby a předstíraným úsměvem skákat do chladných vln. Adrian Jastraban se hned první den spálil na podzimním slunci, což vyžadovalo vrstvy make-upu, zatímco Martin Pechlát a Eva Leinweberová bojovali s mořskými proudy.
Slovenský přízvuk představitele Maxe, Ondreje Kovaľa, se zase ukázal být pro zvukaře nepřekonatelným oříškem, a tak byl herec předabován Sašou Rašilovem. Byl to však právě casting, co z filmu učinilo stálici televizních obrazovek. Ústřední melancholickou linii nese Anna Polívková v roli Jolany. Snímek se nás dvě hodiny snaží přesvědčit, že tato mladá žena není pohledná, a může být proto ráda, když o ni projeví zájem onanista v podání Pechláta.
Dobrosrdečnost Jolany je pak stvrzena jednou z nejbizarnějších scén filmu, kdy hrdinka nechá nezletilého chlapce, aby jí sáhnul na prsa, dostal erekci a díky tomu s velkou úlevou zjistil, že není gay. Film poměrně vnímavě vykresluje homosexuální pár v podání Adriana Jastrabana a Jaromíra Noska a zároveň ukazuje, že je menšinová sexuální orientace společností vnímána jako nežádoucí břímě.
Jolaniny věčně se hádající rodiče ztvárnili Eva Holubová a Bohumil Klepl. Mnozí diváci si pak z mozaiky groteskních a sentimentálních scének pamatují především momenty s řidiči autobusu Karlem a Karlem (Pavel Liška a Miroslav Krobot), opakovaně přepočítávajícími hnědé podšálky, či dokonale bezelstnou průvodkyni Pamelu (Jitka Kocurová).
Zatímco knižní předloha zůstává znepokojivou úvahou o lidské malosti, na filmovém přepisu je funkční zejména zvolený producentský model, propojující knižní bestseller s masivní propagací a zapojením komerční televize. Jiřímu Vejdělkovi pak tento nadsazený pohled na české turistické zlozvyky zajistil pozici jednoho z nejvyhledávanějších tvůrců nenáročných lifestylových komedií.