„Skoro jsem při závodě usnul.“ Formule 1 sází na městské tratě, Madrid přestřelil – Aktuálně.cz

Bohužel pro jezdce i fanoušky se zároveň znovu ukázala další slabina těchto tratí. Pokud okruh nenabízí místa vhodná k předjíždění a nedojde k mimořádné události, závod snadno sklouzne k nudné podívané.

„Skoro jsem při závodě usnul,“ přiznal v cíli Gabriel Bortoleto z Audi.

Smířlivější byl domácí matador Fernando Alonso. Španělovi se trať líbila a označil ji za technickou a jezdecky zajímavou. Výhrady měl především k obtížnému předjíždění a k charakteru současných vozů, který podle něj potlačuje část jezdecké náročnosti okruhu.

Hrozba bouraček za každým rohem

Ačkoli náročná kombinace středně rychlých a rychlých zatáček přinesla v Madridu napínavou kvalifikaci, nedostatek jasných příležitostí k předjíždění znamenal během závodů minimum soubojů. A bylo jedno, jestli se jednalo o F1, F2, nebo F3.

Do řady kritiků madridské premiéry se zařadil i vítěz závodu Kimi Antonelli. Kvalifikaci si prý moc užil, ale závod vůbec ne.

„Rozhodně to nevytváří příležitosti k předjíždění. Trať vás nenutí zkoušet předjížděcí manévry, protože v 80 % případů by mohlo dojít ke kontaktu,“ řekl jezdec Mercedesu po závodě.

„Myslím tím hlavně druhou šikanu. Kdybych tam zatočil, srazil bych se s Landem (Norrisem) a pravděpodobně bychom najeli do zdi a zablokovali trať. To by rozhodně nebylo příjemné,“ popsal Ital kritické místo.

„Podle mě je tedy nutné některé zatáčky změnit, aby vzniklo více příležitostí k předjíždění. Dneska si sice užijete jedno rychlé kolo, ale v závodě prostě zůstanete uvězněný za soupeřem,“ dodal lídr šampionátu.

Zklamání se neubránil ani výkonný ředitel Velké ceny Španělska Luis Garcia Abad.

„Upřímně řečeno, Mezinárodní automobilová federace jasně stanovila, jakým způsobem je třeba vylepšit trasu okruhu. Před příští sezonou budeme muset okruh znovu vybudovat,“ přiznal. „Opravdu věřím, že si jezdci kvalifikaci velmi užili. Ale určitě se pokusíme pro příští rok provést vylepšení.“

Od omylu na parkovišti po korunovanou legendu

V historii formule 1 se už vystřídaly téměř dvě desítky městských okruhů. Šest podniků z 23 vypsaných v letošní sezoně je ale extrém.

Nevěříte? Tak počítejte s námi: letos jsou v kalendáři podniky v Melbourne, Monaku, Madridu, Baku, Singapuru a Las Vegas.

Ne pokaždé jde o jízdu centimetry od svodidel, jak je tomu zvykem v  Monaku. Naopak třeba Baku je proslavené svou extrémní rychlostí, díky níž se může rovnat i s „chrámem rychlosti“ v italské Monze.

Řada tratí byla či je vytýčena v parcích nebo na parkovištích. První případ reprezentuje Melbourne, druhý klikatý okruh lemovaný betonovými bariérami na parkovišti slavného kasina Caesars Palace v Las Vegas.

V nevadském pekelném horku se jelo v letech 1981 a 1982. Mnohé jezdce v cíli kvůli totální dehydrataci doslova vytahovali z kokpitu.

„Je to jako kozí stezka stažená z hor a rozplácnutá do roviny,“ prohodil světový šampion ze sezony 1980 Alan Jones.

Americká legenda Mario Andretti pro Caesars Palace vymyslel přezdívku, která se rychle vžila – „Mickey Mouse“ okruh. Andretti by tam raději viděl jezdit motokáry.

Některé městské okruhy využívaly i natrvalo vybudované úseky, například startovní rovinku s potřebným zázemím. Tak tomu bylo v Soči, kde se monoposty proháněly areálem vybudovaným pro zimní olympijské hry 2014.

Jestli existuje země, kde jsou na městské trati zatížení, jsou to Spojené státy. V 80. letech byly Dallas a Detroit ukázkou tehdejší marné snahy F1 prosadit se za mořem. Delší životnost ve světě Grand Prix mělo pouze Long Beach na západním pobřeží, kde se v rámci IndyCar závodí dodnes.

Suma sumárum najdeme na americké mapě celkem šest podobných městských destinací. Na druhém místě je nečekaně Španělsko. Vedle současného Madridu si dnešní fanoušci formule 1 nejspíš vybaví už jen nepovedený experiment v přístavu ve Valencii z let 2008 až 2012.

Jenže dějiny Grand Prix jsou pestřejší. V Barceloně se v 50. letech dvakrát jelo na extrémně rychlé trati Pedralbes.

Do katalánské metropole se svět rychlých kol vrátil v sedmdesátkách. Jenže Montjuïc Park se proslavil hlavně tragédií v roce 1975. Při havárii německého jezdce Rolfa Stommelena zemřel divák, hasič a dva novináři.

Závod byl předčasně ukončen, díky čemuž poprvé a naposledy bodovala ve formuli 1 žena. Lella Lombardiová byla klasifikována jako šestá. K Italčině smůle se neodjelo 60 procent vypsané délky závodu, takže dostala jen polovinu bodu.

Monacké schody do nebe

Na závěr zbývá perla mezi všemi okruhy, ať už klasickými autodromy, nebo městskými tratěmi. Velká cena Monaka se roku 1950 jela jako vůbec druhá v historii po britském Silverstonu.

Trojnásobný mistr světa Nelson Piquet kdysi prohodil: „Jezdit v Monaku je jako jezdit na kole po obýváku.“ Ani to ale nebere Monaku punc výjimečnosti.

Velká cena Monaka v sobě spojuje extrémní výzvu pro jezdce, bohatou historii a jedinečnou atmosféru úzkého městského okruhu. Vítězství v Monaku dodnes patří k nejcennějším úspěchům, jakých může jezdec formule 1 dosáhnout.

Šestkrát zde vyhrál Ayrton Senna, pětkrát Graham Hill a Michael Schumacher. Poslední ročníky patřily největším osobám současného světa Grand Prix.

Na schody před knížecí lóži si pro vítěznou trofej došli v uplynulých čtyřech Grand Prix Max Verstappen, Charles Leclerc, Lando Norris a letos Kimi Antonelli.

Městské trati jsou pro promotéra formule 1 důležité z ekonomického hlediska. Centra měst lákají fanoušky před závodem na setkání s piloty a během závodního víkendu také na večerní hudební show.

To je v současném světě influencerů, příspěvků na Instagramu a TikToku šance nalákat novou generaci milovníků zábavy, pro kterou jsou závody jen jedním z bodů programu. Například v Singapuru loni napočítali celkem 302 tisíc diváků. A ne všichni dorazili na okruh Marina Bay jen kvůli formuli 1.