Vesnické komedie jsou pro filmaře vděčným hracím polem. Je velmi jednoduché spoléhat na rurální archetypy, tvrdohlavé figurky a náturu venkovského prostředí.
Traktory, pivo, chatičky, vysmívání se lidské malosti a takový ten typicky český cynismus, jaký do kulturní paměti zakonzervoval hlavně Zdeněk Troška svou „slunco-senovskou“ trilogií.
Ten pak tyhle jezeďácké omalovánky transformoval v bizarní trilogii Babovřesky, jejichž první díl vidělo přes 600 tisíc diváků. Troška totiž — jako málokdo — dobře vycítil poptávku po lokálních komediích, kde dominují vulgarity, fyzická bolest a křičící lidé.
Vytvořil přitom radikální opozici vůči melancholií prosáklým a v mnoha ohledech kritickým filmům od Menzela a Svěráka, potažmo Smoljaka. Ti ve své době divákům naservírovali brilantní lekci epizodického vyprávění, v němž vesnické figurky nahlížejí hořkou optikou, načrtávají kontrasty s městskou kosmopolitou a třeba Na samotě u lesa dost nevybíravě ukazuje, jak „městská náplava“ fetišizuje tradice a zvyklosti a přetváří vesnici v neorganický skanzen.
Vzor, který je jen PR frází
Proč o těchto filmech vůbec mluvit? Protože je režisér a scenárista Tomáš Svoboda, stojící za novinkou Proč bychom se nezabili, uvádí coby referenční body, z nichž jeho snímek vyrůstá. Tradici, na kterou chtěl navázat. Ve skutečnosti ale jde jen o bezobsažnou PR frázi takzvaně na první dobrou.
Samotný tvůrce má přitom v některých aspektech poměrně fascinující filmografii. Původně divadelník začal před více než deseti lety točit na první pohled divácké komedie, jakkoli ani jedna z nich nebyla v kinech extra navštěvovaná (vyjma Hodinového manžela s více než 200 tisíc diváky).
Jeho poetika se však od ostatních plakátových taškařic troch liší. Což ale nutně neznamená kvalitu, spíš naopak. Pohrává si s prvky různorodých žánrů, razí černý humor a v poslední době se přiklání k absurditě.
Začal spolupracovat s ansámblem populárního Divadla Mír, s nímž natočil pozoruhodné Srnky, případně sérii Krematorium. Zmiňme také naprosto bizarního a fušérského Indiána, kde do Karla Rodena coby workoholika vnikne indiánský duch, načež skrze objímání stromů dochází k poznání života.
Prodaná nevěsta po modernu
Nyní Svoboda natočil rádoby modernizovanou variaci Prodané nevěsty. Klasika — původně z pera Karla Sabiny a Bedřicha Smetany — je zde spojená s ústřední vesnicí celého příběhu, Rozumovem. Do ní nás coby vypravěč uvádí učitel s tváří Jiřího Lábuse (kolikrát ještě uvidíme Lábuse coby průvodce příběhem?).
Právě obec Rozumov ve filmu disponuje fiktivním kulturním dědictvím, odehrála se tam totiž světová premiéra Prodané nevěsty. Místní ochotníci ji proto inscenují dodnes — a teď navíc bojují o zapsání na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO.
Vesnička je však rozštěpená na dvě pomyslné půlky. Jedné z nich vládne lihovarník Šmrha, druhé zase řezník Průša. Dělají si naschvály, třeba přesouvají auta na střechu. Jejich děti, které mají před nástupem na vysokou školu, se ale milují. Karel rád dělá umění, Marie zase točí na Instagram, kde ji sleduje několik desítek tisíc lidí, zároveň má v opeře hrát Mařenku.
Kvůli sporům starší generace se ale všechno zkomplikuje. Bizarní pelmel má Smetanu s nadhledem aktualizovat, právě na příkladu sledovaných postav a jejich patálií. Jakkoli to může znít coby dobrý a hravý nápad, zůstalo to skutečně jen u něj. Paralely a odkazy na operu samotnou, kterých tu paradoxně navzdory očekáváním moc nepadá, jsou banální jak pěst na oko (ostatně nelze příliš očekávat, že cílová skupina filmu skutečně zná její operní předlohu). Krkolomné propojování prvků a charakteristik postav filmu s „Prodankou“ tak zní hlavně žalostí.
Sympatie, ke kterým není důvod
A jako v drtivé většině dalších tuzemských komedií, ani tady nesledujeme opravdové postavy. Jen konstrukty, jejichž motivace a emoce jsou otrocky podmíněné vyprávění. Snímek s hřejivým podhoubím stojí hlavně na sympatiích k ústřední dvojici, ke kterým tu ale divák nemá skoro žádný důvod.
K zamilování se stačí společná jízda na motorce, k rozchodu ta nejhloupěji vyfabrikovaná záminka. Těžko pak brát cokoli z viděného vážně. A ano, komedie je vážná disciplína, byť nás jejich autoři přesvědčují o opaku.
Svoboda volí nadsazenou optiku, záměrně odtrženou od reality. Ve dvou případech boří čtvrtou stěnu, kdy se postavy obrací a pomrkávají na diváky, případně využívá animovaných vsuvek, stylem i pojetím dost podobných těm, z nichž těžil Marty Pohl v Party Harder: Summer Massacre.
Tato hravá osvěžení jsou však pouhou znouzectností, vyprázdněným gimmickem (lákadlo, které má přitáhnout pozornost, pozn. red.). Jinak jde o stylisticky omšelou rutinu, ubíjející obrázky protnuté reklamní líbivostí.
Humor založený na tajrlikování
Humor samozřejmě pramení pouze z poťouchlého tajtrlikování a herecké akce, zapojení stylistických prostředků pro komediální účinek bychom hledali marně.
K reflexi mezigeneračního střetu tu nedochází, scénář obecně je jedna velká nahodilost, kde se rezignace na základní elementy kauzality (příčiny a důsledku) schovávají za „absurditu“. Režisér se sice chce intelektuálně hlásit k prvkům absurdního divadla, ve skutečnosti zde ale absurdita přitom připomíná spíš kouřovou clonu, navíc ze zbytku jinak drsného humoru s hřejivými romancemi značně vykloubenou.
Narativní freestyle doplňuje neexistující cit pro rytmus, film „končí“ dobrou třetinu své stopáže. Tvar připomínající šití horkou jehlou nezachrání ani jinak příjemné herecké obsazení, bohužel odsouzené ke zcela hloupým postavám, jejichž osobnost by se dala popsat jednou větou. I s figurkami přitom se dá pracovat podnětně, dovést je k potřebné nadstavbě, zde k tomu ale nedochází.
Navíc vidíme naprosté nepochopení toho, jak mladí „ordinují“ na sociálních sítích. To se neschová ani za onu nadsázku, zeje z toho akorát trapnost a „boomerství“ autorů.
Zcela konformní snímek předstírající originalitu je extrémně zapomenutelný. Vesnice coby kulisa s bizarními postavičkami, u nichž ani kolikrát nevíme, co vlastně dělají a jaká je jejich funkce, se nápaditého pojetí rozhodně nedočkala. Jen těžko se čehokoli chytá. Nahodilý zmatek alespoň dochází k sluníčkovému rozuzlení, kdy se všichni mají rádi.