Marta Zajícová z Ústí nad Orlicí letos oslavila sté narozeniny. Zažila první republiku, druhou světovou válku i komunistický režim. Nejraději vzpomíná na prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka a na své působení v Sokole. K pravidelnému cvičení se vrátila po sametové revoluci a dodnes do zlínského Sokola dochází dvakrát týdně.
Zajícová se narodila před sto lety v Ústí nad Orlicí. Na dětství za první republiky vzpomíná s úsměvem na tváři. Ten ji neopouští ani při cvičení ve zlínském Sokole. „Moji rodiče byli obyčejní dělníci, ale žili jsme si dobře. Zažila jsem i rákosku ve škole, ale jen takové klepnutí přes prsty. Vzpomínám na tu dobu moc ráda,“ říká.
Zažila období vlády všech československých a českých prezidentů. Nejraději měla Tomáše Garrigua Masaryka, na kterého vzpomíná s úctou a láskou, říká. Podle jejích vzpomínek projevoval podobný vztah také on celému národu.
Vzpomínka na Masaryka
„Kdysi jsme ho viděli, na nádraží. Každý rok se oslavovaly jeho narozeniny a všichni ho vnímali jako tatíčka Masaryka. Uctíval všechny ty pravdy, snažil se národ držet v počestnosti a byl k lidem milý. Nic se tomu nevyrovnalo a pak bylo čím dál víc zmetků a žádný další vzor nebyl. Potom v té novější době to byl (Václav) Havel. Každý byl něčím jiným zajímavý,“ podotýká.
Masarykův pohřeb se konal 21. září 1937. Nedlouho poté začalo v Československu sílit napětí, které předznamenávalo druhou světovou válku. Především v pohraničí narůstal strach a měnící se vztahy mezi Čechy a Němci naznačovaly, že se situace vyostřuje.
Vztahy Čechů a Němců se změnily
„U nás v Ústí nad Orlicí byly textilní továrny a lidé z těch okolních vesnic, ať Němci, nebo Češi, chodili do těch továren. Jak se to začalo přiostřovat, tak se Němci od nás začali oddělovat. Dívali se na nás jinak. Ti, co byli dřív kamarádi, tak už potom nebyli kamarádi,“ vzpomíná.
Lidé podle ní začali nakupovat zásoby a bylo patrné, že se země připravuje na válku. Pozornost se soustředila také na budování pohraničního opevnění.
Nadšení z osvobození rychle vystřídalo zklamání
Marta Zajícová prožila válku v nejistotě a skromných podmínkách. Těžké boje se jejímu rodnému městu naštěstí vyhnuly. Varovné sirény se rozeznívaly například při přeletech amerických letadel směrem na Pardubice nebo Brno. První sovětští vojáci dorazili do Ústí nad Orlicí na přelomu 8. a 9. května 1945. Obyvatelé je radostně vítali, nadšení ale podle pamětnice netrvalo dlouho.
„Němci se po této stránce chovali lépe než Rusové. Němci – to byla jiná inteligence. Rusové co viděli, tak brali. Vítali se, ale jak tady byli už chvíli, tak ta láska a nadšení pominulo, když se ukázala ta druhá stránka toho osvobození,“ vysvětluje.
Poslední všesokolský slet
Zajícové bylo 22 let, když v roce 1948 cvičila na XI. všesokolském sletu. Byla plná nadšení, síly a optimismu. Tehdy ještě netušila, že si na další podobnou událost bude muset dlouho počkat. „Ze začátku se lidé snažili těm komunistům věřit, ale pak to nadšení u většiny opadlo,“ říká.
Sokolská myšlenka, založená na úctě ke svobodě, demokracii a národní svébytnosti, se dostávala do stále ostřejšího konfliktu s komunistickým režimem. Samostatná činnost Sokola byla postupně potlačena a organizace přišla o svou nezávislost.
„Každý se bál něco říct na protest, začal znovu panovat strach. Tak jak to bylo s Němci, tak to bylo teď. Možná ještě horší, že udávali Češi Čechy,“ podotýká pamětnice.
K Sokolu se vrátila až po sametové revoluci
Kvůli komunistickému režimu přišla Marta Zajícová o možnost pokračovat v sokolské činnosti. K té se vrátila až po sametové revoluci. „Já jsem nechodila nikam, do žádného cvičení, protože to nebyl Sokol,“ říká.
Ve svých sto letech hodnotí také vývoj české společnosti po roce 1989. Na současné poměry nahlíží kriticky, ovlivněná zkušenostmi z několika zásadních historických období.
„Všichni se snažili věřit, že se to změní, bohužel to zas špatně dopadlo. Je to moc veliký zmatek. Bylo by potřeba, aby se ti páni navrchu sjednotili, aby nehrál každý sám na sebe, ale aby zapomněli na sebe a začali dělat něco pro republiku,“ uzavírá pamětnice.