Stejný problém ale mají firmy. Potřebují lidi, kteří dnes zvládnou svou práci, ale nechtějí je uvolňovat na vzdělávání ani přesouvat jinam. Trh práce se tak mění rychleji než samotní zaměstnanci.
„Vnímaná potřeba učit se je nízká,“ říká v rozhovoru pro Týdeník Ekonom expertka na vzdělávání Dita Formánková. Pracovní život bude podle ní stále méně přímočarý: místo jedné profese přijdou různé role, projekty a průběžné doplňování dovedností. Kdo začne svou budoucnost řešit až ve chvíli, kdy jeho profese začne mizet, může zjistit, že na změnu už není připravený.
Přestává platit, že člověk vystuduje obor, najde si v něm práci a postupně v něm buduje kariéru?
Jsou obory, kde bude i nadále potřeba specifická kvalifikace a intenzivní formální vzdělávání. Třeba u lékařů. Takové profese jsou ale v menšině. Obecně je představa lineární kariéry mrtvá.
Trvanlivost dovedností klesla z 30 let na pět, s AI možná už na dva roky. Lidé se musí dál vzdělávat i jen proto, aby zůstali ve stejné profesi, natož aby změnili obor a rekvalifikovali se. Není na to ale připravený vzdělávací systém ani postoje lidí a zaměstnavatelů.
Jak bude za pár let vypadat typická kariéra?
Ve vzdělávání bude třeba osvojovat si transverzální neboli přenositelné dovednosti. Analytické a kritické myšlení, práci se zdroji, řešení problémů, odolnost, kreativitu, schopnost prezentovat myšlenky nebo fungovat v digitálním prostoru. U digitálních dovedností nejde o to naučit se jeden konkrétní nástroj, ale umět průběžně reagovat na to, jak se nástroje mění.
Vedle toho samozřejmě zůstanou oborové znalosti. Kariéra bude portfoliová: nikoliv chronologický seznam zaměstnavatelů a pozic, jak to známe z dnešních životopisů, ale kombinace různých forem práce, projektů a třeba i několika úvazků. Už nyní existují například marketingoví ředitelé, kteří pracují na zkrácený úvazek pro několik klientů. Do toho se bude průběžně přidávat vzdělávání. Většina lidí si totiž nebude moci dovolit přestat pracovat, dát si sabatikl a teprve potom se něco naučit.
Dita Formánková
Od prosince 2025 je členkou správní rady Nadace České spořitelny, kde se zaměřuje na oblast celoživotního vzdělávání a na jeho dopad na aktivní dospělou populaci. Věnuje se také otázce, jak posilovat motivaci lidí ke vzdělávání v průběhu celého života. V roce 2013 založila organizaci Czechitas, která pomáhá lidem, především ženám, získávat digitální a technologické dovednosti. Působila také jako ředitelka pro diverzitu a inkluzi v Avastu.
Není ale škoda opustit obor, ve kterém člověk získal hlubokou expertizu?
Otázkou je, kolik té hluboké expertizy budou zaměstnavatelé skutečně potřebovat. Část znalostí může být dostupná v digitálních systémech a udržovaná menším počtem seniorních expertů. Něco člověk samozřejmě ztratí, ale něco nového získá. Pokud má jeho profese vysokou pravděpodobnost zániku, může dávat smysl něco obětovat teď, aby byl za pár let připravenější.
Těžko budeme dnešním dětem říkat: vystuduj tohle a tím se budeš živit celý život. Co nejpřenositelnější dovednosti jsou teď skoro jedinou kartou, na kterou se dá vsadit. Může to být chytřejší strategie než usilovat o hloubkovou expertizu.
IT jako příklad budoucnosti
Jak se posun od úzkých specializací k širším dovednostem už nyní projevuje?
Nejlépe je to vidět v IT. Když jsme před 12 lety zakládali Czechitas —organizaci rekvalifikující zaměstnance do IT — asi 70 procentům zaměstnavatelů chyběli IT specialisti. Firmy je na technických univerzitách lovily už po prvním semestru a potřebovaly vychovat experty s hlubokou specializací. To už není třeba. Ti, kteří opravdu rozumějí infrastruktuře nebo dokážou vytvářet vlastní modely, budou dál potřeba, ale bude jich méně.
Co se tedy díky AI mění na samotné náplni práce?
Pěkný příklad je produktový manažer. S dostupnými nástroji ověří svůj nápad, analyzuje možné uživatelské cesty, vytvoří prototyp a otestuje ho na zjednodušeném modelu typického zákazníka. Teprve pak ho předá vývoji. Jeden člověk zvládne to, na co byl dříve potřeba celý a poměrně drahý tým.
Nehrozí ale, že se celoživotní vzdělávání pro lidi stane další nepříjemnou povinností?
Tam už jsme. Naprostá většina lidí se vzdělává spíš z donucení než proto, že by je učení bavilo. Těch, kteří milují proces učení se a vnímají ho jako investici do své lepší budoucnosti, je opravdu mizivé procento. Do rekvalifikací chodí hlavně lidé, kteří přišli o práci nebo se její ztráty obávají. Neříkám, že jsou znechucení, ale mají jiné preference trávení volného času. Jejich učení je velmi nahodilé.
Pomohlo by vzdělávání víc nasměrovat tak, aby lidé věděli, co se mají učit a že to zaměstnavatel ocení. Z průzkumu Nadace České spořitelny a Ipsos například vyplývá, že 55 procent lidí žádné ohrožení na trhu práce ze strany AI nevnímá. Jsou spokojení ve své současné profesi a nemají důvod něco měnit. Je to také tím, že zaměstnavatelé lidi často drží na stávajících pozicích a nedávají jim prostor pro další vzdělávání ani přesun uvnitř firmy. Bojí se, že by ho neměli případně kým nahradit.
Lidé chtějí vidět dopad vzdělávání
Co by tedy lidi motivovalo se učit?
Lidé chtějí vidět přímý dopad vzdělávání. Vyšší plat, lepší pozici nebo pracovní podmínky. U žen, které se vracejí po rodičovské, je silnou motivací také větší flexibilita práce. Vzdělávání musí mít pro člověka konkrétní hodnotu a zaměstnavatel by měl dát najevo, že novou kompetenci skutečně využije.
Problém je, že mimo Prahu a větší města mají lidé mnohem menší možnosti změnit práci nebo firmu, pokud jim současné podmínky nevyhovují.
Podle čeho poznat, co má smysl se učit a co je jen módní trend?
Velkou roli hraje zaměstnavatel. Na vlastní účet se v Česku vzdělává jen sedm procent lidí, většinu vzdělávání iniciuje firma. Zhruba 80 procent z toho navíc tvoří povinná školení, například BOZP. Lidé jim věnují v průměru 23 hodin ročně.
Kdo se vzdělává z vlastní iniciativy, investuje do toho zhruba 80 hodin. Potvrzují to i data největší světové vzdělávací platformy Coursera. Bezplatný kurz dokončí jen šest až osm procent lidí. Pokud za něj zaplatí byť malou částku, úspěšnost dokončení stoupá na 40 až 60 procent. Zaměstnavatel tak svou nabídkou a kulturou učení do určité míry určuje, co je pro lidi ve firmě relevantní.
Stát musí inspirovat
Měl by stát vzdělávání lidí více finančně podporovat? A jak to udělat efektivně?
Stát se může inspirovat například individuálními vzdělávacími účty, které fungují v Singapuru. Každý člověk dostane kredit na vzdělávání a sám, případně se svým zaměstnavatelem, se rozhodne, na co ho využije. To může pomoci překonat finanční bariéru. Zkušenost z Národního plánu obnovy ukázala, že když stát do vzdělávání investoval šest miliard korun, zapojilo se kolem 130 tisíc lidí.
Jenže podle kritiků šly peníze často k lidem, kteří se už vzdělávají a dokážou se v nabídce kurzů orientovat. Méně peněz se dostalo k těm, kteří by je potřebovali nejvíc. Podobně je to u firem. Stát sice podporuje vzdělávání zaměstnanců, ale malé a střední podniky na dotace často nedosáhnou. Nemají vlastní vzdělávací oddělení ani kapacitu na administrativu. Přitom právě v těchto firmách pracuje velká část lidí, kteří se dále nevzdělávají.
Kterých skupin pracovníků se změny na trhu práce dotknou nejvíc?
Naprosto nejohroženější jsou lidé v rutinních a administrativních profesích. Pak mladí lidé. Už nyní vidíme rostoucí nezaměstnanost v této skupině, protože počet juniorských pozic klesá. A také lidé zranitelní na trhu práce — například kvůli péči o děti nebo seniory a lidé z nízkopříjmových regionů.
Koho se naopak změny dotknou méně?
Jsou profese, kde je adopce AI zatím nižší a kde je potřeba vysoká úroveň formální kvalifikace. Odolnější budou také lidé s přenositelnými dovednostmi a finanční rezervou, kteří si mohou dovolit investovat čas do vzdělávání. Často se říká, že zaniknou vzdělávací instituce, protože se všichni už mohou učit s AI v kapse. Jenže samotný ChatGPT z lidí studenty neudělá, pokud ho používají jen jako nástroj pro otázky a odpovědi.
Lidé AI příliš důvěřují
V čem tedy spočívá vzdělávací potenciál AI?
Kdo už má strukturovaný přístup ke vzdělávání, a vysokou úroveň kritického myšlení, už nepotřebuje nic jiného. AI dokáže vytvořit prostředí každému na míru. Podle toho, jaký styl učení mu vyhovuje. Problém je, že lidé často nemají dostatečný kritický přístup. Výsledkům, které jim AI naservíruje, přikládají obrovskou důvěru a berou je jako autoritativní pravdu.
Jednou z klíčových dovedností pro éru AI proto bude schopnost ověřovat zdroje, dívat se na problém z různých úhlů a ptát se, jestli výsledek dává smysl. Mnozí z nás si tenhle návyk neosvojili. Vyrostli jsme v systému Marie Terezie, kde byla frontální výuka a jeden nositel pravdy a faktů: učitel. Teď máme učitele v kapse, jenže pravd je celá škála a AI nám ještě nabízí tu personalizovanou.
Pomůže nám AI nakonec získat víc času na vzdělávání, nebo nás naopak zahltí?
Individuální produktivita s AI roste. Problém je, že zatím neumíme ušetřený čas správně využít. Generujeme mnohem větší množství výstupů, ale zároveň roste kognitivní zátěž. Už se mluví o únavě a přehlcení z AI. Mimo jiné proto, že jsme placeni za hodinu, a nikoliv za výsledek. Člověk, který se naučil AI dobře používat, zvládne víc práce, ale odpracuje zatím stejný počet hodin za stejnou mzdu.
Kam byste směrovala mladé lidi, které vstup do pracovního života teprve čeká? Třeba ty, kteří si budou vybírat střední školu?
My dlouhodobě podporujeme rozvoj kompetencí pro celoživotní učení, transversálních dovedností, už na školách. Nezapomeňte, že jde o lidi, kteří půjdou do praxe až za deset let. Nabídla bych jim více cest. Stále dává smysl technologie a velmi pokročilé digitální kompetence.
Bílých límečků bude méně
Zároveň ale potřebujeme pečující, sociální a psychoterapeutické profese. A pak řemeslo. Žili jsme v době, kdy mohlo hodně lidí pracovat v kancelářských profesích. Bílé límečky zůstanou, ale bude jich méně. Ti, kteří AI špičkově zvládnou, se ve své profesi udrží. Mnozí z nich však budou muset obor úplně změnit a vzít nějakou manuální profesi.
Jsou na to připraveni?
Nejsou. Většina lidí se změn neobává, ve svých rolích si velmi věří a změnám na trhu práce ani současným trendům nepřisuzují takovou naléhavost. Vnímaná potřeba učit se je tedy nízká a v následujících letech se ji budeme snažit zvýšit.
Vedle lidí, kteří jsou na trhu práce zranitelní, se chceme zaměřit i na změnu postojů těch, kteří se dnes nevzdělávají, a přivést je k jakékoli formě vzdělávání. Jde nám o to budovat odolnost a připravenost lidí na změny, které přicházejí. Bude to ještě hodně třaskavé téma.