Série krádeží v muzeích ve Francii a Španělsku vyvolala otázky ohledně zabezpečení cenných uměleckých děl. Odborníci upozorňují, že samotné kamery ani moderní technologie jejich ochranu nezaručí. Muzea navíc často sídlí v historických budovách, které nejsou na současné bezpečnostní hrozby připravené, a náklady na účinnější zabezpečení mohou dosahovat desítek tisíc eur za jediný obraz.
Před rokem, 19. října 2025, vtrhli kolem půl desáté ráno do pařížského Louvru ozbrojení lupiči. Do Apollonovy galerie se dostali za bílého dne pomocí žebříku přistaveného k fasádě budovy. Z muzea odcizili několik francouzských korunovačních klenotů, jejichž hodnota podle Interpolu dosahuje 88 milionů eur (zhruba 2,1 miliardy korun). Jedna z největších a nejsledovanějších muzejních loupeží posledních let vyvolala znepokojení veřejnosti a otevřela otázku, nakolik jsou umělecké a historické poklady v evropských muzeích skutečně chráněny.
Od té doby došlo během uplynulého roku k dalším významným krádežím. Jedna z nejnovějších se odehrála 5. října, kdy dva zloději odcizili bronzové, zlaté a drahokamy zdobené desky knihy Zjevení svatého Jana, které navrhl Salvador Dalí, z Centra současného umění ve francouzském Issoire. O několik týdnů dříve byly rovněž ve Francii z Renoirova muzea v Cagnes-sur-Mer ukradeny dva obrazy tohoto impresionistického malíře v hodnotě milionů eur.
Také ve Španělsku rostou obavy o bezpečnost muzeí. Během pouhých čtyř měsíců tam zloději třikrát odcizili předměty mimořádné historické hodnoty. V dubnu zmizelo z archeologického muzea v Badajozu 144 zlatých mincí ze známého pokladu Villanueva. Pachatelé se do budovy vloupali přes vypáčenou mříž a následně rozbili vitrínu, v níž byly mince vystaveny. Muzeum navíc nebylo vybaveno bezpečnostními kamerami.
V červenci se kolem půlnoci vloupali do muzea v Albacete čtyři maskovaní pachatelé, kteří během pouhých devadesáti sekund rozbili okno a z vitrín ukradli dvě stě zlatých mincí. O několik týdnů později vtrhla skupina maskovaných zlodějů ozbrojených železnými tyčemi do muzea ve Villeně v provincii Alicante. Během čtyř minut odcizili část tamního pokladu, který patří k nejcennějším sbírkám šperků z doby bronzové v Evropě. Jeho hodnota přesahuje pět milionů eur (zhruba 122 milionů korun).
Když se mluví o zabezpečení uměleckého dědictví, většině lidí se vybaví střežená místnost, nejmodernější kamery a pancéřované vitríny. Odborníci se však shodují, že ochrana uměleckého díla je mnohem složitější. Nejde pouze o zabránění krádeži, ale také o zajištění jeho neporušenosti za všech okolností. Ochrana nezávisí na jediné bezpečnostní překážce, nýbrž na řetězci kontrolních opatření, která dílo provázejí v každé fázi. Od skladování a konzervace přes přepravu a dokumentaci až po vystavování se každý přesun může stát zranitelným místem.
Brian Lavio, prezident a spoluzakladatel společnosti Centro de Valores, upozorňuje, že mnoho muzeí čelí zásadním stavebním omezením. „V mnoha případech sídlí v historických budovách, které nebyly navrženy tak, aby z bezpečnostního hlediska chránily vše, co se v nich nachází, ale především proto, aby je mohli lidé navštěvovat.“
Nejčastější rizika se obvykle na titulní stránky nedostanou
„Ačkoli se to nemusí zdát, krádeže nejsou v muzeích a uměleckých sbírkách nejčastějšími incidenty. Jsou však nejdramatičtější, a proto se nejčastěji dostávají do novinových titulků,“ vysvětluje Gonzalo Guzmán, generální ředitel a vedoucí rozvoje specializovaných oblastí společnosti Marsh Risk Spain.
Podle tohoto odborníka na specializovaná rizika jsou „nejčastějšími incidenty v muzeích a uměleckých sbírkách problémy vznikající při manipulaci, poškození během přepravy, požáry, úniky vody nebo nedostatky v konzervaci“, uvedl pro RTVE.
Tento názor sdílí také Lavio. „Uchovávat a chránit umělecké dílo představuje mnohem více obtíží než uchovávat zlatý slitek. Plátno, socha nebo předmět vyrobený z různých materiálů vyžadují specifické podmínky konzervace, protože každý materiál se může znehodnocovat jiným způsobem,“ vysvětluje.
Technologie, fyzické zabezpečení a lidský faktor
Nedávné útoky na muzea ukázaly, že samotná technologie bezpečnost nezaručuje. Účinnost kamer, senzorů, biometrických kontrol nebo monitorovacích systémů závisí na existenci odpovídajících postupů a odborníků, kteří dokážou informace správně vyhodnotit a reagovat na případné incidenty.
„Bezpečnostní opatření jsou zásadním faktorem při výpočtu ceny pojištění,“ upozorňuje Guzmán. Zdůrazňuje přitom, že „pojišťovna potřebuje nejen vědět, jakou hodnotu sbírka má, ale také velmi dobře porozumět tomu, jak je chráněna“. Hodnocení rizik proto zahrnuje tak rozdílné faktory, jako jsou hodnota jednotlivých předmětů, kvalita ochranných systémů, interní postupy, školení zaměstnanců nebo historie incidentů dané instituce.
Lavio upozorňuje, že zabezpečení uměleckých děl může být velmi nákladné. „Instalace nočního uzamykacího systému může na jeden obraz vyjít na 40 až 50 tisíc eur (zhruba 973 tisíc až 1,2 milionu korun). Takové výdaje si muzea nemohou dovolit,“ uvedl.
Podle něj spočívá účinná ochrana v kombinaci technologií, fyzického zabezpečení a lidského faktoru. „Všechny tři pilíře by měly být vždy přítomny,“ aby zabránily pachatelům v přístupu a poskytly dostatek času na reakci. „V případě muzea by od odhalení narušení bezpečnosti do okamžiku, kdy pachatel může budovu opustit s některým z exponátů, mělo uplynout alespoň 30 minut,“ uvádí. Tento časový prostor je podle něj zásadní, aby mohly zasáhnout bezpečnostní služby nebo policie.
Vrchní inspektorka brigády pro ochranu historického dědictví španělské Národní policie Montse de Pedrová zdůrazňuje, že „stoprocentní bezpečnost neexistuje, vždy se najde nějaké slabé místo“. „Důležité je pachatelům jejich činnost co nejvíce ztížit. Čím obtížnější to pro ně bude, tím méně atraktivní pro ně daný cíl bude,“ upozorňuje.
Nejkritičtější okamžik: přesun uměleckého díla
Jedna z nejzranitelnějších fází pro jakýkoli cenný předmět nastává ve chvíli, kdy opouští muzeum kvůli dočasné výstavě, restaurování, změně místa vystavení nebo přesunu mezi depozitáři. „Přeprava je jedním z nejcitlivějších okamžiků, kterým je umělecké dílo vystaveno,“ zdůrazňuje Guzmán.
Během těchto přesunů podle něj „umělecké dílo opouští své nejbezpečnější prostředí“ a „zvyšuje se míra manipulace, a tím i pravděpodobnost náhodného poškození nebo rozbití“. K pokrytí těchto rizik existují specifické pojistky, v oboru známé jako pojištění „od hřebíku k hřebíku“, které zaručují, že „umělecké dílo je pojištěno od okamžiku, kdy je sejmuto z hřebíku v jednom muzeu, až do chvíle, kdy je znovu zavěšeno na hřebík v jiném muzeu, galerii nebo instituci“, vysvětluje odborník.
Lavio souhlasí, že přeprava představuje jeden z kritických okamžiků. „Umělecká díla by měla být přepravována jako cenný náklad, za doprovodu ozbrojené ostrahy a prostřednictvím certifikovaných soukromých bezpečnostních společností,“ což „s sebou nese náklady na logistiku i na kvalifikovaný personál“.
Také španělská Národní policie pro tyto přesuny vyčleňuje speciální ochranné jednotky. „Působíme v několika oblastech, abychom zajistili bezpečnost uměleckých děl,“ uvádí de Pedrová.
Význam sledovatelnosti
Vedle fyzického zabezpečení uměleckého díla odborníci zdůrazňují také význam jeho sledovatelnosti. „Umělecké dílo musí být dokonale inventarizováno a katalogizováno. Musí mít jasně stanovenou hodnotu a my musíme vždy vědět, kde se nachází, kde se nacházelo a kudy prošlo,“ zdůrazňuje generální ředitel Marsh Risk Spain. Sledovatelnost umožňuje ověřovat pravost a původ předmětů, ale také usnadňuje jejich nalezení v případě zmizení. „Čím lépe je umělecké dílo zdokumentováno, tím více problémům týkajícím se jeho legitimity, pravosti a původu lze předejít,“ dodává.
Lavio vysvětluje, že každý přesun vytváří zdokumentovaný řetězec odpovědnosti za předmět. Od chvíle, kdy dílo opustí muzeum, až do jeho doručení na místo určení se zaznamenává, kdo jej předává, kdo přepravuje, kdo přebírá a kde je uloženo. „Veškerá dokumentace o přesunu se následně uchovává jak v prvním, tak ve druhém muzeu.“ Součástí jsou „vedle inventárního soupisu také fotografie a videa zachycující přesné umístění díla až do okamžiku jeho odjezdu“, uvádí prezident Centro de Valores.
Vrchní inspektorka brigády pro ochranu historického dědictví rovněž zdůrazňuje význam této dokumentace v boji proti nelegálnímu obchodování. „Pro překupníka s kulturními statky je nejvýhodnější dostat předmět na legální trh,“ upozorňuje Montse de Pedrová. Pachatelé se podle ní snaží zahladit stopy tím, že „uměleckému dílu vytvoří minulost“, aby jej mohli „legalizovat pomocí falešné dokumentace“. Mohou například vytvořit fiktivní fakturu datovanou mnoho let do minulosti nebo předmětu přisoudit smyšlený původ.
Pro Národní policii představuje další komplikaci vykrádání archeologických nalezišť. „Archeologické předměty nás velmi znepokojují,“ přiznává de Pedrová. „Když někdo vykrade muzeum, víme, co bylo ukradeno. Pokud však někdo vykrade naleziště, u něhož nevíme, co se tam nacházelo, nikdy nemůžeme zjistit, co chybí.“ Na rozdíl od předmětů uchovávaných v muzeích nebo evidovaných sbírkách mnoho předmětů nelegálně získaných z nalezišť nikdy nebylo katalogizováno, což komplikuje jejich identifikaci a navrácení.
Inspektorka připomíná, že Národní policie při pátrání po odcizených předmětech pravidelně využívá mezinárodní databáze. V tomto případě však kvůli neexistenci předchozích záznamů „nikdy nebudou v databázi Interpolu“.
Co se stane, když je umělecké dílo ukradeno?
Nalezení odcizeného předmětu do značné míry závisí na jeho vlastnostech. Lavio upozorňuje, že významná mistrovská díla se obtížně prodávají. „Obchodovat s ukradeným uměleckým dílem není snadné,“ uvádí. „Pokud jde o velmi slavného malíře, je velmi nepravděpodobné, že by se dílo nenašlo. Možná ne během prvního roku, ale dříve či později se znovu objeví.“
Jiná situace nastává u odcizených předmětů obsahujících drahé kovy. „Mnohé krádeže, se kterými se nyní setkáváme, se týkají uměleckých předmětů, jejichž umělecká hodnota převyšuje hodnotu materiálu, z něhož jsou vyrobeny. Protože však obsahují drahé kovy, budou pravděpodobně roztaveny,“ lituje.
Zkušenosti brigády pro ochranu historického dědictví to potvrzují. „Když je ukradeno zlato, bývá zpravidla okamžitě roztaveno,“ vysvětluje její vrchní inspektorka. „Tím se přeruší možnost sledovat jeho původ a vyšetřování se výrazně komplikuje.“ De Pedrová odmítá rozšířenou hypotézu o krádežích na objednávku. „Na to se nás lidé ptají neustále, ale nikdy jsme se s tím nesetkali. Nakonec lidé kradou kvůli penězům,“ uzavírá.
Problém se týká také soukromých sběratelů
Ochrana kulturního dědictví není pouze záležitostí muzeí. Umělecká díla, šperky, hodinky, drahé kovy, historická vozidla, staré dokumenty nebo mimořádně cenné sbírky se často nacházejí v soukromých rukou. Růst hodnoty aktiv, jako jsou zlato, umění nebo sběratelské předměty, rovněž zvýšil zájem o tento druh majetku. Vzhledem k potřebě jeho ochrany existují specializované pojistné produkty pro soukromé sbírky, domácnosti s vysoce hodnotnými uměleckými díly nebo výjimečné nemovitosti.
Série krádeží v muzeích ve Španělsku a Francii opakovaně otevírá debatu o bezpečnosti kulturního dědictví. Odborníci se však domnívají, že hlavní změna nespočívá v samotné hrozbě, ale ve způsobu, jakým je vnímána. „Není to tak, že by se riziko změnilo. Mění se jeho vnímání, a to významně ovlivňuje trh,“ shrnuje Guzmán.
Lavio se domnívá, že v ochraně uměleckých děl stále existuje prostor pro zlepšení. „Současné investiční možnosti nestačí k tomu, abychom dohnali potřebnou úroveň zabezpečení. Dalo by se udělat mnohem více, zejména v oblasti včasného odhalování hrozeb.“ Navzdory znepokojení, které nedávné krádeže vyvolaly, však inspektorka de Pedrová vyzývá ke zdrženlivosti. „To, že byla tato muzea vykradena, neznamená, že lze vykrást všechna muzea ve Španělsku.“
Článek napsal Antón Hombrados (RTVE), poprvé byl publikován 19. října 2026 07:06 (SELČ).
Tento článek byl přeložen za pomoci umělé inteligence.