Mnohá intelektuální prostředí dnes začínají hovořit o tom, že stoupenci islámu zdůrazňují své odlišnosti od zastánců sekulárního řádu a snaží se prosazovat vlastní identitu tam, kde jsou Evropané ochotni tu svou nedávat na odiv. V tomto případě se jako příklady nejčastěji uvádejí postoje k náboženským symbolům nebo svátkům.
Zčásti je tomu tak. Chtěl bych však poznamenat, že západoevropští politici pravděpodobně podcenili význam politiky identity v různých kulturních tradicích. Spojení islámu a politiky je dnes daleko pevnější než například křesťanský základ konzervativních stran v Evropě.
V takové situaci představují zvláštní zájem ty země, kde muslimové tvoří buď drtivou většinu obyvatelstva, nebo významné kompaktní menšiny disponující etnokulturní autonomií.
Bohatý materiál k analýze poskytují postsovětské země a také Turecko: v obou případech byla sekularita prohlášena za základ politického systému před více než sto lety, avšak trajektorie vývoje se výrazně liší.
Zatímco v muslimských zemích vzniklých na území bývalého SSSR byl politický islám od 90. let novými vládami vnímán jako silný zdroj destabilizace, v Turecku jej Strana spravedlnosti a rozvoje od nultých let začala považovat za důležitý zdroj své legitimity.
V Rusku nastala pravděpodobně nejsložitější situace: zatímco v řadě regionů s výrazným podílem muslimského obyvatelstva (především v Tatarstánu, Baškortostánu a Mordvinsku) se islámské tradice přísně dávkují a úřady provádějí soustavnou prevenci extremistických proudů, na Severním Kavkaze je mnoho muslimských praktik legitimizováno (jako například islámský dress code v Dagestánu) a v Čečensku lze mluvit dokonce o jejich vynucování.
Ruská specifika
Specifikum ruské praxe spočívá v tom, že Ruská federace je jednotným státem s formálně univerzálními zákony a pravidly – avšak stále zřetelněji se ukazuje, že tomu tak zdaleka není.
Událostí, která znovu přitáhla pozornost k této problematice, se stala reakce na nedávné rozhodnutí ázerbájdžánské vlády, jež schválila nový standard odívání žáků základních a středních škol vylučující nošení hidžábů a šátků dívkami.
V reakci na to vznikla v různých částech země ohniska pobouření – vláda však na ústupky nepřistoupila, přičemž vycházela mimo jiné z běžné praxe řady dalších postsovětských zemí.
Lze připomenout, že v Kazachstánu byly odpovídající požadavky na školní uniformy zakotveny v roce 2016 a v Uzbekistánu v roce 2018. Ještě dále zašel Tádžikistán, kde byl před dvěma lety přijat zákon zakazující „nošení oděvů považovaných za cizí národní kulturu na veřejných místech“, včetně hidžábů. Zatímco v Turecku se úřady k rozhodnutí Baku postavily velmi kriticky.
Hned následující den po jeho zveřejnění označil Erdogan při svém vystoupení na Valném shromáždění OSN praxi zákazu islámského dress codu ve školách za „útok na nejzákladnější práva žen“, ačkoli se zdržel přímé zmínky o sousední zemi.
To nezůstalo v Baku bez povšimnutí, neboť Turecko je nejen strategickým spojencem Ázerbájdžánu, ale i zemí, s nimiž buduje vztahy pod heslem „Jeden národ – dva státy“.
K tomu se ostatně odvolávali i někteří turečtí představitelé – například starostka Gaziantepu se obrátila na Ázerbájdžánce jako na bratry a vyzvala je k nápravě chyby.
Vliv politického islámu
Je pozoruhodné, že tato prohlášení se sama o sobě stala faktorem turecké politiky, když vyvolala četné reakce ze strany kemalistických kruhů, které Ázerbájdžán podpořily a kritiku označily za vmešování do jeho vnitřních záležitostí.
Vlivní intelektuálové – a to nikoli nutně ateistických názorů – viděli v prohlášeních tureckých úřadů důvod poukázat na rostoucí vliv politického islámu v samotném Turecku a jeho postupné vzdalování se principům Atatürka.
Zazněl názor, že „ústupky politickým islamistům mohou v budoucnu vystavit Ázerbájdžán vážným problémům – proto musí pečlivě chránit svou sekulární identitu“ a že je zvláště důležité „nesvěřovat mládež do rukou náboženských obcí“.
Někteří dokonce prohlásili, že kdyby Atatürk nenastolil v Turecku sekulární řád, „země se již dávno mohla proměnit ve společnost podobnou Afghánistánu“.
Kam směřujeme?
Tato turecká diskuse je velmi významná: jejím prostřednictvím se turecká společnost – hledíc na Ázerbájdžán jako na své „zrcadlo“ – snaží pochopit, kam a jak směřuje. A posoudit jak příležitosti, které se jí otevírají, tak vznikající hrozby.
Předpokládat, že problém školních uniforem naruší spojenectví Baku a Ankary, lze jen stěží – hlavní otázka však nespočívá v něm, nýbrž v manipulaci s náboženskými předpisy pro populistické politické účely. V klasickém islámském právu je dítě muslima považováno za muslima od narození. Odpadlictví bylo tradičně vnímáno jako závažný zločin trestaný smrtí.
Proto je mimořádně důležité vytvořit podmínky, za nichž dochází k reflektování náboženských kánonů a požadavků člověkem až v dospělém věku, a nikoli k jejich vnucování téměř od narození.
V tomto mají ázerbájdžánské úřady pravdu – nesnaží se totiž zakázat nošení hidžábu jako takové; nové požadavky se nevztahují ani na univerzity, ale vylučují situaci, kdy se dítě může stát rukojmím náboženského přesvědčení dospělých.
Radikalizace od dětství
To se jeví jako zcela správné rozhodnutí, neboť neúprosné postoje se zpravidla vychovávají od útlého věku – příkladem mohou být děti v Gaze, Afghánistánu, Súdánu či Íránu, které někdy jednají „ve jménu náboženství“ ještě bezhlavěji než mnozí dospělí.
V Rusku si nebezpečí čečenské zkušenosti – kde naopak dívky ve škole nejenže mohou hidžáb nosit, ale dokonce musí – uvědomují stále šířeji. Ačkoli svévolnost čečenských úřadů je Kremlem dosud považována za přiměřenou cenu za jejich loajalitu.
Šíření politického islámu (zde lze připomenout ve své době hodně diskutovaný projev R. T. Erdogana z roku 2008 v Kolíně nad Rýnem k německým občanům tureckého původu s výzvou nepodléhat asimilaci, kterou označil za „zločin proti lidskosti“) by mělo být předmětem bedlivé pozornosti evropských politiků.
Země střední Evropy by se v žádném případě neměly dopustit stejné chyby, jakých se dopustili představitelé západoevropských mocností a za něž dnes jejich politické elity platí. V tomto kontextu se posouzení zkušeností Ruska, Turecka a postsovětských zemí jeví jako mimořádně důležité a vyžadující soustavnou pozornost.