O mstě, která se zvrtla. Hec uhrane atmosférou beznaděje v Bohem zapomenutém kraji – Aktuálně.cz

Kopce, pastviny a malé vesničky: co by v jiném žánru bylo dokonalou idylou, stává se v Hecu synonymem absolutní bezútěšnosti. V Koutech, vísce na česko-polském pomezí, nenajdete člověka, kterého by něco netížilo: rodinné prokletí, nemoc, strach, bolavá minulost či všudypřítomná smrt.

Na radost nenatrefíte dokonce ani mezi mladými: je jim kolem osmnácti a už mluví o trýzni, bolesti a ztrátě, jako kdyby nic jiného nezažili. Když se v polích za vesnicí zpíjejí do němoty u táboráku, je to víc tryzna než party – a jinak než tragédií to snad ani skončit nemůže. Kouty jsou Bohem zapomenutý kraj, ale ten nahoře ho podle všeho opustil ještě dávno předtím, než místní kostel shořel na troud. 

Kelímek z konce světa

Příběh o zoufalství, nenávisti a mstě, která se zvrtla, má mnohem blíž k novodobé báji než ke klasické kriminálce. Existuje v něm jen tady a teď, přičemž ono „teď“ je tolik zahleděné do sebe, že ignoruje jakékoli vnější souvislosti. V Hecu vše slouží jedinému cíli: vybudovat atmosféru, která bude tížit, dusit a zneklidňovat až do úplného vyčerpání. 

Kdy se děj odehrává? Jak mohou v jedné časové rovině existovat chytré mobily a analogově zrnící televize? Kde na tom konci světa prodávají kafe v kelímku, bez nějž hlavní postava, policistka Alena Kočí, nedá ránu? A skutečně by prošel proces, v němž detektiv vyšetřuje člena vlastní rodiny, byť bývalé? 

Divák zvyklý na detektivky, v nichž do sebe všechno přesně zapadá, bude mít minimálně na začátku řadu nutkavých otázek. Smířit se s tím, že zůstanou nezodpovězeny, vyžaduje velký kus sebezapření. Nakonec se ale podvolí – tíha a naléhavost viděného má moc vše ostatní přehlušit. 

Tři díly místo šesti

Už před deseti lety, ve scénáři k filmu Polednice, Michal Samir důrazně naznačil, že je silný v budování vnitřního napětí; atmosférou i náladou má ostatně Hec s Polednicí překvapivě hodně společného. V kombinaci s důsledným živočichopisem (jenž ani u vedlejších postav nedopustí, aby byly jednoduše čitelné) představuje Samirův přístup velmi účinnou zbraň. 

Beznaděj, tápání, beznaděj – a když už nemůžeme, ještě hlubší beznaděj: jako by nám někdo držel hlavu pod vodou a svět k nám doléhal jen skrze letmé záblesky a zdeformované zvuky. Nadaný režisér je ve své metodě důsledný a zatvrzelý – někdy možná až moc. Jak atmosféra směrem k velkému finále houstne a člověk nemá prostor, aby se nadechl, zákonitě se dostavuje otupělost, jež pracuje proti hlavnímu účinku. 

S postupem času navíc začne těžknout i scénář, v němž živé dialogy čím dál více ustupují patosu. Záplava dušezpytných monologů, plochých a pro pochopení postav nepotřebných, drtí především třetí a čtvrtý díl. Fráze typu „Kde jsi, když tě potřebuju nejvíc?“ nebo „Zpovídat se budu jemu, ne vám,“ jdou navíc hluboko pod úroveň seriálu jako celku. Přitom by stačilo tak málo – důsledněji škrtat a korigovat Samirův sklon k velkým gestům. Tři díly místo šesti – a výsledek by neměl hluché místo. 

Víš, co je tvůj problém?

Hec má naštěstí velkou oporu ve zralých hereckých výkonech, a to i na pozici nejmladších aktérů (Prokop Zach, Petr Uhlík). Největší prostor dostává Petra Hřebíčková coby Alena Kočí. Zkušená, leč osudem značně otlučená policejní vyšetřovatelka plánuje začít od nuly: opouští profesi a do rodné vsi zavítá jen proto, aby se s ní rozloučila. Požár kostela, po němž zůstane mrtvý a pohřešovaná, ji nicméně přiměje zůstat déle, než by chtěla. 

Právě postava Aleny určuje v mnohém také celkový tón seriálu. Hřebíčková ji hraje jako krajně nesympatickou, ba téměř nenávistnou figuru, zahleděnou do svých vlastních problémů. Někoho, kdo útočí, protože je to pro něj snadnější než se otevřít; kdo uvnitř permanentně trpí, a tak kolem sebe kope. Kdo má komplikovaný vztah prakticky s každým, kdo se pokusí přiblížit – matkou počínaje, mladým kolegou konče. 

„Víš, co je tvůj problém, Aleno? Že si pořád myslíš, že jsou všichni proti tobě,“ vpálí jí bývalý milenec do očí a přesně tím vystihne emoci, již Alena vyzařuje. Ve své bezbřehé tvrdohlavosti, citové okoralosti a ostentativní přezíravosti připomíná Mare z Easttownu ze stejnojmenného seriálu HBO. A i když Hřebíčková není Kate Winsletová, jež svou hrdinku valérovala po milimetrových vrstvách, podařilo se jí vytvořit postavu, pokud ne dostatečně plastickou, tak alespoň mimořádně výraznou a vybočující z šedi novodobých superžen. 

Trpět můžete potom

À propos valérování: to, co se Hřebíčkové nepodařilo do úplného důsledku, perfektně zvládla Jana Plodková v roli Lady Kotasové. Coby matka problematického dítěte, posléze navíc podezřelého z vraždy, bojuje o jeho pověst jako lvice. Současně se musí srovnat s faktem, že případ vyšetřuje manželova ex, vzdorovat vesnici, která je okamžitě zatratí, a nezapomínat být matkou pro své zbylé dítě. Plodková své alter ego splétá z drobounkých nitek: dává Ladě přesně tolik křehkosti a odhodlanosti, přesně tolik pochyb o Bohu i vlastní síle, abychom ji nepovažovali za oběť a aby dokázala vstát tam, kde ostatní ne. 

Podobný přístup zvolila i Milena Steinmasslová v případě Aleniny náročné matky. Když umanutě setrvává v domě, skrze jehož rozbořený štít je vidět do pokoje, je kopií své vlastní dcery. A oč větší pocit viny ji tíží, o to krutější k ní dokáže být. Nicméně i ona má svá bolavá místa a navzdory pokročilé demenci je to ta nejpříčetnější a nejsilnější osoba široko daleko. Tam, kde ztrácí naději i sám farář, ona pragmaticky zavelí: „Trpět můžete potom!“ a jde se dál. 

Gene Hackman z pohraničí

Právě zmíněný farář představuje naopak jeden z nejslabších článků seriálu. Stanislav Majer ho sice obdařil nesporným testosteronovým charismatem, to se však beznadějně ztrácí pod nánosem klišé. Jeho monology patří jednoznačně k nejdelším a nejúnavnějším. Majerovi budiž omluvou, že s větami jako „Má mysl je klidná jako nikdy dřív,“ by si se ctí neporadil snad ani sir Hopkins. 

Farářův protivník, místní náboženský fanatik Majewski v impozantním podání Jaromíra Dulavy, dopadl o poznání lépe. Tvůrci věnovali vykreslení Majewského bizarního „království“ očividnou péči. Ta se zúročuje všude tam, kde pracují s náznakem a strohým popisem, zatímco nadměrné řečnění její účinek oslabuje. 

Dulava naštěstí Majewského modeluje velmi osobitě. Rafinovaně dávkuje projevy příčetného šílenství a přirozené autority a čím dál tím víc připomíná westernového padoucha, hackmanovského hrůzovládce z městečka Redemption, jemuž stačí pohled a lidem se rozklepou kolena (statného faráře a policistu nevyjímaje). 

Western podle AI

Ostatně ani ona westernová paralela nebude náhoda: ČT propaguje Hec jako kriminálku s prvky neowesternu a faktem je, že tímto směrem odkazuje řada dílčích detailů i celkové ladění. 

Vyprahlá pohraniční pustina je krajem zoufalců a vyděděnců, nechybí kovbojské klobouky, koně ani hrdinové s koltem (když ne u pasu, tak aspoň neustále po ruce). Westernové je i tempo seriálu, jež rozhodně nikam nespěchá, a v neposlední řadě také hudba. 

Tu mimochodem v titulcích doprovází poněkud záhadná poznámka o „asistenci nástrojů na bázi umělé inteligence“. Člověk se neubrání kacířské myšlence, jestli AI nestvořila náhodou i ono zvláštně generické finále, kýčovité a zbytku seriálu zcela nepodobné. Tvůrce by to alespoň vyviňovalo z podezření, že si závěr spletli s reklamou na Marlboro. 

Naštěstí vše, co podivnému dovětku předchází, působí skrz naskrz lidsky. „Ultimátní“ bitva zloducha se zákonem se sice neobejde bez obligátního slejváku, ale rozuzlení překvapí a ještě nabídne víc zneklidňujících otázek než utišujících odpovědí. Seriál měl končit právě tady, u hořkého pocitu a dilematu bez řešení. „Proč, proč jsi to nemohla nechat být?“ Věta, která míří na Alenu, by s trochou nadsázky mohla směřovat i k tvůrcům.