Jak se dá stříbro na mistrovství světa v pumptracku vyjet se zlomeným palcem na ruce?
Kdysi už jsem se zlomeným palcem jela, ale tehdy to nebylo tak vážné, bylo to jen naštíplé. Teď jsem si ještě čtyři dny před závodem nebyla vůbec jistá, jestli to zvládnu. Po prvním tréninku to bylo dost bolestivé, druhý už byl lepší. Zatnula jsem zuby, řekla jsem si, že na to mám, a buď to vyjde, nebo ne. Dostala jsem se až do finále, takže je to pro mě obrovský úspěch.
Při závodění v této disciplíně ale přece čelíte neustálým nárazům na palec, ne?
Je to tak, navíc jsem musela závodit bez rukavic. Palec jsem si stáhla speciální páskou, aby to bylo co nejpevnější. Když jsem pak viděla fotky, občas jsem ani neměla prst na brzdě, což je důležité. Kdyby náhodou něco, ťukneme si na brzdu, přibrzdíme. Z těch fotek jsem byla překvapená, že jsem to takhle zvládla. K tomu jsme museli skákat i dvě velké lavice, což pro mě za dané situace byla největší překážka.
To byla novinka na trati?
Byli jsme v Číně, takže tam udělali takové ozvláštnění, prudkou lavici, aby připomínala Velkou čínskou zeď. Kvůli tomu to bylo trošku nebezpečné, ale zajímavé. Lidé si to chválili, pro mě to byla komplikace.
Pomohly vám od bolesti alespoň nějaké prášky?
Ibuprofen byl dost častý, pak ještě paracetamol. Trošku mi to bolest utlumilo, ale nejvíc pomohl ten závodní adrenalin. Chtěla jsem závodit a zkusit to. Je z toho krásný, i když bolestivý příběh.
Zranila jste se dva týdny před MS, při závodě Světového poháru v bikrosu. Ale pumptrack jste vzhledem k úspěchům v něm nechtěla obětovat, že?
Ten Světový pohár byl shodou okolností v Číně, rozhodla jsem se tam zůstat a aspoň podpořit ostatní jezdce. Nakonec mi to ale nedalo, chtěla jsem závodit.
Takže první myšlenka byla, že to vzdáte? Jak jste vlastně k té zlomenině přišla?
Byla to moje premiéra v elitní kategorii bikrosového SP, první závod na body do olympijské kvalifikace pro Los Angeles 2028. Protože do konce srpna jsem ještě jezdila v kategorii do 23 let… Tady jsem bojovala o postupovou příčku do čtvrtfinále, měla jsem soupeřku nahoře na zatáčce a nečekala jsem, že by do mě mohla narazit. Spadly jsme obě, nejdříve jsem myslela, že je to rameno, ale když jsem viděla palec a to, že kost trčí nahoru, věděla jsem, že něco není v pořádku. Z nemocnice jsem koukala na letenky, že poletím domů.
Kdy jste změnila názor?
Po dvou dnech jsem si říkala, že zkusím zůstat, zjistila jsem totiž, že operace není nutná hned. Po MS se mi to dost zhoršilo, takže operaci jsem pak podstoupila po příletu. Mám v palci dráty, je to na tři nebo čtyři týdny. Zotavuju se, ale zároveň už trénuju na další závody. Skoro neodpočívám. (smích)
Pumptrack se jezdí proti druhému soupeři na čas a vy jste ve finálové jízdě proti Švýcarce Nadine Aeberhardové prohrála o pouhých 85 tisícin sekundy. Co jste na to říkala?
Je to nicotný rozdíl, trošku mě to štvalo. Když už jste ve finále a takhle prohrajete, naštve vás to. Ale tento rok to vůbec nemusím řešit. Mohla jsem být čtvrtá, nemusela jsem vůbec nastoupit. Druhé místo je jako vítězství, ale někde vzadu v mysli mě to bude štvát ještě dlouho. Vedla jsem, na časomíře v polovině trati právě o těch 0,085. Jenže skok jsem pak trošku přeletěla, ztratila rychlost a poslední rovinku jsem pumpovala, co jsem mohla, akorát v menší rychlosti. Nestačilo to.
Na Instagramu jste ale psala, že na sebe nemůžete být pyšnější za tu sílu a odhodlání, které jste v sobě našla. Je tohle zjištění cennější než stříbrná medaile?
Znamená to pro mě hodně. Toto by nikdo neudělal. Nebo jen málo lidí. Že by takhle nastoupili se zraněním. Já jsem to i díky té staré zkušenosti v sobě nějak našla. Řekla jsem si, že stejně už je skoro po sezoně a na jedny závody tu bolest vydržím. Jsem za to ráda, dopadlo to skvěle.
V listopadu vám bude teprve 21 let, ale na MS v pumptracku táhnete neskutečnou medailovou šňůru. Od roku 2022 jste byla dvakrát zlatá a třikrát stříbrná.
Vážím si toho. Nikdy jsem nebyla mimo pódium ani mimo finále. Uvidíme, jak to dopadne příští rok.
To všechno přesto, že pumptrack je pro vás jen doplněk k bikrosu, ne? Jak to berete?
Kdybych měla říct pravdu, pumptrack mě až tak moc nebaví, abych ho chodila každý den trénovat. Přeci jen bikros je více akční, je tam ta olympijská vidina, jedete na trati v osmi jezdcích a je to větší adrenalin. Ale pumptrack, to samotné pumpování, je takový základ pro bikros. Sice mě to tolik nebaví, ale docela mi to jde. (úsměv) Proto se na to MS vždy těším. Všichni sportovci jsme v tom týdnu na jednom hotelu, máme skvělou komunitu.
V bikrosu, kde jste medaile sbírala zatím v mládežnických kategoriích, je přeci jen mnohem větší konkurence, že?
Jasně, hlavně teď v elitní kategorii to bude něco jiného. V třiadvacítkách jsem byla zvyklá vyhrávat, teď budu muset bojovat, abych vůbec jela třeba finále. Nemůžu toho ještě moc říct, odjela jsem jen půlku kola. (smích) Ale strašně se těším na příští rok, budeme sbírat body na olympiádu. Sice bych mohla mít ještě dva roky v třiadvacítkách, ale tam už nemám žádnou motivaci. Chci se posouvat dál, tohle bude velká výzva.
Jak těžké bude dostat se na olympiádu do Los Angeles?
Hodně těžké. Jsme v Česku jen tři závodnice, takže vyjet si jedno národní místo za získané body pro nás bude složité. Druhá šance vede individuálně přes MS v příštím roce i v roce 2028. Nechci se k tomu až tak upínat, protože to jsou jen dva závody. Budu se snažit vyjet si to i přes ty body, ale musela bych ve svěťácích pravidelně jezdit finále. Uvidíme, obětuju tomu všechno.
Zkuste ještě popsat, proč je pro vás bikros atraktivnější.
I skoky jsou na něm větší. Odmalička jsem závodila s klukama, díky tomu více skáču a nebojím se toho. Když je tam třeba dvanáctimetrový skok, baví mě to nejvíc. Posouvat takhle svoje hranice.
Kdy jste v sobě objevila tuhle adrenalinovou stránku?
Od tří nebo čtyř let jsem závodila na horských kolech. Taťka dělá servis kol, on mě k tomu přivedl. Ve věku kolem deseti jsem zkusila bikros, taťkův kamarád zrovna pořádal závody. Holek tam bylo málo, já jsem se nebála jít do kontaktu a viděla jsem v tom šanci do budoucna. Jsem ráda, že jsem se tak rozhodla.
I když k tomu patří ta častá zranění, jak jste poznala.
Vedle palce jsem měla zlomenou ještě klíční kost, zápěstí, kotníky. Bylo toho hodně, ale když je člověk zraněný, tak si toho zase hodně uvědomí a trénuje jinak. Nabírá více síly v posilovně, k něčemu je to i dobré.
Říkala jste, že na MS v pumptracku se každý rok těšíte i díky komunitě. Je taková volnomyšlenkářská?
Ano, ale takhle je to spíš u pumptracku nebo u downhillu, který taky jezdím. U bikrosu mě trošku mrzí, že jsou lidé více seriózní, ale zase se to zkrátka bere jinak kvůli té olympiádě. U těch dvou dalších disciplín jsou lidé více v pohodě, hodně mě baví právě ta kombinace.
Na ruce máte vytetovaného žraloka s duhou. Žralok podle příjmení a duha jako symbol cyklistické mistryně světa?
Přesně tak. Hned na prvním MS v pumptracku mi to takhle objevila americká závodnice. Četla moje příjmení, v tom našla anglicky žraloka a od té doby mi říkají Shark. Když jsem pak vyhrála MS v Jižní Africe, hned tam jsem si to šla vytetovat a mám to nadoživotí. (smích)
Zimy trávíte kvůli tréninku v Austrálii. Budete v tom pokračovat?
Mám to zase v plánu, pojedu tam už počtvrté. Hraje to pro mě důležitou roli. V Česku bych v zimě nebyla na kole skoro vůbec. Musela bych třeba do Španělska, ale tam nejsou takové podmínky. V Austrálii trávím čas od prosince do března. Mám tam trenéra Jayce Cunninga, připravujeme se společně.
Cítíte, že díky tomu se zlepšujete?
Je to poznat, je to něco jiného než trénovat sama. Měla jsem předtím francouzského trenéra a s ním jsem nebyla skoro vůbec. Bylo to převážně on-line. Bylo to fajn, ale teď s australským trenérem jsem uznala, že je to pro mě lepší i mentálně.
Když jsme u mentální stránky, kdysi jste řekla, že ve vašem sportu dělá 80 procent výkonu. To je teda podstatná část.
Opravdu si myslím, že to tak je. Hlavně v bikrosu přijdete na start a na téhle úrovni už každý trénuje skoro stejně, je stejně silný. Ale kdo udrží v hlavě, že si věří, že odstartuje první a že to bude dělat jako v tréninku, tak ten je úspěšný.
Jak jste se mentálně povzbuzovala v těžkých chvílích na nedávném MS?
Vždycky si s sebou beru jednu knížku, Psychologii vítězství od Václava Petráše. Má tam několik cvičení. Když potřebuju, kouknu se do toho a pomáhá mi to. Když jsem byla v Austrálii, jednou jsem s ním mluvila. Pak jsem objevila knížku, celou ji přečetla a hned jsem vyhrála první světový titul. Od té doby se k ní ráda vracím, věřím tomu, že mi pomáhá.
Vytáhnete si, co zrovna potřebujete?
Když jsem třeba nervózní, je tam stránka o nervozitě a o tom, jak s ní pracovat. Přečtu si to a většinou to vyjde. Ale samozřejmě se musíte připravit třeba pár měsíců dopředu, vědět, co vás čeká. Dělám to i na tréninku, že si v hlavě simuluju závody. Když jsem teď na pumptracku nemohla závodit, aspoň jsem tam stála a vizualizovala si to. Pak člověk lépe ví, co má dělat.
Zimy v Austrálii, závody různě po světě. Jak ve 20 letech zvládáte takovou kariéru finančně?
Je to náročné. Vždy právě v říjnu řeším sponzory na příští rok. Řeším si to sama s pomocí taťky. Je to hodně důležité, protože peněz od svazu zase tolik není. Takže nejvíc mi pomáhá, když najdu skvělého sponzora, který je pak se mnou dlouhodobě. Pár už jich mám a pokud to budou číst, tak jim moc děkuju. Letos jsem žila i z toho, že co vyhraju, vrátí se mi na zaplacení nákladů. Z Austrálie zároveň lítám na Nový Zéland, tam se jezdí závody horských kol Crankworx, které jsou finančně lepší než bikros. Odjedu pár závodů a mám z toho pak nějaké peníze na sezonu.
Celkově pak z tohoto stylu života vyplývá, že už raději mluvíte anglicky než česky, jak jste kdysi říkala. Je to tak?
Ano, mám radši, když dělám anglická videa nebo rozhovory. Česky občas tu větu už nesložím tak, jak bych chtěla nebo měla. Každý den komunikuju s trenérem a kamarády anglicky. Už je to pro mě dominantnější jazyk.