Jednou z vysídlených byla sedmiletá Elfriede Hannawald. Ze sběrného střediska ve Dvorech odjížděla v červenci 1946.
„V lágru jsme dostali chleba a vodovou polévku. Potom se šlo na nádraží, kde bylo několik vlaků. Byl tam hrozný zmatek, staré ženy plakaly, nechtěly do vlaku nastoupit, chtěly zpět domů. Utíkaly pryč. Znovu chytili a přivedli zpět […] Vyjeli jsme,“ vyprávěla Elfriede Hannawald (1939) v roce 2019 Paměti národa.
„Ve vagonu bylo hrozné vedro. Na zemi, kde jsme seděli, byl uhelný prach. Starší ženy a muži si mohli sednout na bedny.“
Právě citát z jejího vyprávění se ocitl na pamětní desce věnované všem, kteří museli nedobrovolně opustit své domovy. Paměť národa ji odhalí 30. listopadu 2026 na stanici Karlovy Vary – Dvory, odkud odjel poslední transport hlavní fáze organizovaného odsunu Němců z Československa. Bylo v něm asi 1 200 lidí z okresů Karlovy Vary, Loket a Kraslice.
Tam, kam je srdce táhlo
Odjezd posledního transportu byl velkou událostí. „Této historické chvíli, která byla filmována, byla přítomna vládní delegace,“ dočteme se v kronice železniční stanice Dvory. Přijeli se podívat členové vlády: za komunisty ministr vnitra Václav Nosek a ministr sociální péče Zdeněk Nejedlý, za národní socialisty ministr spravedlnosti Prokop Drtina a ministr zahraničního obchodu Hubert Ripka.
Byla tu také poslankyně a bojovnice za ženská práva Františka Zeminová (o tři roky později byla zatčena a roku 1950 odsouzena na dvacet let ve vykonstruovaném procesu s Miladou Horákovou).
Související
Rozkaz k odjezdu vlaku dal osobně ministr vnitra Václav Nosek. Vlak ze stanice vypravil přednosta se symbolickým jménem – Václav Němec.
Když vlak odjel, měl ministr Nosek projev v karlovarském městském divadle. Podle dobového článku „Poslední odsun Němců“ s podtitulem „Historické dílo očisty dokonáno“ Václav Nosek „zdůraznil, že plníme ujednání postupimské konference, když odvážíme dva a půl milionu Němců do Německa, kam je srdce táhlo“.
Pak se politici odebrali na společný oběd ve velkém sále Grandhotelu Pupp. V jeho závěru podle zmíněného článku promluvila také poslankyně Františka Zeminová. „My české a slovenské ženy jsme hrdy na současnost, která je svědkem velkého aktu,“ řekla. „Posíláme Němce tam, kam vždycky toužili. Zbavujeme se tak páté kolony a očišťujeme si stát.“
Celkem bylo z Československa vysídleno asi 1,6 milionu Němců do americké okupační zóny Německa, zhruba 800 tisíc do sovětské okupační zóny a část lidí i do okupovaného Rakouska. První velký organizovaný transport odjel 25. ledna 1946 z Mariánských Lázní, poslední transport hlavní fáze odsunu 29. října 1946 z Karlových Varů – Dvorů.
Organizovaným transportům předcházel od jara do podzimu 1945 divoký odsun, provázený chaosem, brutálním násilím, popravami a katastrofálními podmínkami v internačních táborech. Podle závěrů československo-německé komise historiků během vysídlení zemřelo 19 tisíc až 30 tisíc lidí, převážná většina z nich při divokém odsunu.
Z Karlových Varů a okolních obcí odešly desítky tisíc lidí. Odsun zásadně proměnil podobu celého regionu a zanechal stopu nejen v jeho historii, ale také v jednotlivých životech.
Bratr byl v nějakém HJ
Odsun zásadně změnil také život Elfriede Hannawald (1939), stejně jako jejího pozdějšího manžela Rudolfa Hannawalda (1932). Elfriede, rozená Baugartl, pochází z krušnohorské osady Rolava (Sauersack), která již téměř neexistuje. Baugartlovi tu měli malé hospodářství, otec pracoval v nedalekém dole, matka si přivydělávala paličkováním, jak bylo v kraji běžné.
Elfriede měla sedm sourozenců. Se dvěma nejstaršími má spojenou jednu ze vzpomínek na válku. Bratr Ernsti byl totiž členem Hitlerjugend (nacistické mládežnické organizace) a nejstarší sestra Lotte mu to měla za zlé.
„Zaznamenala jsem, že bratr je v nějakém spolku, nějakém HJ. Měl opasek, který si pořád pečlivě leštil kozím mlékem a sodou. Oblékl si vojenskou košili a kalhoty a hrdě někam odcházel,“ vypráví pro Paměť národa Elfriede Hannawald. „Když se vrátil, slyšela jsem, jak se s ním Lotte hádá. Vyčítala mu, že tam chodí a proč tam vůbec je. O co se ale jedná, to jsem tehdy nevěděla.“ Vzpomíná také, že v Rolavě vznikla nacistická muniční továrna a její otec v ní začal pracovat.
Vybavuje si, jak se po válce do německé osady přistěhovaly první české rodiny. Jeden z jejích bratrů chytal pro české ženy pstruhy a dostával za ně koruny.
„Otec nám vysvětloval, že všechno, co budou Češi chtít, jim máme dát – ať máme pokoj,“ vypráví. Nedodržela to. Když po ní Petříček, který si chodil hrát s jejím bratrem, chtěl oblíbenou hračku, starou pneumatiku poháněnou klackem, odmítla.
„Přišel se svou matkou, řekla mi, ať mu ji dám. Měla uniformu a zbraň,“ říká Elfriede Hannawald. „Vyšel výstřel, naštěstí jsem už předtím skočila za roh. Utíkala jsem pryč, do lesa, a zůstala jsem tam schovaná až do večera.“
Související
Musíme pryč, ale vrátíme se
Rodina Baugartlových byla jednou z posledních německých rodin, které v červenci 1946 Sauersack opouštěly. „My jako děti jsme tomu vůbec nerozuměly,“ vypráví Elfriede Hannawald. Brzy ráno stálo před dveřmi velké nákladní auto a matka řekla: „Češi jsou tady, musíme pryč. Musíme pryč, děti, rychle se oblečte.“
Vzpomíná, jak si vzala „punčocháče na punčocháče, na to pár ponožek, boty, batoh a pytel“. „Máma vzala duchny a Češi to naložili na náklaďák,“ říká.
„Všichni jsme cítili, jak byla matka nervózní, hodně plakala. Ani jsme si netroufali být nahlas,“ vypráví.
„Matka byla celý život v Sauersacku. Neuměla jezdit na kole, tak byla tak maximálně v Přebuzi. A najednou musela úplně pryč. Chodila a naříkala, co si jen vezmeme, co si jen vezmeme? Potom rychle sundala snubní prstýnek a zašila ho do polštáře. Na cestu upekla štoly a zabalila je do vlhkého plátna. Nikdo nevěděl, na jak dlouho jedeme pryč, ale všichni věřili, že se zase vrátíme.“
Baugartlovi, stejně jako ostatní německé rodiny z oblasti, byli několik dní internováni ve sběrném středisku Dvory (Meierhöfen) u Karlových Varů. Železniční stanice byla jen kousek odtud.
V den, kdy musela rodina Elfriede Hannawald nastoupit do vlaku, bylo velké horko. Vlak zastavil na několika nádražích a vždy to vypadalo stejně. Lidé rychle načerpali vodu a staří lidé utíkali pryč: „Muži i ženy, všichni chtěli domů. Chci domů, chci domů, nechci znovu do vlaku.“
Vysídlenou rodinu čekal nejdříve život v lágru, otec našel práci v lese. „Chleba se sádlem nebo s máslem, který tam dostal ke svačině, nosíval večer domů nám, dětem,“ vypráví Elfriede Hannawald.
„Utíkali jsme mu naproti, protože jsme věděli, že pro nás, hladové, nese jídlo. Pak si nás usadil na klín a dal každému kousnout, a tak se to točilo. Měli jsme moc hodného tatínka.“ Pak se rodina přestěhovala do domku, v němž bydlela s dalšími dvěma uprchlickými rodinami.
Byli jsme pro ně jako cikáni
Elfriede Hannawald stejně jako její manžel Rudolf vzpomíná, že v Německu nebyli vítáni. „Plivali nám do obličeje, nadávali do Němců-baťůžkářů (Rucksackdeutsche), mandelinek, cikánů,“ říká Elfriede Hannawald. „Samozřejmě, vnímali jsme to i jako děti.“
„To nejtěžší na našem příchodu do Německa bylo, že nás místní nebrali,“ shoduje se s ní Rudolf Hannawald. „Byli jsme pro ně jako cikáni, protože jsme neměli vůbec nic. Později se všechno srovnalo. Místní si všimli, že něco dokážeme, že je mezi námi mnoho inteligentních a schopných lidí.“
Také jeho rodina věřila, že se do Československa zase vrátí. „Všichni chlapi poslouchali zprávy, aby snad zaslechli, že se vrátíme domů,“ vypráví.
„Věřili, že snad nějaký soud řekne, že se vracíme. Věřili jsme, že přece nespravedlnost nemůže zůstat navěky. Je to skoro devět set let německých dějin, co lidé po generace budovali, se prostě ztratilo. Mohli jsme si vzít jen těch třicet kilo na osobu.“
Průkazka NSDAP nám naháněla strach
Rudolf Hannawald (1932) vyrostl v Mezirolí (Sitmesgrün), jeho rodina tu hospodařila a provozovala hostinec. „Měli jsme dobré sady a dodávali ovoce a brambory do hotelů v Karlových Varech,“ vyprávěl Paměti národa v roce 2019.
„Také v hostinci to šlo dobře, protože Mezirolím vedla hlavní silnice mezi Karlovými Vary a Zwickau. Jezdili k nám na odpočinek lidé z Berlína, Lipska.“ Nikdy prý nezapomene na panorama Klínovce, jenž při západu slunce vypadal „jako by nahoře hořelo“.
V roce 1942 zasáhly rodinu dvě tragédie. Ve válce padl nejstarší bratr Franz a otec zemřel na zápal mozkových blan. „Pro moji matku to byly velké rány, ale díky pomoci prarodičů to zvládla,“ vypráví Rudolf Hannawald, který pochází z deseti dětí.
Dědeček byl statný muž a děti na něj byly hrdé: „Když mi bylo dvanáct, naučil mě kosit. Nemohli jsme jen tak pobíhat jako ostatní děti, museli jsme pracovat. Hned jak jsme přišli ze školy, najedli jsme se a honem do práce. Na poli, v lese, na louce.“
Rudolf Hannawald vzpomíná, že když válka skončila, jeho matka „celé noci proplakala“: „Bála se, že by se nám něco mohlo stát.“ Jeho otec byl totiž členem NSDAP (Národně socialistické německé dělnické strany), kterou vedl Adolf Hitler.
„Matka mu pořád říkala, co tam vlastně chceš, nemáš dost práce doma?“ vypráví. Jenže to podle Rudolfa Hannawalda bylo stejné jako později v NDR s komunisty: „Kdo byl ve straně, tomu se dařilo, měl klid.“ Po válce „stranická průkazka některého člena rodiny naopak naháněla strach“. „Věděli jsme, co se děje jinde, v okolí zabili několik lidí,“ říká. „Matka jen lamentovala, děti, co s námi bude? Byli jsme tehdy hodně vyděšení.“
Zabit byl i mladík z jejich vesnice. „Češi ho umučili,“ říká Rudolf Hannawald. „Byl to takový vysoký fešák, vzali ho do SS, takové tam brali všechny. Když se vrátil ze zajetí, Češi ho poslali do lágru v Nové Roli.“ (Tady byl do dubna 1945 pobočný tábor koncentračního tábora Flossenbürg, zdroj otrocké pracovní síly pro místní porcelánku Bohemia.) „Potom ještě zajali jeho bratra, byl stejně starý jako já,“ říká. „Ten se musel dívat, jak ho mučili.“
V létě 1945 přišli Hannawaldovi o svůj majetek, jejich dům přidělil komisař manželům Sládkovým. Rudolf Hannawald však vzpomíná, že když zjistili, že v domě žije matka s devíti dětmi, nestáli o něj: „Nakonec se usadili v domě naproti nám, v bývalém řeznictví Siegel, jeho součástí byla i největší hospoda ve vsi. Byli to moc milí lidé a spřátelili jsme se s nimi.“
Česko-slovenský pár, který dům Hannawaldových dostal později, takový soucit neměl. Rodina se musela sestěhovat do dvou z celkem osmi místností a noví majitelé jim zakázali brát si jídlo ze spíže. Děti odešly pomáhat na jiné statky, aby si na jídlo vydělaly. V červnu 1946 museli Hannawaldovi z domu odejít do sběrného tábora Dvory, kde byla předtím kasárna wehrmachtu. Po dvou týdnech pak odjeli do Německa ze železniční stanice Karlovy Vary – Dvory.
Stala se pastýřkou v Alpách
Elfriede Hannawald a její rodina zakotvily v malé bavorské vesnici Freihalden. Po základní škole začala pracovat v nedalekém městě Burgau v továrně na rukavice Afira. Ta patřila, stejně jako další dvě sousední rukavičkárny, vysídleným sudetským Němcům, kteří obnovili podnikání ze své původní vlasti.
Když jí bylo dvacet jedna, odešla se svou první láskou, synem bohatého sedláka, do Oberstdorfu v Alpách a začala pást dobytek na horských pastvinách. Vztah se sice rozpadl, pastýřkou ale zůstala třicet let. Ve třiadvaceti se poprvé vdala za Němce pocházejícího z Prachatic a měli spolu čtyři děti. Později ovdověla.
Rodina Rudolfa Hannawalda zakotvila v oblasti města Dillingen an der Donau. „Rychle jsme se museli snažit, abychom dostali něco k jídlu. Šli jsme k sedlákům, aby nám dali práci, protože jsme všichni uměli pracovat. Proto nás viděli rádi,“ vypráví.
Související
„Tak jsme žili několik let, dokud jsme se nedostali do věku, kdy byl čas poohlédnout se po nějakém povolání.“ Vyhnanci to ale měli těžké, práci nemohli sehnat ani místní, průmysl byl zničený. Uvítal tak nabídku své sestry, která žila s rodinou v hesenském Lampertheimu, aby se za ní přestěhoval a našel si práci ve slévárně v Mannheimu. Oženil se, narodili se mu dva synové a dcera, pak se ale rozvedl.
Po letech samoty našel krajanku
Osudový vztah čekal Rudolfa Hannawalda teprve tehdy, když v roce 1985 potkal „krajanku“ Elfriede. Jí bylo čtyřicet šest a jemu padesát tři let. Kdysi vyrůstali kousek od sebe – Mezirolí, odkud pochází Rudolf, a Rolavu, kde žila Elfriede, dělí jen nějakých dvacet kilometrů.
Potkali se na krajanském srazu. „Byla to náhoda. Muselo to tak být,“ považuje jejich setkání za osudové Elfriede. A Rudolf Hannawald zmiňuje, že po letech samoty „našel krajanku“.
Elfriede o svém manželovi vypráví, že je hluboce spjatý se svou rodnou zemí a zasvětil život sudetoněmeckým spolkům a uchovávání tradic. Byl aktivní ve spolku Egerländer Gmoa (v egerlandském dialektu to znamená Chebská obec, spisovně německy Egerländer Gemeinde). Ten byl založen už v roce 1907, sdružuje rodáky z Chebska a po odsunu Němců se jeho činnost přesunula za hranice.
„Zasvětil svůj život vlasti, svým sudetským Němcům. Velmi na svém někdejším domově lpí,“ říká Elfriede Hannawald. Spolu s manželem se účastní krajanských akcí a sdílejí spolu vzpomínky na svůj původní domov – Egerland (Chebsko).
Elfriede Hannawald má ráda chvíle, kdy manžel u snídaně sní: „Vypráví mi, jaké by to bylo, kdyby byli mohli zůstat doma. On by se stal sedlákem, jeho nejstarší sestra Miezi by měla kavárnu, Gerhard by byl cukrář a Ernst, ten by byl řezník.“
Článek vznikl ve spolupráci s Pamětí národa.