Přestože současné zdravotnictví umí situaci hendicapovaných rodiček standardně řešit, společnost a okolí budoucích matek nejsou vždy na tuto skutečnost připraveny, rezonuje v nich mnoho předsudků a kritických i zraňujících názorů. Tabuizovaným tématem pro zdravé lidi je i samotná otázka sexuality zdravotně těžce postižených. Přesně k těmto otázkám se snaží vyjádřit připravovaný film Kriplyně.
Vyjma Barbory Bočkové a Jana Hájka režisérka Rudolfová do dalších rolí obsadila Alenu Mihulovou, Janu Plodkovou, Jaroslava Plesla, Janu Oľhovou, Jana Vondráčka, Martinu Slukovou, Anitu Krausovou, Alžbětu Ferencovou či Kryštofa Hádka.
Děj filmu se rozbíhá v okamžiku, kdy se třicetiletá Jana (Barbora Bočková) po nešťastné nehodě v den vlastní svatby probouzí na jednotce intenzivní péče – ochrnutá od pasu dolů, s výpadkem paměti a s tělem, které zcela neovládá. Z dřívější sebevědomé a krásné ženy se stává „kriplyně“ – jak sebe samu s jízlivostí nazývá. Z Jany je nyní závislá pacientka, učící se znovu žít v realitě plné pípajících přístrojů, léků a nemohoucnosti.
Co se v onen večer stalo, nikdo přesně neví – pád z okna mohl být náhoda, zoufalý čin i výsledek manipulace. Zvyknout si na nový život s invalidním vozíkem není jednoduché. A přestože se partner Jaromír (Jan Hájek) zpočátku velmi snaží a je Janinou oporou, jeho láska se mění ve vyčerpání a soucit.
Iluze „šťastného konce“ se postupně rozpadá. Jana se ocitá v situaci, v níž už nemůže spoléhat na jistoty, které dříve považovala za samozřejmé. Musí znovu hledat své místo ve světě, ve vztazích i sama v sobě. A zároveň čelit pohledům a očekáváním okolí, které její tělo, schopnosti i právo rozhodovat o vlastním životě posuzuje jinak než dříve. Co všechno je ještě schopná zvládnout sama? Kdo má právo rozhodovat o jejím životě? A co zbude z jejího dosavadního světa, když už se do něj sama nedokáže vrátit? Nebo ano?
Režisérka Jitka Rudolfová, která stojí například za snímkem Tanec s medvědem nebo pohádkou Hodinářův učeň, k filmu říká: „Zajímá mě okamžik, kdy člověk přijde o vše, čím se dosud definoval – o tělo, které miloval, o krásu, která mu dávala hodnotu, i o vztah, kterému věřil. Jana pro mě ztělesňuje postavu, skrze niž lze zkoumat hranice identity, těla a společenského obrazu normálnosti. Chci vyprávět intimní, civilní příběh bez patosu a laciné empatie, tematizovat ženskou zranitelnost i vnitřní sílu způsobem, který překračuje hranice handicapu a nabízí univerzální příběh o lidské důstojnosti.“