Monstrum, které neděsí. Filmový Fantom opery je vášnivý jen v tanečních scénách – Aktuálně.cz

Melodramatický příběh o znetvořeném hudebním géniovi, který přežívá v katakombách pod budovou pařížské Opéry Garnier a prostřednictvím „vlády teroru“ chce z obdivované talentované sopranistky učinit pěveckou hvězdu, začal vycházet na pokračování na stránkách deníku Le Gaulois v roce 1909. Od té doby se literární předloha francouzského spisovatele Gastona Lerouxe dočkala desítek filmových, televizních, muzikálových, rozhlasových i komiksových adaptací, variací, kopií a parodií.

 Některé filmové verze – počínaje tou první, ještě němou z roku 1925, se skutečně děsivým „mužem tisíce tváří“ Lonem Chaneyem – zdůrazňovaly především hororový aspekt temně romantické variace legendy o krásce a zvířeti. V takovém duchu se nesla o sedmatřicet let později i barevná verze studia Hammer s Herbertem Lomem. 

Jiné adaptace se soustředily spíše na okázalý svět velké opery. Tento přístup zvolilo studio Universal ve výpravném technicolorovém filmu z roku 1943 s Claudem Rainsem i tvůrci opulentního převodu úspěšného divadelního muzikálu Andrewa Lloyda Webbera z roku 2004, v němž fantoma ztvárnil Gerard Butler. Ve francouzské novince režiséra Alexandra Castagnettiho je ale skoro všechno jinak. 

Pěvkyně se proměnila v baletku

Hlavní postavou není švédská operní pěvkyně z 19. století, ale mladá rumunská tanečnice Anastasia (Deva Casselová), která v současnosti nastupuje v Paříži jako elévka do prestižního baletního souboru Opéry Garnier. Uznávaný, ale naprosto bezohledný šéf souboru, kterého ztvárnil Romain Duris, právě připravuje velkolepé operně-baletní představení Orfeus. Partituru údajně prokletého díla napsal v roce 1875 skladatel Ernest Dupré, kterého divadelní pověry ztotožňují s Fantomem opery. 

Zkoušky provázejí zneklidňující události i nevysvětlitelné nehody. Anastasia se mezitím zamiluje do mladého klavíristy, který se jí v zasmušilém podání Juliena de Saint Jeana zjevuje v zákulisí. Poté, co primabalerína souboru přímo na jevišti těsně unikne smrti, naskytne se ctižádostivé sboristce jen pár dní před premiérou výjimečná příležitost, která ukáže, kam až je ochotna kvůli vytoužené roli zajít. 

Tvůrci francouzského dramatu se tedy rozhodli pro řadu změn. Přestože je literární fantom temným symbolem spjatým s romantikou éry plynových lamp, příběh – s výjimkou historického prologu – přenesli do současné doby. Ještě radikálnější je přesun z operního prostředí do světa baletu. Takové odchylky od kanonického příběhu by přitom nemusely vadit. Problém je v tom, že tvůrci dostatečně nevyužívají potenciál těchto změn. 

Stmívání v pařížském operním domě

K ikonickým scénám předchozích filmových adaptací Fantoma opery patří pád křišťálového lustru do hlediště a strhnutí masky z tváře titulního přízraku, které odhalí jeho znetvoření. V nové verzi obojí chybí. Zatímco sedmitunový lustr částečně nahrazuje masivní kulové kyvadlo, fantom žádnou masku nenosí. Na obličeji má jen sotva znatelné jizvy a Anastasia o něm prohlašuje, že je děsně krásný. 

Tím tvůrci připravují ústřední postavu o přízračnou tajemnost. Hrdinku ani diváky už nezneklidňuje stěžejní otázka románu i předchozích snímků: Jaká tvář se pod maskou skrývá? Místo ní ale vyvstává otázka zcela nová: Co je to za monstrum, kterého se nikdo nebojí a které ani jako monstrum nevypadá? 

Vytrácí se také důležitá profesní a mentorská rovina vztahu mezi fantomem a umělkyní. Zatímco skladatel může talentovanou sopranistku učit, jak zdokonalit hlas, baletce žádné umělecké vedení nabídnout nemůže. Zásadně se tím mění dynamika jejich vztahu. Ztrápený klavírista Anastasii od počátku hypnoticky přitahuje podobně jako tajemní mladíci fascinují hrdinky „young adult“ romancí s nádechem nadpřirozena, jakou představuje sága Stmívání. 

Protože ani odkazy na mýtus o Orfeovi a Eurydice nejsou příliš dotažené, mezi hlavními postavami nevzniká potřebné napětí. Konflikty se odehrávají mimo jejich vztah. Castagnetti se soustředí na rivalitu tanečnic, jejich ambice narážející na limity vlastního těla i psychiky a střety s uměleckým šéfem, který s nimi ve jménu umění tyransky manipuluje. Tato obvyklá témata baletních filmů ale už dříve a rafinovaněji prozkoumaly snímky Červené střevíčky a Černá labuť případně seriál Opera. 

Lóže číslo pět je obsazena

Pokud je scénář nejslabším článkem filmu, jeho vrcholem je patnáctiminutová taneční sekvence na pomezí reality, divadelní iluze a snové fantazie, doprovázená pompézní elektronicko-symfonickou hudbou. Starořecký příběh Orfea a Eurydiky se v ní prolíná s imaginativním světem, který odráží Anastasiiny představy, touhy i běsy. Moderní expresivní balet francouzské choreografky Marion Motinové je přitom natolik stylizovaný, že by ho na skutečném jevišti nebylo možné inscenovat. 

Fiktivní inscenace Orfea je koncipována jako imerzivní představení, které se neodehrává jen na jevišti, ale také v novobarokně vyzdobených interiérech Opéry Garnier, včetně monumentálního mramorového schodiště a pozlacených zrcadlových sálů. Filmaři měli možnost natáčet v honosných prostorách autentické budovy a jejich působivost naplno zúročili především během strhujícího finále. 

Dvaadvacetiletá představitelka Anastasie Deva Casselová, dcera herců Moniky Bellucciové a Vincenta Cassela, zaujme mnohem více v tanečních než v dramatických scénách. Ačkoli ji v několika záběrech zastoupila dublérka, díky své živočišné energii dokáže pohybově obstát i po boku tanečních hvězd Dorothée Gilbertové a Guillauma Diopa. V činoherních pasážích však působí spíše toporně a chladně. 

Podobně rozporuplně vyznívá celý film. Pokulhávající scénář, přepálená minutáž i pochybná proměna titulní postavy připravily Castagnettiho fantoma o místo v pověstné lóži číslo pět na prvním balkoně, kterou má už více než sto let rezervovanou na každé představení. Židle v ní obsadili jeho děsivější předchůdci. Za režisérskou odvahu, a především pozoruhodnou choreografii si ale zasluhuje alespoň volnou sezonní vstupenku o nějaké patro výš.