Vedle vystupování na předních světových scénách, včetně Metropolitní opery v New Yorku, se Christian Van Horn věnuje také vlastnímu podcastu a připravuje album, jímž se rozhodl jít proti zavedeným pořádkům nahrávacího průmyslu.
Tento rozhovor vedeme v době, kdy v Lyrické opeře v Chicagu zahajujete sezonu v titulní rolí Mozartova Dona Giovanniho, který měl premiéru v roce 1787 v Praze. Co vás na této postavě přitahuje nejvíce?
Na Giovannim mě fascinuje, že se za své jednání vůbec neomlouvá a ničeho nelituje. Má své přesvědčení a raději zemře, než aby se ho vzdal. Je fascinující takovou postavu ztvárňovat, zároveň je to ale i výzva; jakkoliv se nedokážu ztotožnit s jeho nedostatkem empatie a soucitu vůči druhým, rozumím jeho ambicím a sebevědomí. Právě hledání těchto styčných bodů mi umožňuje proniknout do nitra postavy, jejíž chování je jinak mému vlastnímu velmi vzdálené.
Ale zdá se, že role padouchů vás vždy přitahovaly a že vás záporné postavy baví víc než například králové nebo kněží…
Temné postavy vám jako umělci dávají svobodu zkoumat věci, do nichž byste se ve vlastním životě nikdy nepustili. Můžete se ocitnout v situacích, které jste nikdy nezažili, osahat si je, prozkoumat vlastní pocity. To je jedním z velkých potěšení herecké a pěvecké profese. Nemusíte sdílet hodnoty své postavy, abyste v jejím ztvárnění našli něco přitažlivého.
V nedávném rozhovoru jste mluvil o tom, jak se váš hlas proměňuje a jak se nyní začínáte pouštět do rolí, které jste si přál zpívat už dlouho. Kde tuto proměnu pociťujete nejvíce – v pěvecké technice, v barvě hlasu, nebo někde jinde?
Zpěv je vlastně proces neustálého objevování. Člověk se pořád učí, co funguje a co ne. Hlas zraje, ale mění se i tělo a vy na tyto fyzické proměny musíte reagovat. Nemyslím si, že zpěvák někdy dospěje do bodu, kdy má techniku definitivně hotovou a jeho hlas už bude navždy jen dobrý. Musíte se neustále vyvíjet a přizpůsobovat. Pro mě to znamená také disciplínu v péči o fyzickou kondici a vyhýbání se návykům, které mi zpěv komplikují.
Když už mluvíme o vašich operních rolích, pojďme si dát krátké kolo rychlých otázek: Filip II., nebo Attila?
Filip II.
Don Giovanni, nebo Escamillo?
Don Giovanni.
Mefistofeles od Boita, Berlioze, nebo Gounoda?
Rozhodně od Boita.
Ještě bych se rád zastavil u fyzické kondice, kterou jste zmínil. I na operní poměry jste ve výjimečné formě, čehož ostatně často využívá režie. Protínají se u vás vokální a fyzické tréninky a ovlivňuje následně vaše tělesná zdatnost i pěvecký výkon?
Kondici se věnuji cíleně, cvičím, sportuji a jsem v tom velmi disciplinovaný. Hlídám si jídelníček a k alkoholu přistupuji zdrženlivě. Péče o tělo je zkrátka nedílnou součástí práce, kterou pěvecká profese vyžaduje.
České operní publikum vás zná především z přenosů Metropolitní opery v rámci série Live in HD, případně z vašich vystoupení ve Vídni a Mnichově. Co jste připravil pro svůj pražský debut?
Program Devils and Kings odráží role, které zpívám v současné fázi kariéry, i typy postav, které mému hlasu přirozeně vyhovují. Setkávají se v něm ďáblové z oper Boita, Gounoda a Berlioze s králi z Verdiho oper – Filipem II. a Attilou. I když jde o různé podoby podobného typu postavy, hudební i dramatické nároky se mohou výrazně lišit. Právě na tyto rozdíly jsme chtěli upozornit. Praha navíc patří k nejkrásnějším městům, která jsem navštívil. Po Paříži a Vídni ji řadím mezi místa, která mě oslovují svou architekturou, panoramatem i kulturou. Těším se, až sem přijedu a zazpívám zdejšímu publiku.
Chtěl bych se zeptat ještě na jednu věc, a tou je vaše sebeprezentace. Vaše sociální sítě by mohly být inspirací nejen pro další operní pěvce, ale i pro influencery a influencerky z jiných oblastí. Spravujete si je sám, nebo spolupracujete s agenturou? A kde na sítích vedete hranici mezi profesním životem a soukromím?
Dříve mi se sociálními sítěmi někdo pomáhal, dnes si všechny účty spravuji sám. A nejsou to jen běžné sítě, v dobách covidu jsem založil vlastní podcast, který úspěšně funguje dodnes. Ten nabízí poměrně široký pohled na můj život i kariéru a snažím se, aby byl i osobní. Někdy se ke mně připojí i můj syn, protože nás to oba baví. Rodinný život si ale jinak většinou držím odděleně od kariéry.
V podcastu se potkáváte s kolegy, přáteli i lidmi z operního světa. Co vám tento formát dává, co byste při běžném kontaktu s publikem nebo v rozhovorech pro média nezískal?
Můj podcast je zároveň moje terapie. A je to i přímá linka k publiku, fanouškům a mladým pěvkyním či pěvcům. O tom, jaké je živit se zpěvem, koluje spousta názorů, ale někdy slýcháme jen o těch nejkrásnějších, nebo naopak o nejhorších stránkách této profese. Snažím se ukazovat realitu bez příkras. Nejraději mám hosty, kteří jsou mými blízkými přáteli, například barytonistu Quinna Kelseyho nebo mezzosopranistku Jamie Bartonovou. Rád si s nimi povídám i mimo práci a sdílím s nimi život na cestách. Když přijdou do podcastu, vlastně jen zaznamenávám čas, který bychom spolu stejně strávili. Právě proto jsou tyto rozhovory mé nejoblíbenější. Nedokážu si představit, že bych s podcastem přestal.
Považujete se za influencera?
We are the media now. (Teď jsme média my, parafrázuje slova Elona Muska, který jimi propaguje přímou občanskou žurnalistiku na své síti X – pozn. red.)
Sociální sítě si spravujete sám, vlastními silami produkujete podcast a nedávno jste se pustil i do přípravy alba, které vzniká mimo tradiční systém nahrávacího průmyslu. Zdá se, že raději berete věci do vlastních rukou, než abyste čekal, až vám někdo otevře dveře. Co vám taková nezávislost přináší?
Na vydání alba jsem čekal prakticky celou svou kariéru. Nakonec jsem si uvědomil, že ho za mě nikdo ani žádná nahrávací společnost nenatočí, a pokud chci, aby vzniklo, musím si ho udělat sám. To pro mě nakonec bylo osvobozující. Mohl jsem nahrát hudbu, která mě nejlépe vystihuje, aniž bych musel hledat nějaký neobvyklý koncept, kterým bych její vydání ospravedlnil, nebo se kvůli vydavatelům musel dopouštět kompromisů. Vybral jsem repertoár a měl poslední slovo, pokud jde o zvuk, spolupracovníky i grafickou podobu. Nezávislost pro mě ale neznamená dělat si všechno sám. Znamená sestavit si správný tým lidí a převzít odpovědnost za výsledek.
V červenci jste ve svém podcastu věnoval celou epizodu tomu, proč podle vás současný systém nahrávání klasické hudby nefunguje. Může právě taková nezávislá cesta, kdy sami umělci a umělkyně převezmou část rizika, představovat budoucnost klasických nahrávek?
Tradiční nahrávací průmysl se změnil. Streamování zásadně proměnilo způsob, jakým posloucháme hudbu a pro klasické nahrávky vytvořilo velmi složité ekonomické podmínky. Nahrávání je drahé, zatímco příjmy z něj mohou být pro umělce překvapivě malé. I proto se řada pěvců nakonec rozhodne nenahrávat vůbec. Vlastní album je samozřejmě velké riziko, ale zároveň mi dává něco zásadního: vlastnictví nahrávky a možnost rozhodovat o tom, jak vznikne a jak se dostane k posluchačům. Budoucnost nahrávání v opeře a klasické hudbě tedy může být i v tom, že se více umělců a umělkyň odhodlá investovat do vlastních projektů a nabídne svou práci publiku přímo.