O této budově mezi průzkumníky kolují varovné zkazky: její zabezpečení se nevyplácí podceňovat. Hlídač pravidelně obchází rozlehlé chodby a nezvané návštěvníky okamžitě hlásí policii. Věděla jsem, že na tomto místě nemohu bezstarostně bloumat celé hodiny. Přesto mě pověst chátrající legendy neodradila.
Dovnitř jsem kupodivu prošla běžnými dveřmi a rovnou zahájila rychlý průzkum. Předem jsem si vytipovala konkrétní zákoutí, která jsem nechtěla minout. Budova si uchovává zvláštní kouzlo, zaujala mě její atypická architektura i dochované interiérové prvky. Většinu plochy však tvoří desítky kanceláří a zasedacích místností, kde každé patro vypadá jako přes kopírák.
Hlavně nenápadně
Z monotónní řady vyčníval především modrý přednáškový sál. Když jsem uvnitř cvakla vypínačem a místnost zalilo ostré světlo, prostor okamžitě ožil.
Jenže v tu chvíli se z chodby ozvaly kroky.
Okamžitě se mi vybavily všechny historky o nekompromisní ostraze. Rozsvítit lustry uprostřed opuštěného kolosu nebyl nejchytřejší nápad. Zhasla jsem a opatrně vyrazila dolů k východu. Snažila jsem se našlapovat tiše a neupoutat na sebe pozornost. Jenže místo přísného vrátného s baterkou přišla scéna, kterou bych sama nevymyslela.
Za rohem jsem málem vrazila do cizí postavy. Proti mně stál další vyplašený urbexer.
Leknutí zasáhlo obě strany. V sousední místnosti navíc čekali jeho kamarádi, kteří nečekané setkání rovněž neplánovali. Hrozba policejního zásahu tím sice pominula, rozsvícená okna však mohl zahlédnout kdokoliv zvenčí. Narychlo jsem dofotila přízemní vestibuly a stejnou cestou nepozorovaně zmizela ven.
Potěmkinovská vesnice komunistického režimu
Adrenalinové setkání se odehrálo v prostorách, které kdysi sloužily jako nejvýraznější pomník normalizačního režimu. Administrativní centrála Jednotného zemědělského družstva Slušovice, pro svůj tvar přezdívaná Titanic, ztělesňovala výkladní skříň tehdejšího hospodářství.
Slušovický zázrak však nevznikl ve vzduchoprázdnu. Družstvo vedené předsedou Františkem Čubou těžilo z mimořádné přízně komunistických špiček v čele s federálním premiérem Lubomírem Štrougalem. Režim podniku toleroval nestandardní obchody, devizové výjimky i masivní přidruženou výrobu, díky níž družstvo dováželo západní technologie a montovalo mikropočítače TNS. Pro stranu představovaly Slušovice potěmkinovskou vesnici, která měla před světem demonstrovat údajnou převahu socialistického plánování.
Dělníci otevřeli reprezentativní sídlo v roce 1987. Architekt Šebestián Zelina navrhl komplex s užitnou plochou deset tisíc metrů čtverečních, který poskytl zázemí pro více než 230 družstevních aparátčíků, úředníků a nomenklaturních kádrů. Prostory lemovalo luxusní dýhované obložení a areál doplňovalo velkorysé parkoviště pro stovky vozů.
Pomník socialistické protekce však fungoval jen krátce. Po sametové revoluci v roce 1989 padla politická ochrana i monopolní výhody. Agrokombinát bez státního nadržování neobstál, v tržním prostředí se začátkem devadesátých let bleskově rozpadl na desítky menších firem a monumentální centrála osiřela.
Zdroj: autorský text