Zpočátku to přitom vypadá na neblahé filmové déjà vu: téma ženského procitnutí a sebepoznávání v důchodovém věku jsme tu měli sotva před pár měsíci, v podání diváckého hitu Bardotky. I v něm se Dagmar Havlová diblíkovsky hihňala, opečovávala kytičky a doháněla život s velkým Ž. Houpačky však po ní naštěstí žádají víc než jen dovádět a vonět ke květeně.
Ptačí žena mezi růžovými stěnami
I lehce potrhlá vdova Zdena je v podání Havlové živel, který vybočuje: kam přijde, tam je jí plno a její dospělá dcera Jana (Tereza Ramba) má tendenci s ní jednat jako s malým děckem (nebo ji jako malé děcko ostříhat). Žije v chatce s růžovými stěnami, obklopená bujnou vegetací a ptáky, kterým sype zrní přímo do slamáku na své hlavě – hotová Ptačí žena. Obléká se výhradně do křiklavých barev a není jí zatěžko spustit dortovou bitvu nebo se opít vaječným koňakem.
Velmi často také něco poplete. Zprvu jde o drobnosti: zapomene pohlídat vnoučata nebo dort ochutí česnekovým máslem. Jak ale „opomenutí“ přibývá a z drobností se stává jeden z klíčových motivů, promění se i dynamika a tón filmu. Role Zdeny začne košatět a bezstarostná jízda změní směr, byť bezstarostnou se ji její aktérky snaží udržet takříkajíc do posledního dechu.
Koňadra, Vlha a internety
À propos aktérky: nemělo by zapadnout, že Havlová má k ruce hereckou partnerku snů. Part Jiřiny, postavy o poznání zdrženlivější a dospělejší („Jsem plánovací typ.“), nabízí méně manévrovacího prostoru, přesto ji Zuzana Kronerová dokáže hrát velmi barevně a plasticky. V úvodu ji poznáváme coby utrápenou manželku a matku, která než aby se ozvala, raději dělá služku věčně nespokojenému synovi a manželovi („Doma máš všem vyhovět a bejt zticha,“ učila ji matka). Pod Zdeniným blahodárně emancipačním vlivem nicméně velmi rychle prohlédne, zahodí manžela i vařečku a začne dohánět život.
Holčičí večírkování, výletování a rozpravy na téma holení či seznamkových profilů „na internetech“ („Já jsem Koňadra a ty budeš Vlha!“) pak sice na čas zpraží Zdenina nemilosrdná diagnóza, je to ale překvapivě právě Jiřina, kdo rozhodne, že legrace zdaleka nekončí. „Potřebuješ prožít něco nového,“ zavelí, a byť Zdena namítá, že „už všechno prožila“, přiměje ji podnikat věci, o nichž by ji dříve nenapadlo ani přemýšlet.
„Já si TO nepamatuju?“
V duchu hesla „stimulovat, stimulovat, stimulovat“ (vyřčeného lékařem a vyložitelného rozličnými způsoby) podnikají jednu šílenost za druhou: od marihuanových úletů přes vloupání do venkovské hájenky až po koupání v bahnitém rybníce, odkud je musí vyprošťovat hasičský sbor. Místy jsou to skutečně „Bardotky 2“ – včetně samoúčelných detailů, jež odporují logice (plná lednice v zabedněné hájence, peří, které padá z polštářů na povel…). Tíha, jež prosakuje do zdánlivě bezstarostné veselice jako spodní voda, nicméně film kormidluje daleko od žánru prostoduché komedie.
Když dámy hrají flašku s venkovskými machýrky, shánějí „trávu“ na tržišti se zeleninou nebo když úctyhodně drží tempo s pařícími mladíky („Dobře, paní učitelka!“), jde o legraci až v prvé řadě – a člověk má pocit, že si ji zúčastnění i doopravdy užili. Za každým takovým momentem však tiše existuje ještě další, méně okázalý, zato mrazivý: Zdena, která neví, proč má mokré kalhoty. Zdena, která si rtěnkou namaluje obočí. Zdena, která si nepamatuje, že strávila vášnivou noc s mladým mužem. „Já si TO nepamatuju?“ ptá se se slzami v očích a její zoufalství v tu chvíli překonává hloubku Mariánského příkopu.

Zbytečné kejkle a balonky
Sláma má ve svém hereckém ansámblu obrovskou oporu: ten nezahrnuje jen obě hlavní protagonistky, ale například i Terezu Rambu v roli věčně peskující, protože v hloubi duše vystrašené, dcery či Jiřího Lábuse coby Jiřinina roztomile mimózního manžela („Mám pro tebe překvapení – zítra bych si dal ovocný knedlíky s jahodama.“). Skoro se chce říct, že by úplně stačilo, kdyby jen postavil kameru na stativ a nechal herce, ať zařídí zbytek.
Sláma se však bohužel vydal směrem zcela protichůdným. Kameru nutí vymýšlet si nejroztodivnější kejkle, obraz se neúnavně kroutí, nadouvá či jinak deformuje – v urputné touze ilustrovat (snad?) duši hrdinky. Hudební složka překypuje vznešenými sborovými zpěvy, a když vše vygraduje scénou z pouti, nechybí smyčce, rádoby opojný let houpaček a trs barevných balonků, významně stoupajících k nebi – manýra nejen nepotřebná, ale hlavně nehodná režiséra Slámova formátu.
Důstojnost s klaunským nosem
Houpačky tak potřebují především ubrat ve své křečovité snaze o význam; spolehnout se plně na ty, kdo se před kamerou neváhají zcela obnažit. Obě hlavní protagonistky jdou ve svých výkonech na dřeň – Kronerová subtilněji, ale o nic méně obětavě. Její němý protest na chodníku před Janiným domem strčí svou odzbrojující přímočarostí do kapsy všechny balonky a smyčce.
A podobně se filmu vydává napospas i Havlová: nic pro ni není příliš směšné, trapné ani osobní. Opuchlá, neučesaná, s ofinou ustřiženou v půli čela, s peřím ve vlasech, růží v obočí i klaunským nosem na nose – v každé poloze (a že jich předvede!) dokáže být vtipná i dojemná tak akorát. V jejím přístupu nenajdete ani stopy po exhibici či citové podbízivosti, jen pokoru a nekonečnou lásku k postavě, jíž dává obrovskou chuť žít.
Na konci z ní zůstane jen stín, prázdná tělesná schránka, jež nemá nic společného s živelnou Zdenou, ale i s ní Havlová zachází důstojně – a její proměna je až drasticky obdivuhodná. Závěrečná pointa nás tak navzdory své předvídatelnosti a přehnané stylizaci přece jen zasáhne. Zásluhou obou hereček, za jejichž výkony film dýchavičně pokulhává.
Film
Houpačky
Režie: Bohdan Sláma
Falcon, premiéra 5. listopadu 2026
