Sedmadevadesátiletá Drahomíra Kovářová ze Zlína stále pravidelně cvičí v Sokole, ke kterému ji přivedli už v dětství. Zažila druhou světovou válku, bombardování Zlína i komunistické represe. Režim jí později bránil také v návštěvách dcery, která emigrovala do Spojených států. Na sokolské hodnoty nikdy nezanevřela.
Drahomíra Kovářová se narodila na Valentýna v roce 1929 v Karviné. Odmala byla vedena ke cvičení a sokolským hodnotám, kterým zůstává věrná dodnes. I ve svých 97 letech pravidelně cvičí ve zlínském Sokole.
„Tady je nevlastní maminka, nevlastní tatínek a tady má sokolský odznak,“ ukazuje Drahomíra Kovářová fotografii s manželi Kohoutovými. Do Sokola chodila od šesti roků. „Tady přednáším básničku v sokolském kroji,“ popisuje pro ni vzácnou fotografii.
Vlastní otec zemřel, když jí byl rok. „Maminka měla pět dětí. Měla známého v Karviné, byl fotograf. Oni nemohli mít děti, tak si mě vzali za vlastní,“ vzpomíná.
Matka ji dala známým na vychování, protože musela pracovat a nemohla si brát malé dítě s sebou. „Maminka jednou přišla, že mě chce zpátky, že slyšela, že se o mě nevlastní matka nestará. A on řekl: ‚Moje žena je pořádná,’ a nedal mě. Já jsem chodila nastrojená, aby svět viděl, že se mám dobře. Když jsem pak chodila do školy, tak třeba oběd nebyl. Nikdo se nestaral, jak se mám. Do 16 let jsem neměla svoji postel,“ vzpomíná.
Rodina žila ve Slezsku. Po obsazení pohraničí německými vojsky se odstěhovala. „Můj nevlastní tatínek byl velký Čech, tak jsme se odstěhovali. Jeli jsme týden do Valašského Meziříčí. Tam jsem chodila tři měsíce do školy. Pak tatínka zaměstnali jako strážníka ve Zlíně,“ vzpomíná.
Bombardování Zlína přežili ve sklepě
Rodina se tak usadila ve Zlíně, kde později zažila i válečné bombardování. „My jsme měli vilku, v té vilce bydlelo až patnáct lidí. Měli jsme jeden záchod a žádnou koupelnu. Ale měli jsme sklep,“ říká pamětnice.
Právě ve sklepě se před nálety ukrývali společně s dalšími lidmi. „Byli tam jedni, kteří měli krávy. Když je šli dojit a utíkali kolem orlovny a my děti za nimi. Představte si, my jsme slyšely, jak kulky dopadají na orlovnu a my jsme tam utíkaly,“ vypráví.
Válečné období poznamenalo také zatčení jejího adoptivního otce. „Protože můj tatínek byl velký sokol, tak ho Němci zavřeli,“ říká. Odvezli ho do Brna na Špilberk. „Měli kýbl na pokoji, tam udělali potřebu a v zubech ten kýbl museli vynášet, tak ty Čechy ponižovali,“ popisuje.
„Všesokolský slet byl něco úžasného“
Po válce byla činnost Sokola obnovena. Drahomíra Kovářová dodnes vzpomíná na všesokolský slet v Praze v roce 1948, poslední před nástupem komunistických represí vůči organizaci. „To bylo něco úžasného, ta brána borců. My jsme brečeli, smáli jsme se, byli jsme šťastní, že můžeme být na českém sletu,“ říká.
Po komunistickém převratu se však poměry změnily a samostatná činnost Sokola byla postupně potlačena. Kovářová se přesto cvičení nevzdala. „Ta totalita, to víte, že jsme byli nešťastní, že už nemůžeme být sokoly. Ale my jsme tajně cvičili a dělali všechno jako v Sokole,“ říká.
Dcera se z Ameriky nevrátila
V uvolněnější atmosféře poloviny šedesátých let odjela její dcera pracovat jako au pair do Vídně, odkud nakonec emigrovala do Spojených států. Komunistický režim pak Kovářové bránil v návštěvách.
„Chtěla jsem za ní jet, ale to jsem musela dostat od komunistů povolení. Oni mi řekli, že můžu jet, ale když se vrátí,“ říká. Dcera se ale nevrátila. „A oni mě nepustili ani na její svatbu, ani na promoci, protože jsem ji nepřemluvila, aby se vrátila,“ vzpomíná.
Zkušenosti s totalitními režimy ovlivňují její postoje dodnes. „K volbám chodím, i když tomu moc nerozumím, politiku nemusím, ale chodím proto, aby nevyhráli komunisti,“ říká. Pozorně sleduje také ruskou válku na Ukrajině. „Já mám dojem, že ti Rusové snad tu válku potřebují. Rváči to jsou! Proboha, proč se zabíjet? Já to nepochopím,“ uzavírá téměř stoletá sokolka.