Ve svých knihách se Pekárková zabývá hlavně střetem kultur a mezilidskými vztahy. Vydala například romány Sloni v soumraku či Levhartice, v roce 2021 jí vyšla próza Dům bez zrcadel a o rok později pak román S orlem na zádech, inspirovaný skutečným případem novodobého otrokářství. Za román Pečená zebra, který popisuje soužití Čechů s Afričany, získala v roce 2016 nominaci na cenu Magnesia Litera.
Její nejnovější román Pepřové pocity vypráví pozoruhodný příběh Afričana Kimaniho, který touží získat azyl v Británii a je rozhodnutý pro to obětovat cokoli, třeba i předstírat, že je gay (a to i přesto, že ho v Keni odmalička učili, že homosexualita je těžký hřích). Knihu mimo jiné představí osobně na letošním literárním festivalu Svět knihy, a to v neděli 17. května od 12 hodin.
V rozhovoru pro Aktuálně.cz spisovatelka mluví nejen o svém novém románu, ale také o realitě migrace Afričanů do Evropy, o respektu Britů a Čechů vůči menšinám i o tom, co obnáší její práce v kostele a na jaké knize teď pracuje.
O čem jsou podle vás Pepřové pocity především?
O zoufalé – a vesměs snadno pochopitelné – touze příliš mnoha lidí z jiných než evropských zemí dostat se do Evropy. O tom, jak se britské ministerstvo snaží zbrzdit příliv uprchlíků. A o novém fenoménu, který ve Spojeném království nastal teprve před několika lety, totiž faktu, že lidé například z východní Afriky, odkud pochází hlavní protagonista, můžou dostat azyl v UK prakticky pouze v případě, že jsou gayové nebo lesby. Keňa je oficiálně považovaná za bezpečnou zemi, ale ví se, že tam v posledních letech sílí státní i „lidová“ homofobie. Kimani vyrostl ve světě, kde všichni věřili, že homosexuálové jsou hříšníci, kteří urážejí Boha, a je třeba se jich zbavovat všemi prostředky. Až po svém příjezdu do Anglie zjistil, že by se mu moc hodilo, kdyby byl sám homosexuál.
V knize hraje důležitou roli téma společenského přijetí menšin, a to jak co se týká sexuální orientace, tak i etnicity. Ale jde i o nebezpečné dopady náboženské indoktrinace na lidskou duši. Proč jste si vybrala právě tohle téma?
Tohle téma jsem si nevybrala, ono si vybralo mě. Unitářský kostel, ve kterém už tři roky dělám kostelnici, navštěvuje neuvěřitelně zajímavá směs bílých Angličanů a Angličanek, vesměs starších, a imigrantů z východní Afriky, vesměs mladších, mezi kterými je řada gayů a leseb. A pravděpodobně i pár heterosexuálů, kteří zjistili, jaká je situace, a tak se snaží sexuální orientaci, kterou leckdy do krve nenáviděli, předstírat.
Takže měla postava Kimaniho či unitářského reverenda Anta, který pomáhá migrantům s přidělením azylu, nějaký předobraz v realitě?
Unitářský reverend Ant je velmi reálná postava – změnila jsem v jeho jméně jen jedno písmenko, ve skutečnosti se jmenoval Art. Byl přes dva roky můj šéf v kostele, nesmírně moudrý, laskavý a vtipný člověk. Strávil řadu let na sociálních misích v Africe, stal se honorárním Masajem. Pak přijel do Anglie a snažil se pomáhat africkým uprchlíkům. V září, zrovna když jsem knihu dopisovala, nám umřel. Ale noví šéfové kostela jdou v jeho stopách.
A Kimani je… ne snad fiktivní postava, ale spíš slepenec dvou nebo tří Keňanů, které osobně znám a kteří mi o svém životě vyprávěli. Informace o Keni jsem získala z vlastního výletu, přečtení řady knih a taky díky laskavosti mého kamaráda Tonyho. Ten patří ke stejnému kmeni jako Kimani, je podobného věku a zažil mnohé z toho co Kimani, ale není to, myslím, oportunista, má v sobě pevnější mravní základ než on. V knize vystupuje i několik dalších žadatelů o azyl z Afriky, často s velmi pozoruhodnými a pro nás Evropany neuvěřitelnými příběhy.
Téma střetu odlišných kultur je vzhledem ke geopolitické situaci dnes poměrně aktuální…
Ano, tohle je velmi aktuální téma a jsem přesvědčená, že jak budou postupovat globální klimatické změny, bude ještě aktuálnější. Na mnoha místech v Africe je dnes takové vedro a sucho, že je prakticky nemožné uživit se tam jako zemědělec. Je víc než pochopitelné, že se tolik lidí touží dostat na místo, kde, jak věří, je život snazší. Ne jak se v Česku často říká, „kvůli dávkám“. Prostě kvůli lepším příležitostem, jaké v jejich domovině neexistují. Musím znovu a znovu zdůrazňovat, že Afričané nejsou ani líní, ani neschopní, natož agresivní. Bohužel z velké části žijí v zemích, které jim dobré příležitosti neposkytují. A, tak jako my Češi před sametovkou s tím jako jednotlivci nemůžou mnoho udělat.
Afrika to od Evropy během staletí fakt pěkně schytala. Stal se z ní, málo platné, vybydlený kontinent. Spoustu jeho přírodních zdrojů dávno vybrakovali kolonizátoři a teď v jejich činnosti pokračují bezskrupulózní firmy, které vytěží zlato, diamanty či vzácné zeminy, profit si odvezou do těch nejbohatších zemí, a aby dokázaly, jak moc jim záleží na místním obyvatelstvu, postaví za pár šupů školu, která obyčejně velmi brzo přestane fungovat. Navíc se dodnes po světě šíří názor, že Afričané neumí sami sobě vládnout. Skutečnost tenhle pohled ale vyvrací – vezměte si jen, jak úspěšní jsou dnes mnozí lidé z Afriky nebo jejich potomci, kteří dostali příležitost.
I vy sama jste si prošla uprchlickým táborem u Vídně, když jste v roce 1985 emigrovala z Československa. Žila jste jako uprchlice v USA, také jste se nějaký čas zabývala poměry v utečeneckých táborech v Thajsku…
Občas říkám: pokud chcete znát rozdíl mezi politickým uprchlíkem a ekonomickým migrantem (jiné než tyhle dvě kategorie oficiálně neexistují), podívejte se na mě. Nejdřív jsem se dostala do USA jako politický uprchlík, teď žiju jako ekonomický migrant ve Spojeném království. Téma migrace je dnes skutečně velké a obávám se, že se situace nezlepší, naopak bude čím dál neudržitelnější, jak budou postupovat klimatické změny a mnohá místa se stanou neobyvatelnými. Rozdíl mezi uprchlíkem, kterému jde o život, a migrantem, kterému jde „jen“ o lepší život, se bude smazávat. Už dnes jsou války maskované za „tribální“, „národnostní“ či „náboženské“ ve skutečnosti války o zdroje. A bude hůř.
Nemáte pocit, že se celý proces integrace migrantů v nové vlasti často nedaří? Mám na mysli třeba vznik ghett, kriminalitu, radikalizaci nebo projevy xenofobie vůči imigrantům.
Myslím, že se proces integrace imigrantů v nových vlastech z velké části daří. Hrůzy, o jakých se nejčastěji dočteme v médiích, jsou vesměs velké výjimky. Ty jsou samozřejmě mnohem nápadnější a novinářsky přitažlivější, protože zaujmou řadu lidí, kteří si takové věci přečtou nebo poslechnou a zmocní se jich radostná hrůza. Takové storky jen „dokazují“, že mají dobrý důvod být xenofobové a rasisté. O příbězích velké většiny migrantů, kteří se integrují dobře a žádné potíže s nimi nejsou, se takoví lidé nikdy nedozvědí.
Od roku 2005 žijete v Londýně. Můžete srovnat, jak jsou na tom s respektem vůči jakýmkoli menšinám Češi a Britové?
Britové měli mnohem delší čas na to, aby si zvykli, že lidé nejsou pouze bílí a že náboženství není jen jedno. Pravda, v dobách kolonialismu Angličané „domorodce“ vesměs nebrali jako sobě rovné, to se ale zcela změnilo. V silně multikulturním Londýně si můžete všimnout, že tu velkých úspěchů prakticky v čemkoli můžou dosáhnout lidé jakékoli barvy pleti a národnosti. Ještě v 50. letech, kdy sem přišla řada Karibičanů, se to tu rasisty jen hemžilo. Dnes se lidé kamarádí nebo spolu chodí téměř nezávisle na barvě kůže. I dnes tu jistě zbyli zapřisáhlí rasisté, ti se ale za své „názory“ vesměs stydí.
V Česku, které nikdy nebylo vystavené lidem ze vzdálené ciziny a vyhlížejícím o dost jinak, jsme se ještě nenaučili brát každého individuálně a neřadit lidi do škatulek ohraničených barvou nebo původem. Snad se to časem naučíme. To, co se zatím děje teď, může být dost trapné. Zejména pokud se Češi domnívají, že je v Londýně čeština tajná řeč, a nehezky se vyjadřují o lidech jiných barev pleti. Můj skoromanžel, původem Nigerijec, který má už přes 20 let české občanství, se s tím setkává až příliš často.
Vraťme se ještě k vaší práci kostelnice v londýnském unitářském kostele. Jak jste se k ní dostala a co obnáší?
To místo jsem získala díky své kamarádce Kathy, farmářce z Yorkshiru. Když koncem roku 2022 přišel náš skvělý pan domácí o barák a my jsme neměli kde bydlet, přeposlala mi Kathy inzerát. Kostel jen pár mil od nás hledal kostelníka a nabízel za to zdarma byt. V životě by mě nenapadlo, že by mě jakýkoli kostel mohl chtít, ale odpověděla jsem na inzerát z úcty ke Kathy. Reverend Art mi zavolal a tak jsme si rozuměli, že jsme prožvanili snad dvě hodiny a já se stala kostelnicí… Dbám na to, aby v kostele všechno fungovalo, aby v něm bylo hezké prostředí, které vyhovuje jak konzervativnějším, bílým členům kongregace, tak novým příchozím z Afriky, aby se tam všichni cítili jako doma. Celý kostel jsme opravili (byl poněkud zanedbaný), dala jsem dohromady webovky, starám se o zahradu a každou neděli připravuju skvělé pohoštění pro celou kongregaci. A samozřejmě pomáhám každému, kdo to potřebuje.
Pracovala jste také jako barmanka, taxikářka nebo sociální pracovnice. Píšete knihy, tlumočíte. Přemýšlela jste o tom, co všechny tyto profese spojuje?
To je jednoduché, spojuje je psaní. V Americe bylo kdysi téměř podmínkou úspěšného spisovatelství být chudý a vyzkoušet sto a jedno zaměstnání. A tak jsem to takhle dělala i já.
Chystáte v současné době novou knihu?
Už asi tak osm až deset let „píšu“ knihu s pracovním názvem Svíce kaštanů. Román, který se odehrává v socialistickém Československu začátkem 80. let. Moc se na něj těším. Je to ale pro mě tak těžké a osobní téma, že se psaní pořád vyhýbám a místo toho píšu „prokrastinační“ knihy. Jedna taková, na které právě teď dělám, má pracovní název Číslo jedna vaří vejce a podtitul Sedmnáct let v londýnských sdílených domech. Popisuju v ní mé a skoromanželovy zážitky za zmíněných 17 let, leckdy vážně neuvěřitelné.
