Přesně 96 310. To je celkový počet Češek a Čechů, kteří v průběhu roku 2026 oslaví osmnácté narozeniny. Kromě pocitu plnoletosti na sebe vezmou i brannou povinnost. Na každého občana mezi osmnácti a šedesáti roky se totiž vztahuje pravidlo, podle něhož musí při ohrožení státu nebo válečném stavu plnit úkoly ozbrojených sil.
Jak na konferenci Tváře brannosti pořádané Vojenským historickým ústavem Praha dále počítal Jaroslav Staněk z brněnské Univerzity obrany, z deseti milionů obyvatel republiky je jich dnes pro obranu země díky branné povinnosti využitelných 4,13 milionu.
Realita samotného vojska je ovšem jiná. Podle Staňkových dat mají letos ozbrojené síly kromě 30 400 profesionálů fakticky k dispozici jen sedm tisíc bývalých vojáků v povinné záloze a 4900 aktivních záložáků. A to je podle armády nedostatečná síla.
„To, že pro pokrytí dostatečné bezpečnosti a obrany budeme potřebovat lidské zdroje ve větším množství, je podle mě nadmíru jasné,“ prohlásil Petr Svoboda, bývalý velitel těžké moravské brigády a nynější šéf teritoriálních sil. Právě jejich úkolem by v případě válečného konfliktu byla obrana českého území.
Návrat vojny? Ministr Jaromír Zůna reaguje:
I když generální štáb a velitelé na (ne)využívání branné povinnosti upozorňují dlouhodobě, ministerstvo obrany zatím návrat povinné vojny odmítá. „Neumím si představit, že by po více než dvou dekádách, kdy máme profesionální armádu, jsme znova obnovovali základní službu, stavěli kasárny, řešili stravování, logistiku samotného odvodu,“ reagovala loni tehdejší ministryně Jana Černochová (ODS).
A takový názor zastává i současná garnitura. Jaromír Zůna (za SPD) to nedávno potvrdil v pořadu Spotlight deníku Aktuálně.cz. „Já tady nevidím žádnou perspektivu návratu k prezenční vojenské službě. Protože si dovedu představit, co by to znamenalo,“ oznámil Zůna. Podle něj nyní stát nemůže „vysát mladé lidi v takovémto objemu z jejich aktivního zapojení v ekonomice“.
Kultivace na základě dobrovolnosti?
Nynější vedení ministerstva obrany tvrdí, že zapojovat „civily“ do obrany státu ve větší míře než nyní prý nebude nutné. Náměstek Radovan Vích (SPD), jehož úkolem je především dohlížet na Zůnu, by chtěl armádu výrazně posílit skrz „čtyřicet“ nových výcvikových středisek a kasáren.
„Ten problém je, že když se podíváte na mapu, tak v polovině republiky nejsou vojáci vůbec. To je potřeba řešit a vytvořit kapacity,“ vysvětlil Vích, mimo jiné také bývalý příslušník ozbrojených sil – Československé lidové armády a později i té české.
„V šesti krajích nemá armáda kromě krajských vojenských velitelství nic. Musíme ty kapacity začít stavět a budovat výcviková střediska v jednotlivých krajích,“ upřesnil Vích ještě dále v rozhovoru s reportérem deníku Aktuálně.cz.
Linii drží i Jakub Landovský, bývalý český velvyslanec při NATO a nynější vládní zmocněnec pro plnění aliančních závazků. „Česká republika – myslím zcela správně – v tuhle chvíli nehodlá lidem vnucovat brannou povinnost, hodlá ji kultivovat na základě principu dobrovolnosti,“ zhodnotil kroky Babišova kabinetu na konferenci Tváře brannosti, aniž by onu „kultivaci“ nějak upřesnil.
Málo lidí i nedostatek ubytoven
Nutno připomenout, že k obnovení „povinné vojny“ pro ženy i muže se před několika lety vrátilo Švédsko. To sice předtím přešlo na profesionální model armády, ovšem – stejně jako česká armáda – v průběhu času zjistilo, že zájemců o dobrovolnou službu není zdaleka tolik, kolik by vojsko potřebovalo.
I kvůli stoupající agresi Ruska v Baltském moři a předcházejícímu konfliktu na Donbase a nezákonné anexi Krymu proto Stockholm brannou službu v roce 2018 opět aktivoval a začal povolávat mladé do uniformy.
Jak vysvětluje Zuzana Abrahamová z Univerzity obrany v Brně, případné převedení švédského modelu do české reality ale nebude snadné. Tam totiž došlo pouze k pozastavení legislativy a celého systému, který byl před osmi lety pouze restartován. Zato Česká republika nyní nemá připravené zákony ani potřebné zázemí k masivnější práci s veřejností.
Na konferenci Tváře brannosti vypíchla Abrahamová třeba to, že ozbrojené síly nyní disponují pouze čtyřmi vojenskými újezdy, navíc s nedostatečnou ubytovací kapacitou. Samotný přísun sil podle ní brzdí i nedostatek náborářů na krajských vojenských velitelstvích a malá digitalizace náboru. Situaci by prý mohlo vylepšit budování srubových táborů či zapojení členů aktivních záloh do povolávání civilistů.
„Bude to dlouhodobý proces, mohli bychom se pak jako stát setkat se společností, která by byla připravena reagovat nejen v případě vojenské krize, byla by soběstačnější, byla by schopná postarat se bez značné pomoci státu o své nejbližší,“ shrnuje Abrahamová efekty toho, kdyby se branná povinnost v Česku opět „zhmotnila“.
