Pro slzy nevidím na klávesnici. Nebrečím často. Dnes ano. Jsem sám ve Špindlu. Zítra ráno mám ve Vrchlabí přednášku, tak jsem nechtěl cestovat až z Prahy. Jel jsem hned po chemoterapii, takže jsem trochu rozsekaný a lítostivý, tak mi tu slabost snad odpustíte.
Už se s Pepou nepotkáme. Tak trochu jsme to tušili, když jsme si nedávno volali. Oba jsme bojovali svůj boj. On plný bojovného mašínovského optimismu, já o 24 let mladší, ale ve stopách svého vzoru. So far so good. Never give in — never, never, never, never!
Je příznačné a osudové, že dnes, v pondělí 2. listopadu, kdy byl festival Nezlomní a obětovaní zahájen filmem o bezprecedentním tažení komunistického režimu proti úspěšným hokejistům dva roky po únoru 1948, umírá poslední z protikomunistické odbojové skupiny bratrů Mašínů, můj kamarád Pepa.
Hokejisti se provinili tím, že v období „zostřeného třídního boje“, které nebylo ničím jiným než krutou zotročovací a vyhlazovací válkou, kterou vedli bolševičtí uzurpátoři proti vlastním občanům, byli mistry světa, poráželi Rusáky, hrozilo, že emigrují a bolševický režim na nich úspěšně demonstroval zvůli, teror a vyvolání strachu.
Tři roky nato se pět mladých kluků po neúspěšných pokusech získat zbraně a bojovat válku bez pravidel, válku na smrt, válku s nejhorší možnou totalitou, válku, která nikdy nebyla oficiálně jako válka uznána, rozhodlo probít do svobodného světa a bojovat v americké armádě za svobodu a demokracii. Jak je to učil táta. Pepa, Radek a Milan to dokázali. Jejich příběh není černobílý a vyvolává i po sedmdesáti třech letech emoce a kontroverze.
Následující dopis, ve kterém Pepovi ještě vykám, uvádím proto, abych demonstroval, že odvaha a hrdinství nejsou černobílé, jednorozměrné ani všeobecně přijímané. Hrdinové jsou pichlaví, mají ostny, nejsou to mnohdy nekriticky přijímané modly, a i proto mají Češi raději mrtvé mučedníky než živé hrdiny.
Vyznamenání Mašínů a Paumera „vymysleli“ Pavel Žáček a Tomáš Klvaňa. Nadchlo mě to. Bylo to přesně v intencích mého furiantství a touze udělat něco fakt provokativně správného. S Pepou jsem se od předání plakety premiéra na rezidenci ve Washingtonu v roce 2008 potkal jednou v Mnichově na pivu a pak před natáčením filmu Bratři i s herci Oskarem Hesem a Janem Nedbalem na trase ke svobodě kolem Drážďan.
Pobavilo mě, co mi řekl, když jsem ho chválil, jak si všechno pamatuje: „Víš, ono je to už sedmdesát let. Je to, jako bych mluvil o někom cizím. Vlastně to všechno sepsala Barbara (Barbara Masin, dcera, autorka knihy Odkaz), a tak z toho čerpám.“
Pak jsme si jen psali a volali. Věděl jsem, že cestu do Santa Barbary už bych nedal. On sem přijet nechtěl a ani pak nemohl. Podle něj jsme zůstali zemí, která se nezměnila a pořád u nás vládnou bolševici a estébáci. Ani se mu nedivím.
Dopis Josefu Mašínovi k 85. narozeninám
(Praha, 8. března 2017, původně publikováno na webu Echo24.cz.)
Vážený pane Mašíne,
Přesto, že už nejsem v aktivní politice a nesleduji vše tak detailně jako dříve, Vaše jubileum mi naštěstí neuteklo. Vyčítal bych si to. Při množství dětí a vnuků a mé neschopnosti pamatovat si data narození všech, se to stát klidně mohlo 🙂
Mrzí mě, že z důvodu, kterému oba rozumíme, neslavíte narozeniny se svou sestrou v Česku, ale ve svém druhém domově v Americe. To mě vede logicky (ještě před tím, než Vám popřeji), ke krátkému zastavení u doby, kdy jsme se ve Washingtonu potkali, kdy se naše životní cesty protnuly, aby se, ani ne tak časově a prostorově, ale nepochybně mentálně a hodnotově ubíraly od té chvíle paralelně, ve stejném řečišti, ve stejném vektorovém paprsku. Vážím si té chvíle, jsem hrdý na to, že jsem Vás mohl potkat a možná trošičku přispět k otevření debaty o hrdinství Vás, Radka, Milana a celé skupiny. Nešlo mi ani tak o moji soukromou radost, ani o to, že jsem byl zrovna v pozici, kdy jsem Vám vzdát hold mohl. Popravdě bylo pro mne (a jsem přesvědčen, že i pro Vás) daleko důležitější než Vaše vyznamenání, naplnit základní cíl – otevření pro Čechy bolestné, nechtěné a kontroverzní debaty o oprávněnosti, míře a formě boje proti bolševickému totalitnímu režimu, debaty o morálních imperativech a nutnosti pozvednout proti tyranovi zbraň, debaty o tzv. Třetím odboji.
Nepochybně jsme oba nečekali pouze na tuto debatu, ale primárně na její výsledky. Určitě se můžeme oba cítit zklamáni průběhem a úrovní diskuze, mírou rezistence komunistických pohrobků, nezájmem veřejnosti a urážlivými útoky. Chtěl bych Vás ale ubezpečit, že toho nelituji a chci Vás poprosit, abyste ani Vy nebyl výsledkem tak zklamán, jak se nabízí. Vím, čemu jste zasvětil celý svůj život a rozumím pocitům marnosti nad stavem české společnosti. Prosím nezoufejte. Nesmíme se vzdát. Jak řekl Edmund Burke: „K vítězství zla stačí, když dobří lidé budou sedět se založenýma rukama.“ Možná, že jsme oba čekali lepší výsledek přes naše pochybnosti o rychlé změně myšlení české veřejnosti, o její preferenci svobody a nutnosti ji chránit a pěstovat. Chtěl bych Vám poděkovat, že svým osobním příkladem ukazujete cestu, nastavujete vysokou laťku hodnou následování a jste dnes etalonem pro celou svobodomyslnou a svobodu ochraňující část české společnosti. A není malá. Věřte mi! Věřte i všem těm lidem, kteří ve Vás vidí vzory, které jste inspirovali a kteří budou ve Vašem díle, obraně svobody pokračovat.
Přeji Vám ke kulatinám hodně zdraví, optimismu a víry. Přeji Vám radost z Vašich blízkých. Přeji Vám boží požehnání.
Přidám několik osobních SMS…
(výběr z „esemeskové“ komunikace Mirka Topolánka a Josefa Mašína)
Mirku, mea culpa, včera jsem mel pokec a záchvat Alzheimera. Není dne, aniž bych na tebe nevzpomněl. Včera v rozhovoru, když jsem připravoval obzvláště hezkou formulaci, jak to uvést, mi to vypadlo a nemohl jsem si vzpomenout na tvé jméno. Hrůza, bylo to pro mne, jako kdybych zapomněl bráchovo jméno. Vážím si tě a povazuji tě za svého přítele. Moc zdravím, Pepa 7. 4. 2025, 18:00
Ahoj Pepo. Já zažil takového malého Alzheimera na horách ve Schladmingu. Prudce jsem sjel 2x tu hlavní 5 km sjezdovku a když jsem vyjel potřetí, tak jsem zřejmě dostal „výškovou nemoc“ a ztratil na chvíli asi vědomí a pak na půl hodiny paměť. Vůbec jsem nevěděl, kde jsem… Byl jsem na rezonanci, nic nenašli. Docela dobrý trénink 😂😂😂
Drž se, kamaráde 👍👍👍 7. 4. 2025, 21:53
Mirku, moc mne to mrzí!! Mam totéž (myslel rakovinu), již čtvrtý rok, konečný stupeň, ale ještě to drží, ač se necejtím. Když se ptají, co teď, tak říkám; stovka je cíl, prej, že voni na tom pracujou. Přeji ti vše nejlepší! Pepa 13. 10. 2025, 23:39
Jsi strašný borec. Jsem po docela invazivní operaci, prej úspěšné. Vybrali mi z břicha všechno špatné a teď začnu chemoterapii. Jsem v poho. We are fighters and survivors 😂 Drž se kamaráde. Mirek 14. 10. 2025, 7:26
Skupina bratří Mašínů se nevejde do běžných škatulek, nevyhovuje průměrným představám a měřítkům kladných postav. My, kteří jsme tu dobu nezažili, máme hledět s úctou a pokorou na činy hrdinů. Máme si vážit památky a odkazu lidí, kteří se nebáli postavit nezměrné přesile. A to jak přesile faktické a mocenské, tak přesile psychologické, tyranii většinového názoru. Být v menšině přece vůbec neznamená nemít pravdu. Často tomu bývá právě naopak. A to platí dodnes.
Josef Mašín bude žít dál v našich myslích. Bude v nich žít jako výjimečný člověk. Člověk, jakých se rodí málo. Člověk, jehož životní hodnoty se musíme naučit chápat, pokud chceme, aby přežily hodnoty naší civilizace. Člověk, jehož památku musíme bránit, pokud nám opravdu záleží na obraně svobody.
Jsem hrdý na to, že jsem měl tu čest Tě osobně poznat a chvíli kráčet ve Tvých stopách, kamaráde.