V letech 1933 až 1942 hrála ve více než čtyřicítce filmů, než sama skončila, aby nemusela účinkovat v německých filmech. Před kameru se vrátila koncem 50. let už jen v epizodních rolích.
Narodila se 21. září 1913 v Sukoradech u Jičína, už od střední školy svým komediálním talentem bavila spolužáky. Její nezkrotný temperament ale vedl i k vyloučení z plzeňského gymnázia, takže odmaturovala na obchodní akademii.
Rozpustilý „diblík“, kterého diváci milovali
Její hereckou kariéru odstartoval Vlasta Burian, do jehož divadla přišla původně pracovat jako sekretářka. „Poslyšte, nechtěla byste si to vyzkoušet na jevišti?“ změnil její pracovní zařazení Burian, když narychlo hledal záskok za nemocnou kolegyni. „To byl šok! Nikdy jsem na jevišti nestála, ani ochotnické divadlo jsem nikdy nehrála, jenže on mi nabídl takovou gáži, že jsem bez mrknutí oka souhlasila,“ vzpomínala Ferbasová.
Na filmovém plátně debutovala Ferbasová v roce 1933 roličkou v hudebním filmu V tom domečku pod Emauzy. Od epizodních rolí se ale brzy dostala k postavám hlavním a scenáristé psali role přímo pro ni. V českém filmu tehdy nahradila Anny Ondrákovou v úlohách temperamentních komiček a častými rolemi rozpustilých dcerušek, jež působí řadu zmatků, se zařadila do škatulky „roztomilých diblíků“. To ji sice nevyneslo přílišnou chválu od kritiky, ale diváci svou „Ferbasku“ milovali.
K jejím nejznámějším rolím patří nemanželská dcera, která obrátí naruby život v prudérní rodině svého otce, ve snímku Mravnost nade vše. V něm se (stejně jako například v komediích Tři muži ve sněhu či Andula vyhrála) objevila po boku Huga Haase. K dalším známějším patří komedie Uličnice či Falešná kočička, v níž si jako ve filmu Dědečkem proti své vůli zahrála po boku Oldřicha Nového, či komedie Provdám svou ženu s Burianem.
„Zkonfiskovali nám majetek, sebrali byt…“
V roce 1942 se Ferbasová rozloučila komedií Zlaté dno, v níž byl protagonistou rovněž Burian. Nechtěla hrát v německých filmech, a tak po svém druhém sňatku, tentokrát s architektem Josefem Pálkou, hereckou kariéru za války sama ukončila.
„Nějaký čas po válce za mnou přišli, že prý bych měla být někde organizovaná… protože jsem bydlela na Václavském náměstí, šla jsem se přihlásit tam, kam jsem to měla nejblíže – do strany národně sociální… Brzy nám zkonfiskovali majetek, sebrali byt, zaplatili jsme půl milionu pokuty a manžel byl čtyři roky zavřený,“ popsala Ferbasová poválečné události.
Do filmových ateliérů se vrátila až koncem 50. let a už jen v epizodních úlohách, například ve filmu Poslušně hlásím či v přepisu Čapkovy povídky Čintamani a podvodník. V roce 1969 hrála i ve dvou filmech, které skončily v trezoru – Skřivánci na niti a Případ pro začínajícího kata. Po dlouhé době se v 60. letech vrátila též na divadelní prkna – v Činoherním klubu účinkovala ve hře Seana O’Caseyho Pension pro svobodné pány v režii Jiřího Krejčíka a zahrála si i ve stejnojmenné televizní a filmové verzi této hry.
Poslední rolí Věry Ferbasové na stříbrném plátně byla všetečná tetička v komedii Jáchyme, hoď ho do stroje! v roce 1974. Poté se objevila ještě ve třech televizních filmech a 3. srpna 1976 v nedožitých třiašedesáti letech zemřela.
