Mohl bych uvádět nejrůznější přirovnání. Stát by si za tuto sumu mohl každý den koupit menší či středně velkou nemocnici. Nebo, abych byl zcela aktuální, šestero nových svatovítských varhan. A další den znovu. A pak znovu, až k vytvoření takového dluhu, s nímž už nebude možné dál hospodařit.
Právě proto mě zaujala nedávná debata o financování zdravotnictví v příštím roce. Ministr Adam Vojtěch (za ANO) si v ní řekl o přibližně 30 miliard korun nad původně zvažované navýšení rozpočtu a nakonec zřejmě získá asi miliard 24. Je to dobrá zpráva pro zdravotníky a farmaceutický průmysl, ale špatná pro stát.
I velikost tohoto navýšení je totiž obtížně představitelná. Pro orientaci: odpovídá to přibližně ročním nákladům dvou nedávno spojených pražských nemocnic, Fakultní nemocnice v Motole a Nemocnice Na Homolce. Jde tedy o sumu, která by měla vyvolat diskusi o tom, co za ni společnost reálně dostane.
Josef Veselka
Profesor vnitřního lékařství, kardiolog a vědec. Je autorem několika kardiologických učebnic a monografií a dvou stovek odborných článků v zahraničních časopisech. Založil a dvě dekády vedl motolské kardiocentrum. Posledních deset let publikoval své komentáře v Hospodářských novinách a dalších médiích. Napsal několik knih beletrie. V rámci popularizace vědy spoluzaložil a vedl NF Neuron.
Kvůli kontextu je však potřebné vložit jednu poznámku a vrátit se o několik let zpět. Ministr Vlastimil Válek (TOP 09) po celé své funkční období určoval deficitní rozpočet zdravotnictví, který byl kryt rezervami zdravotních pojišťoven. Tyto rezervy byly postupně spotřebovávány, aniž by současně docházelo k významnějším systémovým změnám.
V posledním roce svého mandátu navíc podepsal takovou úhradovou vyhlášku, že by bez následných zásahů vedla k vážným problémům některých zdravotních pojišťoven. Nastupující vláda tak musela řešit jejich sanaci prostřednictvím Všeobecné zdravotní pojišťovny.
Tím však příběh neskončil. Další kapitolu již píše současná administrativa. A ta zatím vysílá signál, že šetření ani strukturální změny nebudou jejím hlavním cílem.
Drobné změny nejsou reforma
Nechci přehlížet některé aktuální ministerské kroky dávající smysl. Podpora očkování, popularizace pohybových aktivit, změny v procesu dohodovacího řízení nebo zveřejnění dat o počtech některých operací a s nimi spojených komplikacích jsou rozumnými opatřeními. Reformy měnící systém to však v žádném případě nejsou. Jsou to kroky, které bychom od ministerstva zdravotnictví měli považovat za standard.
Klíčovou otázkou totiž je, jak zvýšit efektivitu celého systému v době, kdy stát jen za obsluhu svého dluhu vyplácí přibližně sto miliard korun ročně.
A právě zde zatím vidím největší deficit. Za šest měsíců nové vlády se v tomto směru nestalo prakticky nic. Neredukuje se přebujelá síť nemocnic, neprobíhá veřejná debata o reálné změně fungování celého systému, o motivacích jednotlivých aktérů ani o tom, jak mnohem lépe využívat omezené zdroje. Místo toho sledujeme další navyšování výdajů.
Aby bylo jasno, ani v nejmenším nepodezírám ministra Adama Vojtěcha z neznalosti problematiky. Naopak. Jsem přesvědčen, že je rozumný, pracovitý a zdravotnictví rozumí skutečně velmi dobře. Co však u něj postrádám, je větší ambice prosadit změny, které by byly dlouhodobě přínosné a současně politicky náročné. Například ve školství se podobná bitva starého s novým již svádí. Je dosti konfliktní a politicky riskantní, přesto však probíhá.
Správci systému versus reformátoři
Právě tím se dostáváme k problému, který přesahuje zdravotnictví. Reformy jsou nevděčné. Jejich náklady jsou okamžité, ale přínosy vzdálené. Politické body tedy nepřinášejí. Často naopak vyvolávají odpor těch, kterých se dotknou. Proto je mnohem jednodušší přestřihnout pásku v nově otevřené továrně na léky nebo oznámit rozšíření státem hrazené léčby. Volič vidí okamžitý výsledek, přičemž účet přijde až později.
Právě zde se ukazuje rozdíl mezi reformátory a správci systému. Reformátoři mění pravidla hry, narážejí na odpor, vstupují do konfliktů a nutně za to platí politickou cenu. Správci systému naopak zajišťují jeho každodenní chod. Rozdělují peníze, obsazují funkce, řeší provozní problémy a snaží se udržet stabilitu. Obecně jsou tedy potřební, problém ale nastává ve chvíli, kdy reformátoři zmizí a zůstanou jen správci.
Z velkých očekávání změn ve zdravotnictví se tak prozatím uskutečnilo pouze další (kolikáté již?) nalití desítek miliard korun do systému, který vykazuje řadu známek neefektivity. Země, která si možná už příští nebo přespříští rok bude každý den půjčovat miliardu korun na svůj provoz, si přitom stále méně může dovolit odkládat nepopulární rozhodnutí. Ve zdravotnictví stejně jako jinde.
Stále omílaný názor, že k dosažení vyšší kvality zdravotnictví nám brání nedostatek peněz, není pravdivý. Českému zdravotnictví dnes nechybí další miliardy, ale politická odvaha k vybojování těžkých bitev.
