Osmnáctiletá Darja se narodila a dlouho vyrůstala na okupovaném Krymu. Nikdy nenavštěvovala ukrajinskou školu, ukrajinštinu se však svépomocí naučila sama, což její učitelé ani spolužáci v Rusku, kam její rodina načas přesídlila, nechápali. Letos mladá žena z Krymu odešla a začala studovat na univerzitě v Kyjevě. Novinářům ze Suspilne Krym popsala, jak si během okupace zachovala ukrajinskou identitu a jak začíná nový život na svobodné Ukrajině.
S Darjou se redakce Suspilne Krym setkala v knihkupectví v centru Kyjeva. V ukrajinské metropoli žije čtyři měsíce, tedy od chvíle, kdy opustila Rusy okupovaný Krym. Vzpomíná, jak po překročení hranice uviděla nápis „Vítejte na svobodné Ukrajině“ a rozplakala se, protože si tento okamžik už mnohokrát představovala.
„Celou cestu jsem si stále opakovala: ‚Proboha, co to vlastně dělám? Opravdu se mi to děje? Opravdu tím procházím? Je tohle můj život?‘ Když pak konečně překročíte hranici, osloví vás ukrajinsky. Rozhlédnete se kolem sebe a uvědomíte si: Je to za mnou. Téměř rok jsem si představovala, jaké to bude a jak se s tím vyrovnám. Po překročení hranice jsem pochopila, že jsem doma a v bezpečí,“ vzpomíná.
„Nikdy jsem nechodila do ukrajinské školy“
Darja nikdy nenavštěvovala ukrajinskou školu. Narodila se v jedné z vesnic v krymském okrese Kurman. Do školy nastoupila v roce 2015, kdy už byl poloostrov v rozporu s mezinárodním právem anektován Ruskem. Právě ve škole poprvé slyšela ruskou hymnu. Matky se ptala, proč se změnily vlajky. Změnila se také měna a ceny a pro dívku bylo těžké pochopit, co se děje.
Rodina se nakonec přestěhovala do Simferopolu. Darja se snažila hledat „stopy něčeho ukrajinského“. Žila na okraji města a chodila do školy, kde většinu žáků tvořili krymští Tataři. Krymská tatarština a ukrajinština se v její škole vyučovaly jako volitelné předměty. Dívka také navštěvovala přátele z krymskotatarských rodin a vzpomíná, že ji tam vždy vřele přijali.
„Pamatuji si, že nám trvalo dlouho, než jsme vyšplhali do kopce. Ale je to tak krásný pocit, když vejdeš do domu krymských Tatarů a rodiče tvých přátel tě přivítají. Nabídnou ti čaj. Protože jsme byli děti, kávu nám nenabídli,“ vzpomíná.
Podle svých slov si na Krymu někdy myslela, že s ní není něco v pořádku, protože lidé kolem ní nechápali její lásku ke všemu ukrajinskému. Po sedmé třídě ji matka odvezla do Ruska. „Právě tam jsem si začala uvědomovat, že se mnou podle všeho něco ‚není v pořádku‘. Nedokázala jsem se zbavit svého ukrajinského způsobu uvažování,“ říká dívka.
Když Moskva v únoru 2022 zahájila plnohodnotnou invazi na Ukrajinu, byla Darja v Rusku. V té době jí bylo čtrnáct let. „Plakala jsem, bála se a byla jsem opravdu rozrušená. Měla jsem strach o své kamarády, kteří zůstali na Ukrajině. Zároveň jsem se cítila provinile, protože jsem sama žila v Rusku a chodila tam do školy,“ popisuje.
Poté se Darja rozhodla z Ruska odejít. Nejprve se vrátila na Krym, kde žila se svou starší sestrou. Po dokončení školy se rozhodla přihlásit na jedinou katedru ukrajinské filologie na okupovaném poloostrově. Jak však později zjistila, ve skutečnosti to nebylo možné.
„Bylo tam dvanáct státem financovaných míst, z nichž šest bylo vyhrazeno pro zvýhodněné uchazeče – děti příslušníků ozbrojených sil a vysídlených osob z takzvané (samozvané) Luhanské a Doněcké ‚lidové republiky‘. Připadalo nám naprosto absurdní, že polovinu míst v oboru ukrajinská filologie vyhradili lidem, kteří by se na něj ani za milion let nechtěli přihlásit. Mysleli jsme si proto, že místo určitě získám,“ říká mladá žena.
Přijetí ke studiu navíc vyžadovalo zkoušku z ruského jazyka a literatury. Darja ji však nesložila.
„Ukrajinsky jsem se naučila sama“
Zvláštní výzvu pro ni představovala ukrajinština. Doma i ve škole mluvila rusky a po roce 2015 ukrajinštinu téměř zapomněla. V Rusku se ji proto musela začít učit prakticky od základů. „Kupovala jsem si knihy v ukrajinštině a přes Wildberries jsem si objednala učebnici ukrajinštiny. V ruské škole jsem se z ní tajně učila. Učitelé a spolužáci se mě ptali, proč to dělám, protože Ukrajina podle nich ‚brzy zmizí‘,“ vzpomíná dívka.
V Kyjevě ji překvapilo, že mnoho lidí stále mluví rusky. Podle svých slov ji to rozčilovalo, protože měli možnost mluvit ukrajinsky – jazykem, který jí na Krymu a v Rusku chyběl. Darja se na odchod z okupovaného poloostrova připravovala se svou kamarádkou přibližně rok. Čekaly, až jí bude osmnáct.
Letos 25. dubna dosáhla Darja plnoletosti. Odjet se rozhodla 18. května. Teprve po překročení hranice si uvědomila, že právě na tento den připadá Den památky obětí genocidy krymskotatarského národa. „Shodou okolností jsem z domova odešla právě v den, kdy si připomínáme deportaci krymských Tatarů,“ říká mladá žena.
Darja si postupně zvykla na život ve svobodné části Ukrajiny. Říká, že se jí po Krymu stýskalo. S novým prostředím jí pomáhali lidé kolem ní, zejména její snoubenec Matvij, který rovněž pochází z Krymu.
GALERIE
Fotografie z osobního archivu Darji
Seznámili se na Tavridské univerzitě. Matvij přišel ve vyšyvance, tradiční ukrajinské vyšívané košili, a mluvil ukrajinsky. Povídali si, společně kreslili a postupně se sblížili. Oba studují na přemístěné Tavridské národní univerzitě – Matvij politologii a Darja psychologii.
Článek napsala Olha Strilčuková (Suspilne Ukraine), poprvé byl publikován 3. září 2026 14:13 (SELČ).
Tento článek byl přeložen za pomoci umělé inteligence.