Jeden příklad za všechny: dnešní děti vykazují nižší kapacitu pracovní paměti. Jinak řečeno, mají potíže se splněním víceúkolového zadání, jako je například požadavek „jdi do pokoje, vezmi si křídu a přines sešit“.
Co se to tedy s mladou generací děje? A lze tento trend upadajících dovedností zvrátit?
Chci to hned
Abychom pochopili podstatu problému, musíme se podívat do lidského mozku, konkrétně do jeho povrchové vrstvy, kde sídlí takzvané exekutivní funkce – jakýsi dirigent celého lidského chování. Do této rodiny schopností patří například pracovní paměť, tedy schopnost udržet v hlavě několik informací najednou a pracovat s nimi.
Dalším členem této rodiny je sebekontrola, tedy schopnost potlačit v sobě impulz a odolat touze po okamžitém uspokojení. Tím třetím do party je pak kognitivní flexibilita, což je schopnost přizpůsobit se nečekané změně plánu nebo opravit chybu, když se věci nevyvíjejí podle očekávání. Všechny tyto tři klíčové funkce přitom u moderních dětí uvadají.
Začněme u sebekontroly, jejímž asi nejznámějším symbolickým měřítkem je slavný marshmallow test, který v 60. letech 20. století zavedl psycholog Walter Mischel na Stanfordu. Dětem tehdy předložil jeden marshmallow bonbon s nabídkou: buď ho mohou sníst hned, nebo počkají patnáct minut, a pokud vydrží, dostanou druhý.
Když vědci replikují tento experiment v současnosti, narážejí na alarmující trend. Dnešní děti mají prokazatelně menší výdrž a dříve podléhají okamžitému impulzu. Důvody netkví v tom, že by se lidské pokolení rodilo s méně odolnou genetickou výbavou. Na vině je radikální proměna prostředí, v němž vyrůstají.
Moderní digitální svět je vystavěný na principu okamžité odměny. Pokud chce dítě vidět pohádku, nemusí čekat na nedělní ráno jako dřív. Stačí kliknout na displej tabletu a streamovací služba ji okamžitě spustí.
Hry v mobilech jsou navrženy tak, aby neustále chrlily stimuly, blikaly a odměňovaly každé kliknutí. Dětský mozek, který se teprve vyvíjí, je tak neustále vystaven proudům dopaminu. Ve výsledku tak mozek přichází o trénink schopnosti „vydržet“ a snést frustraci.
Další ránou pro moderní dětské pokolení je pak drastický úbytek nestrukturované volné hry. Před čtyřiceti lety, kdy vyrůstal autor tohoto textu, trávila většina dětí odpoledne venku s kamarády. Jejich hry měly jedno společné: neřídili je dospělí. Když si děti stavěly bunkr nebo hrály na indiány, musely si neustále vyjednávat pravidla, řešit konflikty, přizpůsobovat se tomu, že někdo odmítl spolupracovat, a samy si organizovat čas.
Pokud vznikl mezi dětmi spor, musely ho vyřešit vlastními silami. Právě v těchto momentech se v mozku budovaly dráhy zodpovědné za sebekontrolované chování, empatii a flexibilitu.
Rozplánované dětství
Dnešní dětství je naproti tomu mikromanažersky naplánováno. Nad dětmi všude bdí dospělí, ať již rodiče, učitelé nebo trenéři, kteří za ně organizují čas, řeší případné spory a chrání je před sebemenším nezdarem či nudou.
Z pohledu bezpečnosti je to jistě chvályhodné. Z pohledu neurologického vývoje to však znamená, že děti přicházejí o prostor, kde by mohly trénovat vlastní samostatnost. Když dítěti pokaždé řeknete, co má dělat, a nenecháte ho obrazně řečeno natlouct si nos, jeho mozek se bude záhy automaticky spoléhat na váš zásah. Jakmile dospělý odejde, dítě najednou nebude tušit, jak si poradit či samo sebe ukáznit.
Neméně důležitým faktorem je i role moderních technologií. Zatímco dřív děti trávily dlouhé hodiny hlubokým ponorem do jedné činnosti (stavěly stavebnici, malovaly si nebo si četly knihu), dnešní pozornost je vystavena neustálému multitaskingu a rychlému střídání vjemů.
Algoritmy sociálních sítí a krátkých videí trénují mozek na rychlé skenování obsahu. Dětská pozornost přeskakuje z jednoho podnětu na druhý v řádu vteřin. Výzkumy z oblasti neurověd přitom jasně ukazují, že schopnost hlubokého soustředění je přímo závislá na klidu a tréninku.
Dítě, které je zvyklé, že každých pět sekund dostane novou vizuální odměnu, může mít pak problémy snášet výuku ve škole, kde učitel mluví v souvislostech a vyžaduje desítky minut soustředění. Nemluvě o malé schopnosti se soustředit na delší či komplikovanější text.
Nejde o „poruchu chování“, jak bývají tyto stavy často nálepkovány, ale o přirozenou adaptaci mozku na hyperaktivní digitální prostředí.
Dalším typickým úkazem u dnešních malých dětí je pak ochablá jemná motorika. Zatímco ještě v devadesátých letech bylo samozřejmostí, že dítě nastupující do školky zvládalo zapnout si knoflíky, navléknout ponožky a předškolák si bezpečně zavázal tkaničky na botách, dnes to zdaleka není tak běžná dovednost. Suché zipy a elastické oblečení sice usnadnily život rodičům, ale připravily děti o každodenní trénink obouruční koordinace.
Zavázat si tkaničku je úkol vyžadující intenzivní komunikaci mezi levou a pravou hemisférou, rozvíjí vizualizaci a sekvenční plánování (dítě si musí udržet v pracovní paměti postup kroků a správně je načasovat). Vytváří se tak mentální základ pro chápání posloupností a řad v matematice, prostorovou orientaci či psaní a grafomotoriku.
Pohodlnost moderních oděvů tak nechtěně vzala dětem desítky drobných mikrocvičení, které jejich předchůdci absolvovali několikrát denně zcela automaticky.
Vraťte dětem svobodu
Výše napsané zní možná varovně, ale rozhodně není nic ztraceno. Dětský mozek disponuje obrovskou mírou neuroplasticity, jinak řečeno dokáže se poměrně rychle přizpůsobit novým podmínkám. Pokud tedy dostane ty správné podněty. Jaké to jsou?
Podle odborníků by měli rodiče a školy přistoupit k několika krokům. Za prvé, dovolit dětem nudit se. Pronuděné momenty rozhodně nejsou ztraceným časem. Pro dětský mozek jsou naopak takové chvíle startérem kreativity.
Když si dítě stěžuje, že se nudí, nehaste situaci okamžitým zapnutím tabletu nebo vymýšlením programu. Nechte ho projít touto fází, právě v ní začíná mozek samočinně hledat vlastní podněty. Budete překvapeni, jak se děti po chvílích nudy stanou najednou kreativními.
Za druhé, omezte dětem přístup k digitálním obrazovkám a stanovte jasná pravidla pro jejich užívání. Upřednostňujte obsah, který od ratolestí vyžaduje aktivní zapojení, před pasivním sledováním blikajících videí.
Za třetí, vraťte dětem volnou hru bez dozoru. Nechte je občas spadnout z prolézačky nebo vyřešit hádku s kamarádem bez okamžitého zásahu dospělého. Natlučená kolena a krvácející nosy se rychle zahojí, a odměnou za tu trochu bolesti mohou být odolnější děti.
Za čtvrté, trénujte jejich vytrvalost skrze rutinu. Společné vaření, skládání složitějších stavebnic bez návodu nebo péče o domácí zvíře učí děti, že na hmatatelný výsledek je nutné vynaložit úsilí a vydržet i chvíle, kdy to zrovna není zábava.
Děti nejsou horší, jsou jiné
Navzdory všem zmíněným informacím by bylo krajně nespravedlivé vykreslovat dnešní generaci dětí pouze v černých barvách. Kognitivní profil těchto dětí není horší, je prostě jen jiný. Zatímco v manuálních zručnostech, trpělivosti a samotné sebekontrole zaostávají, v jiných oblastech své předchůdce naopak výrazně překonávají.
Dnešní děti kupříkladu dokážou neuvěřitelně rychle analyzovat složité vizuální scény, rozpoznat vzorce a reagovat na změny na obrazovce.
Rovněž se u nich výrazně zlepšila prostorová orientace v 3D prostředí. Hraní her typu Minecraft evidentně rozvíjí jejich prostorovou představivost na úroveň, o které se dřívějším dětem ani nesnilo. Zároveň se u nich vyvinula intuice pro složité systémy, což pochopil každý, kdo s údivem sledoval svého malého potomka, jak suverénně ovládá cizí mobilní telefon, který se mu dostal do ruky.
Pětileté dítě dnes přirozeně chápe logiku digitálních rozhraní, ikonografii a hierarchii menu, což svědčí o vysoké schopnosti abstrakce.
V mnoha ohledech jsou tedy dnešní děti připraveny na moderní svět daleko lépe než jejich předchůdci. Jestliže ale chceme, aby z nich vyrostli samostatní, psychicky odolní a tvořiví dospělí, musíme jim občas sebrat obrazovku z rukou, přestat za ně řešit každý problém a dát jim svobodu zažít zklamání, ale i úspěch, k němuž došli jen vlastním úsilím.