Obec Prosjana v Synelnykovském okrese Dněpropetrovské oblasti leží 30 kilometrů od frontové linie. Dnes je polovina obce v troskách: desítky poškozených domů, prázdné ulice a opuštěná zvířata. Novináři Suspilne zde naposledy pracovali v únoru 2026, od té doby se kvůli zhoršující se bezpečnostní situaci nemohli vrátit. Jak žije frontová obec v říjnu 2026, přibližuje reportáž projektu Suspilne Dnipro „Rudá zóna“.
V Prosjaně je příliš nebezpečné jezdit autem, a tak se štáb v doprovodu tiskového důstojníka 148. samostatné mechanizované brigády Serhije Kolesnyčenka pohyboval po obci pěšky. V jedné z centrálních ulic se nachází první pobočka pošty Nova Pošta a jeden z obchodů. V polovině roku 2024 zde žily přibližně čtyři tisíce civilistů, nyní zůstaly jen zničené pětipatrové budovy.
„V současnosti je to z centra Prosjany na frontovou linii asi třicet kilometrů. Do této oblasti mohou doletět nepřátelské drony FPV a drony Molnija, ale v této vzdálenosti je tu relativně bezpečno. Když byla Prosjana od frontové linie vzdálená dvacet kilometrů, aktivita dronů FPV přímo v obci byla výrazně vyšší,“ uvedl Kolesnyčenko.
Svitlana žije v Prosjaně více než patnáct let. Podle jejích slov v obci nyní není zaveden plyn ani elektřina. Ruská vojska útočí naváděnými bombami a drony.
„Nic tu není stálé. Nikdo neví, kdy přiletí, kolik jich bude ani o jaký typ půjde (myšleno dronů – pozn. red.). Někdy se neděje vůbec nic, skoro jako by nastal klid, a jindy padají každou noc naváděné bomby,“ uvedla.
Žena vypráví, že krmí místní psy. Přátelé a sousedé jí pomáhají se zásobami jídla a poskytují jí obiloviny z humanitární pomoci, z nichž zvířatům vaří kaši.
„Kdyby to pro mě bylo hodně těžké, asi bych už někam odjela. Ale jsem zvyklá být sama. (…) Nic neočekávám, prostě žiju, to je všechno. Co můžu očekávat? Samozřejmě chci mír. Ale co změní to, že si ho přeju? Nic. Zůstalo tu asi sto lidí. Máme tu také Malomychajlivku, naši obec, vesnici. Lidé odtamtud sem také chodí, mnoho z nich známe. Znám jednu ženu, které zničili dům, a přesto stále nemůže odjet, protože má kozu, hospodářství a slepice a chce pro ně najít místo. Nechala jsem ji u sebe, říkám jí: ‚Přijeď, přespíš u mě…‘ Skoro všichni se tu navzájem znají a snaží se pomáhat,“ svěřila se Svitlana.
Železniční stanice v Prosjaně není v provozu, její budova má rozbitá okna a dveře. Oleksandr uvedl, že pracoval jako traťový dělník.
„Narodil jsem se tady a přišel jsem o práci. (…) Neodešel jsem. Nechci jít do centra pro vysídlené osoby. Lidé, kteří se odtamtud vrátili, říkali, že to tam není nic moc,“ poznamenal muž.
Podle krajské policie byla Prosjana k červenci 2026 z téměř poloviny zničena. Kromě policejní jednotky „Bílý anděl“ sem v současnosti nepřijíždí nikdo z evakuačních týmů.
Reportéři zakončili svou cestu pomocí místní obyvatelce, která potřebovala dostat svého zraněného psa do bezpečí. Dobrovolníci z organizace na záchranu zvířat souhlasili, že se o něj postarají. Po výbuchu zvíře uvázlo pod balvanem a poranilo si tlapky. Pes byl předán dobrovolnici na záchranu zvířat Oleně Barbijanovové.
Tento materiál vznikl s podporou projektu Mezinárodního fondu pojištění novinářů, který realizuje Asociace nezávislých regionálních vydavatelů Ukrajiny v rámci programu Voices of Ukraine / SAFE koordinovaného Evropským centrem pro svobodu tisku a médií. Program Voices of Ukraine / SAFE je realizován v rámci Iniciativy Hannah Arendtové s podporou německého ministerstva zahraničí.
Článek napsala Iryna Rudenková (Suspilne), poprvé byl publikován 22. října 2026 ve 22:20 (SELČ).
Tento článek byl přeložen za pomoci umělé inteligence.