Tápání opozičních stran má tři příčiny. Předně jí schází jasný lídr, a tedy pro voliče evidentní a silný vyzyvatel Andreje Babiše. V čase silné personalizace politiky jde o klíčový, avšak nikoli všespásný faktor.
O pozici nejsilnější, byť oproti hnutí ANO stále výrazně slabší politické síly, přitom už několik měsíců soupeří ODS a STAN. Druhým důvodem slabosti opozičních stran je absence témat, která řeší relevantní počet voličů. Třetí příčinou je pak její roztříštěnost.
Pokud jde o lídry, politolog Daniel Kunštát si všímá, že jde o problém, který je v rámci opozice nerovnoměrně rozložený. „STAN i Piráti mají tváře, které voliči znají a s nimiž si dovedou spojit konkrétní politickou nabídku – snad i proto jejich podpora v posledních měsících spíš mírně roste, STAN dokonce v některých modelech z léta 2026 poprvé předstihl ODS,“ říká s tím, že hůř jsou na tom strany bývalé koalice Spolu.
„ODS má od ledna nového předsedu Martina Kupku, lidovci od dubna Jana Grolicha, TOP 09 vede Matěj Ondřej Havel – tedy tři noví lidé, kteří se do čela svých partají propracovali prakticky současně. A žádný zatím nemá srovnatelnou celostátní známost ve srovnání s tím, jakou měli jejich předchůdci,“ má jasno politolog.
Nejde jen o charisma
Podle něj přitom nejde jen o jejich osobní charisma. „Fakticky kompletně nová vedení potřebují čas,“ říká Kunštát v rozhovoru pro Aktuálně.cz, „aby si stranu uzpůsobili k obrazu svému – a to je přesně ten typ vnitřní práce, který navenek vypadá jako nečinnost, i když jde spíš o přirozenou fázi po výměně generací.“
Pokud jde o nastolování agendy, je podle něj třeba rozlišovat dvě věci – hodnotová a institucionální témata.
„Fungování Ústavního soudu, veřejnoprávní média, ukotvení v NATO a EU – nejsou špatná témata sama o sobě, mají svoje jádrové publikum a v posledních měsících nabyla na naléhavosti kvůli reálným krokům vlády,“ uvažuje.
Problém podle něj ale spočívá v tom, že jde o témata mobilizační, a nikoli přesvědčovací. „Oslovují lidi, kteří už jsou vůči Babišově vládě kritičtí, ale nedoputují k voličům, kteří svůj hlas váhavě dávají hnutí ANO nebo SPD kvůli běžným starostem s penězi, bydlením nebo dostupností lékařů.“
Průzkumy veřejného mínění to podle jeho slov potvrzují jednoznačně. „Ekonomická a sociální témata dlouhodobě vedou žebříčky priorit, zatímco demokracie a instituce jsou sice důležité, ale rozhodující jsou spíš pro menší část elektorátu,“ glosuje situaci Kunštát.
Jeho kolega z Masarykovy univerzity Lubomír Kopeček navíc tvrdí, že podpora jednotlivých strany má taky systémové příčiny a je důsledkem dlouhodobé struktury české politiky.
„Při pohledu na součet volebních výsledků stávajících opozičních stran ve sněmovních volbách 2021 a 2025 a součet jejich současných preferencí zjistíme, že zde není v čase patrná žádná velká změna.“
Na začátku minulého týdne jsme zveřejnili první ze série textů, jejíž cílem je prozkoumat politický terén a především možnosti a limity opozičních stran, pokud jde o jejich případnou expanzi.
Druhý text letního cyklu, který věnujeme primárně opozici, nabízí úvahy tří politologů, v dalších dnech a týdnech pak zveřejníme reakce zástupců dotčených politických stran.
A také politolog Jakub Lysek hovoří o systémových příčinách slabosti opozice. Ta se podle něj totiž opírá typově o jiné voliče než vládní strany.
„Jsou vzdělanější a kritičtější – co projde u hnutí ANO či SPD, neprojde u politika za opoziční stranu, zejména pokud jde o liberální partaje. V prvé řadě je totiž volič těchto stran hyperkritický a hypersenzitivní,“ říká Lysek.
Kopeček pak upozorňuje na jinou věc. Přelévání voličů mezi ANO a opozicí je podle něj v čase v čase malé.
„Česká politika je v této ose své soutěže až překvapivě stabilní. A při pohledu na to, jak podobně teď všechny opoziční strany vystupují proti změnám tlačeným Babišovou vládou, tím myslím například financování veřejnoprávních médií, změnu zákona o státní službě, změnu legislativy o střetu zájmů a podobně, nezdá se mi, že by se na této ose mělo v dohledné době něco změnit.“
Rozdíl je podle něj ale v tom, že se ve sněmovních volbách opoziční strany většinou seskupily do volebních koalic (2021 Spolu a Pir-STAN, 2025 Spolu), zatímco teď vystupují samostatně. A podle něj se nezdá, že by do budoucna měly jinou šanci proti ANO, než se opět dohodnout na nějaké formě volební spolupráce.
Jedna široká koalice
Tím se dostáváme ke třetí a zjevně také klíčové příčině slabosti opozice – je to její roztříštěnost. Lysek si v této souvislosti všímá, že na každé téma tu existuje téměř jedna strana, která ho reprezentuje a hájí.
„Přitom ta témata jsou ve výsledku zástupná ve srovnání s riziky, kterým Česko čelí. Celý opoziční blok by mohly zastupovat dvě strany, ideálně ale nějaká jedna širší koalice, která by tyto dílčí názorové proudy integrovala.“
Podle Lyska by se naše opozice mohla inspirovat v Maďarsku. „Péter Magyar jí ukázal cestu, musí se akcentovat socioekonomická témata a fungování státu, což je potřeba jasně komunikovat. A pak opozice musí dělat aktivní, dlouhodobou a kontaktní kampaň v regionech. Stojí to práci a úsilí, ale je to asi jediná cesta,“ míní politolog.
„Zahraniční politologové upozorňovali,“ pokračuje Lysek, „že lze orbánovský populismus porazit alternativním příběhem, důrazem na národní symboly a symboliku, proto jsme viděli celkem teatrální shromáždění strany Tisza.“
A byť podle něj něco podobného asi nebude fungovat v podstatně méně nacionalistickém Česku, přesto by i u nás opoziční strany měly národní symboly a národní příběhy lépe a pozitivně využít.
Maďarsko nakonec – zdůrazňuje Lysek – rovněž ukázalo, jak je důležitá integrace opozice. „Bude to ale cesta na dlouhou trať, vždyť nyní opozice čelí spíše dezintegračním snahám a neochotou nových lídrů se domluvit. Ale pokud ANO vyhraje i příští sněmovní volby, jiná cesta než přes integraci nebude fungovat.“
Fúze, nebo spolupráce?
Také politolog Daniel Kunštát upozorňuje, že v čase, kdy je opozice roztříštěná, její strany mnohdy energii, kterou by mohly směřovat proti ANO, spotřebovávají na vzájemnou konkurencí.
Cosi jako návrat k projektu typu Spolu by podle něj tedy teoreticky dávalo smysl z hlediska efektivity hlasů. „Má to ale také zápory,“ uvažuje. Čím víc se strany slévají do bloku, tím snáz je podle něj bude ANO, SPD nebo Motoristé nálepkovat jako jednotnou frontu „kavárenské elity“ proti „lidu“, což je podle něj přesně ten typ rétoriky, která teď funguje.
„Takže bych řekl, že nějaká forma volební spolupráce – ne nutně fúze, spíš dohody o nekonkurování si ve stejných volebních okrscích nebo ad hoc sestavené společné kandidátky na krajské a komunální úrovni – je pravděpodobnější a rozumnější cesta než návrat k jedné velké koalici. Alespoň v tuto chvíli,“ míní Kunštát.
A co by tedy v danou chvíli opozici pomohlo? „Zaprvé, aby jednotliví lídři přestali mluvit primárně jazykem obrany institucí a začali čitelně nabízet vlastní řešení konkrétních problémů,“ reaguje politolog.
Jako příklady zmiňuje bydlení, zdravotnictví, mzdy či ekonomickou prosperitu obecně, což podle něj ale neznamená, že by tím měla opozice rezignovat na hodnotová témata. Kunštát má totiž za to, že postačí, pokud opozice hodnotové ukotvení své politiky pouze mírně upozadí.
„Ideálně by tato témata mohla představovat jakýsi ideový podstavec hracího pole, na kterém se pak budou primárně řešit ryze věcné, chcete-li pro někoho – nikoli však pro velký segment voličů – přízemnější problémy všedního dne.“
„Zadruhé,“ pokračuje Kunštát, „by opozici prospělo určité dělení rolí. Někdo by měl být tváří ekonomického programu, někdo tváří zahraniční politiky, namísto toho, aby všichni soutěžili o stejný typ pozornosti. A zatřetí – důležitá je již zmíněná koordinace na úrovni volebních obvodů, která nevyžaduje ideologické sjednocení, ale šetří hlasy.“
Faktor času
„V neposlední řadě,“ uvažuje Kunštát, „může pro opozici hrát i čas: cynicky řečeno, talent vládního bloku k řízené sebedestrukci může postupně vést k erozi její veřejné podpory v podstatě bez ohledu na to, jak, kdy a zda vůbec se současná opozice personálně i komunikačně zkonsoliduje.“
Kunštát nicméně rozhovor na dané téma uzavírá jedním realistickým postřehem: Dominance hnutí ANO v české politice má podle jeho názoru i objektivní příčiny nezávislé na opozici.
Vypichuje silnou, autoritativně řízenou stranickou organizaci a vysokou loajalitu vlastních voličů. „A taky dosud chybějící velké téma, na kterém by případně mohla vláda, pokud by jej nebyla schopna s adekvátním úspěchem prosadit či směrem k voličům patřičně zpropagovat, výrazně ztratit.“
Dokud se to podle něj nezmění, ani nejlépe sladěná opozice nemusí stačit na to, aby náskok hnutí ANO v preferencích výrazně srazila. „Spíš může důsledně bránit tomu, aby se ještě prohluboval,“ uzavírá politolog.
