Když jsem před šesti lety pojal plán procestovat český a moravský venkov, abych zjistil nejen to, jak se tam lidem žije, ale především, jak smýšlejí o poměrech, Přívrat na Orlickoústecku byl jednou z prvních zastávek. A byla to taky obec, jejíž starosta Jan Stránský už tehdy ukazoval pomyslnou cestu všem, kteří na venkově čelí úbytku služeb, na které tam byli dlouhé roky lidé zvyklí.
Tomu, že se v obci, která leží poblíž Kozlovského hřbetu, nedaleko sedla, kterým prochází silnice z Litomyšle do České Třebové, lidem žije relativně dobře, odpovídají loňské výsledky voleb do dolní komory. Pokud by Přívrat byl celou republikou, hnutí ANO by tady s Motoristy a SPD většinovou vládu dohromady nedalo. Premiérem by zůstal Petr Fiala a ve vládě by významně posílil STAN.
Loňské volby zde totiž vyhrála koalice Spolu (27,93 procent hlasů), s odstupem až druhá byla formace Andreje Babiše (23,07), třetí STAN (18,21), čtvrtí Piráti (9,71), pátí Motoristé sobě (8,09) a až šestá SPD s výsledkem těsně nad pěti procenty (5,66). Předběžný závěr by pak mohl znít takto: i to, jak pečují starostové se svými zastupiteli o své malé vísky, může mít vliv na úspěch či neúspěch protestních a populistických stran.
„Dokud tady budu já, tak tady ta hospoda bude.“ Tak zní jedna z pro mě památných vět, které mi Stránský řekl, když jsem byl v Přívratu poprvé. A protože mi utkvěla v paměti, nemohl jsem teď, když jsem se po relativně dlouhé době na místo vrátil, začít jinak než právě touto vzpomínkou.
„Je to tak. Stále tu bojujeme. Hospodu jsme zrekonstruovali, máme tam zaměstnance na plný úvazek,“ reaguje starosta s úsměvem na tváři.
Přívrat má nějakých 370 obyvatel. A v podobně velkých obcích není vůbec samozřejmostí, že tam hospodu ještě mají. Stránský si je ale moc dobře vědom, že je pro život v obci, pro její komunitu a sociální soudržnost zcela klíčovým prostorem. Je to jedno z možná posledních míst, kde se lidé ještě mohou potkat tváří v tvář. Proto pro něj není na prvním místě výdělek, ostatně jinak by tady hospodu – a nejen ji – neprovozovala právě obec.
I tady se pochopitelně potýkají s výzvami, které řeší pivnice i ve větších městech, v malých obcích mívá ale jejich souběh až fatální důsledky. „Covid lidi naučil novým návykům. Jedni si pořídili své výčepní zařízení, jiní si domů, než aby šli na točené pivo, kupují lahvové. A hospodám na malých obcích nesvědčí ani cenová politika pivovarů,“ vypočítává Stránský a upozorňuje mě, že v těchto dnech zdražil své pivo Plzeňský Prazdroj.
Přesto tady drží prodejní cenu piv hluboko pod čtyřiceti korunami. A pokud podle něj ve velkých městech zákazníci zdražení o korunu nebo dvě ani nezaznamenají, na vesnici je tomu přesně obráceně. „Pro venkovské hospody může být cenová politika některých pivovarů – a tedy zdražování jejich nikoli lahvového, ale právě sudového piva – likvidační. Teda pokud nepůjde o hospodu obecní, která ji provozuje jako službu svým lidem,“ má jasno.
Přívrat byl snad od nepaměti ve svém blízkém i širším okolí pověstný bohatým spolkovým a kulturním životem. Pokud se podíváte na jeho kalendář rozličných akcí, zjistíte, že hlavně na jaře a v létě nemine víkend, aby tu jeden z několika spolků, které se mají v obci k čilému životu, nepořádal nějaký koncert, festival, ples, turnaj, promítání v letním kině nebo třeba vinobraní. V čase mé návštěvy zde vrcholily přípravy na už šestnáctý ročník gulášfestu.
A podobně jako v případě provozu hospody mne zajímalo, do jaké míry se těchto akcí účastní mladší generace lidí, pro které je mnohdy přirozenější komunikovat se svými blízkými skrze sociální sítě než „naživo“. Pro budoucnost každé pospolitosti je přitom klíčové, zda se dokáže adaptovat na nové podmínky a reagovat na potřeby a očekávání dorůstajících generací. Má otázka zněla prostě: „Není dneska akce typu hasičský ples akcí pro lidi 50+?“
Přitom nejde o hasičský ples. To téma je hlubší. A souvisí nejen s pospolitým životem jedné obce, jeho součástí je tázání se po smyslu a budoucnosti celé země. Ta otázka míří k demografické křivce, k prosperitě státu, udržitelnosti sociálních systémů, k ochotě mladých zakládat rodiny, mít děti a podílet se na rozvoji toho, co jim tu zanechaly generace jejich rodičů a prarodičů. A řeší ji snad každý starosta malé obce. Nikoli teoreticky, nýbrž prakticky.
Vždyť existují vesnice, kde už nepořádají vítání občánků – nemají totiž pro koho. Nerodí se zde děti, mladí lidé odsud prchají, tyto obce stárnou a postupně vymírají.
Starosta Přívratu tohle všechno dobře ví. A nejen to: jak náš hovor plyne, vyjevuje se, že jde o věc, která se dotýká snad všeho, o čem v souvislosti se svou obcí a prací pro ní přemýšlí. „Pokud se má obec rozvíjet, pokud tady chceme budovat komunitu, musíme najít způsob, jak zapojit mladé lidi.“
Je si vědom síly sociálních sítí. A také jejich limitů. „Mladí lidé mívají víc než dřív nějaký typ obavy ze sociálního kontaktu, chybí jim spontaneita.“ Což se podle něj logicky dotýká i života v obci. „Ale já je chci pochopit, to je jedna věc. A taky se chci naučit s nimi komunikovat. To znamená pochopit, jak přemýšlejí, a umět jim sdělit, co jim chci doručit. A k tomu je potřeba ovládat kanály, které jim jsou blízké – musím se naučit jazyk jejich kmene,“ míní.
O tématu musí ale jako starosta uvažovat hlavně prakticky. Většina lidí totiž řeší kvalitu života a dostupnost základních věcí. Chtějí mít kde bydlet, chtějí dostupnou školku nebo školu pro své děti, práci, která je uživí, doktora a zubaře, za kterým se nebudou muset trmácet přes půl okresu, a pak chtějí mít vyžití ve svém volném čase. Ne všechno jim může nabídnout malá obec, o většinu z toho se ale minimálně pokouší.
V Přívratu proto vedle hospody obec provozuje také obchod se smíšeným zbožím. „Dřív nás decimovaly supermarkety, dnes jsou to rozvážkové služby, jako je třeba Rohlík,“ vysvětluje mi starosta s tím, že byl jejich obchod několik let výrazně ztrátový. „Ročně jsme dopláceli třeba 250 tisíc korun na jeho provoz. A já si říkal, že to takhle dál nejde. Shodou okolností jsem ale potkal člověka, který se zabýval modernizací obchodů.“
A ten mu mimo jiné poradil, aby zavedli tzv. hybridní systém. „Přes den tam je paní, která se o obchod stará a obsluhuje zákazníky. Když skončí, zapne samoobslužný systém. Je tam nainstalováno hodně kamer, které lidi odrazují od krádeží. Pak samoobslužná kasa a hlavně všechen základní sortiment. Lidi se tam naučili chodit, tržby šly nahoru asi o třicet procent. Ten hybridní systém nám dělá třináctý měsíc v roce. Není to na vyskakování, nejsme na nule, ale zdola se k ní blížíme.“
Další klíčová věc: obecní byty. Nedostupnost bydlení řeší takřka všude. Stránský i toto ví velmi dobře. A vzpomíná na to, jak studoval a pak deset let pracoval v Praze. A jak mentálně složité pro něj bylo udělat rozhodnutí, které znamenalo návrat domů. A byť nelituje, moc dobře ví, že nejde o nic samozřejmého. Naopak. Proto hovoří o tom, že chce mladým lidem, kteří si třeba netroufnou na hypotéku a stavbu svého domku, v obci nabídnout bydlení za rozumnou cenu.
„Proto stavíme byty, v posledních několika letech jsme navýšili náš bytový fond o sto procent – měli jsme tři byty, máme jich šest.“ Jeden z největších projektů posledních let, do kterého se totiž Přívrat pustil, byla rekonstrukce obecního úřadu. A jeho součástí jsou tři nové byty v prvním patře stavby. A jsou tu také kanceláře, obecní knihovna, zasedací místnost nebo dětský koutek a klubovna, která slouží pro rozličná setkávání těch nejmenších nebo naopak pro ty nejstarší.
Obec v Přívratu provozuje také penzion se skoro čtyřiceti lůžky, což je – jak nám prozradil starosta – na rozdíl od hospody a obchodu jednoznačně výdělečný podnik. Jezdí sem děti na školu v přírodě nebo party kamarádů a jejich rodin včetně dětí. A byť v Přívratu není fotbalový oddíl, může se pochlubit ještě jednou ne zcela běžnou věcí – mají zde už roky perfektně upravenou lyžařskou sjezdovku, jejíž provozovatel mi prozradil, že tu pro ně je několik let sezóna nejen v zimě, ale i v létě.
Blíží se komunální volby, a tak se pídím po tom, co starostu vede k tomu, že v nich kandiduje přesto, že se práci pro obec věnuje už takřka dvacet let. Co ho tedy vede k tomu, že chce pokračovat? „Mám v hlavě ještě několik projektů, které bych rád realizoval,“ reaguje vcelku nepřekvapivě. Starostování se přitom věnuje po práci, po celou tu dobu je – jako každý jiný – zaměstnán a do úřadu chodí po pracovní době.
„Mám normálně zaměstnání na plný úvazek. A na úřadu jsem každý den – vždycky po práci. Když jsme dělali tento barák, a trvalo to rok, tak jsem tady byl nepřetržitě. Dvacetimilionový projekt, s rozpočtem obce, který je nějakých sedm milionů,“ vrací se k rekonstrukci úřadu. „Je to prosté: dělám to ve volném čase, který ostatní věnují svým zálibám, rodině, sportu a podobně.“
Neopomene zdůraznit, že před volbami sháněli na kandidátky tolik lidí, aby byl zachován jejich demokratický charakter. „Máme devítičlenné zastupitelstvo a do voleb jde jedenáct kandidátů. Což je skvělé – lidi si budou moct vybrat.“ Specifikem je možná to, že se o hlasy voličů nebudou ucházet na jedné společné kandidátce, nýbrž že každý z nich kandiduje samostatně. Jak volby dopadnou, ale Stránský předjímat nechce.
Na úplný závěr se ho ptám, v jaké míře se do jeho práce promítá centrální politika. „My musíme umět pracovat a žít za jakékoli vlády. A je jedno, jestli vládne Fiala, Babiš, nebo třeba Husák. Nikdo nám to tady nijak neulehčuje,“ říká s tím, že má srovnání, neboť je starostou už takřka dvacet let.
„Ale třeba co se týče administrativy a všech papírů, které musíme odbavit, tak to neskutečně narostlo. Těch úřednických povinností máme čím dál víc – poradit si s nimi ale musíme. Jiná možnost není.“
Nestěžuje si. Ví totiž, že užitečnější je zaměřit energii na věci, které lze změnit. Což je osvěžující. Odjíždím a do mysli se mi vkrádá můj oblíbený Ludvík Vaculík, který kdysi napsal, že jeho naděje v nějaké rozumné zlepšení poměrů je bezdůvodná. Mívám to stejně a stále častěji. Pokud ale zavítáte do obce, jako je Přívrat, musí se vám – skoro zákonitě – vrátit něco jako víra v lidstvo. Anebo aspoň poznání, že i dnes existují místa, kde by chtěl žít snad každý.