Před čtyřiceti lety došlo do té doby v nepříliš známém městě k nehodě. Jedna noc, jeden reaktor a jedno jméno – Černobyl. Tato událost navždy změnila pohled na jadernou energii. V seriálu ČT24 tuto událost připomínáme – ale nejen jako příběh samotné katastrofy, ale pokud možno v co nejširším kontextu.
Výbuch v Černobylu uvolnil do atmosféry celkem 50 milionů jednotek curie radiace, což je ekvivalent 500 hirošimských bomb. K tomuto katastrofálnímu spadu stačil únik méně než pěti procent jaderného paliva v elektrárně. Původně totiž obsahoval 120 kilogramů obohaceného uranu, který by dokázal zdevastovat většinu Evropy. A pokud by výbuchem byly poškozené i tři další černobylské elektrárny, pak by na planetě nepřežila většina organismů. Svět unikl této katastrofě jen těsně. Ale jak k něčemu takovému mohlo vůbec dojít?
Příčiny katastrofy vysvětluje v rozhovoru historik Matěj Bílý z Ústavu pro soudobé dějiny. Popisuje hlavně pozadí vedoucí ke konkrétním chybám, které pak způsobily nejvážnější jadernou katastrofu v dějinách.
Proč bylo v Sovětském svazu v sedmdesátých a osmdesátých letech tak důležité tak razantně rozvíjet jadernou energetiku?
Tlak na rozvoj sektoru jaderné energetiky v Sovětském svazu do velké míry souvisel s obecným stavem sovětského hospodářství, které se na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let ještě nenacházelo v otevřené krizi, tak jak to známe z konce dekády z přelomu osmdesátých a devadesátých let. Nicméně začaly se projevovat některé jeho silné neduhy, které měly, řekněme, strukturální příčiny.
Sovětský svaz od sedmdesátých let začal ztrácet krok s poměrně dynamickým ekonomickým a především vědecko-technologickým rozvojem ve volnotržních vyspělých ekonomikách. Sovětské hospodářství v té době stále ještě spoléhalo na model vycházející z těžké industrializace, jejíž kořeny sahaly ještě do stalinské éry. To znamená, že klíčovými ukazateli pro sovětskou ekonomiku zůstával objem těžby surovin, export ropy, příjmy z prodeje fosilních paliv, výroba oceli na hlavu a tak dále.
Naproti tomu ve vyspělých tržních ekonomikách v západním světě docházelo od sedmdesátých let k poměrně dramatickému přerodu od, řekněme, extenzivního ekonomického růstu k intenzivnímu ekonomickému růstu. Tím výrazným impulzem byl ropný šok po jomkipurské válce na Blízkém východě v roce 1973, v jehož důsledku došlo k opravdu masivnímu nárůstu cen ropy. A právě to podnítilo na Západě vývoj a následnou aplikaci materiálně a energeticky výrazně úspornějších technologií, na kterých se tedy stavěl ekonomický rozvoj. Sovětský svaz tento ropný šok do velké míry minul.
Sovětský svaz, jak známo, disponoval velkými ložisky ropy a zemního plynu, tudíž ta situace pro něj v zásadě byla spíše příznivá. Mohl na světovém trhu prodávat za větší sumy ropu a zemní plyn, ve větší míře dokázal získávat tvrdou měnu a v zásadě až do přelomu sedmdesátých a osmdesátých let se neprojevoval větší tlak na transformaci sovětské ekonomiky směrem k nižší energetické náročnosti.
Ty postupně stavěné jaderné elektrárny mu tedy dovolily uvolnit si trošičku ruce, aby svou produkci fosilních paliv mohl vyvážet a tím pádem za to získávat tolik žádané devizy, které potom mohl dál investovat?
Tlak na rozvoj sektoru jaderné energetiky v Sovětském svazu byl dvojího rázu. Myslím si, že ten první spočíval právě v určitém ekonomickém kalkulu. Protože sovětské hospodářství bylo energeticky velmi náročné a zároveň bylo pro Sovětský svaz výhodné značnou část produkce ropy a zemního plynu prodávat za tvrdou měnu na světových trzích, pak se jaderná energetika jevila jako poměrně elegantní řešení. Jaderné elektrárny přinášely zisk v zásadě levného zdroje energie, který uvolnil prostředky, jež se daly prodávat.
Nutno říci, že v tom energetickém mixu Sovětského svazu ropa a zemní plyn hrály velmi významnou roli. Zároveň bych ale nepodceňoval ani druhý faktor, kterým byla ideologie. Sovětský svaz byl v oblasti jaderné energetiky velkým průkopníkem. Ostatně první velká jaderná elektrárna připojená do sítě se nacházela právě na území Sovětského svazu, byla zprovozněna v roce 1954 a produkce jaderné energie, elektřiny z jádra, byla jednou z mála oblastí, ve které Sovětský svaz dokázal, alespoň zdánlivě, držet krok s vyspělými západními ekonomikami.
To znamená, že rozvoj jaderné energetiky umožňoval z propagandistického hlediska prezentovat sovětský systém jako průkopnický, jako pokrokový.
Dobře to známe například z dobových plakátů: jaderná energie, věda, dobývání kosmu byly výkladní skříně toho, v čem se Sovětský svaz skutečně cítil být v uvozovkách silný. Rozvoj specificky jaderných elektráren začal být skutečně překotný. Byla tahle sázka na masivní investice do extrémně rozsáhlých a obrovských areálů, tedy jaderných elektráren, opodstatněná, co se týče ekonomických ukazatelů? Mohl si to Sovětský svaz vůbec dovolit?
Myslím si, že ten kalkul nebyl úplně neoprávněný, protože Sovětskému svazu se skutečně v průběhu šedesátých a na počátku sedmdesátých let podařilo vyvinout technologii produkce elektřiny z jádra, která byla velmi levná. Je právě otázka, do jaké míry důraz na levnou výrobu energie z jádra omezoval například bezpečnostní standardy. K tomu se možná ještě dostaneme. Každopádně ten masivně využívaný typ grafitem modelovaných reaktorů, které byly v Sovětském svazu v sedmdesátých letech konstruovány, se mohl jevit jako elegantní řešení sovětských ekonomických problémů a vůbec zajištění energetických potřeb země.
Jedno z těch hesel, na které si pamětníci těchto dob možná vzpomenou, bylo: „My děláme, že děláme, a oni dělají, že nás platí.“ Potěmkinovské vesnice, kdy se něco dělalo jenom na oko, aby se splnily plány, za cenu toho, že realita byla případně i jiná, někdy i dramaticky. Do jaké míry tohle mělo na celý rozvoj i tak strategického odvětví vliv a do jaké míry to případně změnil, nebo se snažil změnit potom, Michail Gorbačov, který přišel k moci v roce 1985?
Tu otázku bych rozdělil do dvou částí. Nepochybně Sovětský svaz zaznamenal v sedmdesátých a v první polovině osmdesátých let velké úspěchy při stavbě jaderných elektráren. V té době, mám na mysli dobu před černobylskou havárií, bylo v provozu sedmnáct atomových elektráren a více než čtyři desítky jaderných bloků. Nicméně celý ten rozvoj sektoru jaderné energetiky byl předimenzovaný a neodpovídal dostupné infrastruktuře. Všechno probíhalo pod velkým politickým tlakem a plány rozvoje jaderné energetiky neodpovídaly nejenom infrastruktuře v Sovětském svazu, ale celkovému stavu toho odvětví.
Pro tak ambiciózní rozvoj jaderné energetiky například neměl Sovětský svaz dostatečný počet jaderných inženýrů a dalších kvalifikovaných osob, což samozřejmě s sebou neslo i problémy při stavbě konkrétních jaderných bloků. A ten problém se postupem času stupňoval. Nedlouho před černobylskou jadernou havárií proběhl 27. sjezd komunistické strany Sovětského svazu, který se právě rozvojem jaderné energetiky v nadcházejícím pětiletém plánu, tedy na roky 1986 až 1990, silně zabýval.
A navzdory problémům, které provázely stavbu atomových elektráren a konkrétních jaderných bloků, byly na tomto sjezdu přijaty ještě ambicióznější vize. Byla například naznačena možnost, že jaderné bloky budou uváděny do provozu od momentu, kdy začnou být navrhovány, až po připojení do sítě nikoliv za sedm let, ale v pětiletých lhůtách. Přitom už ta sedmiletá lhůta se dařila splnit jen ve velmi malém množství případů.
Co se týká Michaila Gorbačova a jeho nástupu do čela komunistické strany Sovětského svazu v březnu roku 1985, šlo nepochybně o další impulz pro rozvoj sovětské jaderné energetiky. Gorbačov totiž bytostně sympatizoval s moderními technologiemi. On převzal jako jednu z mála floskulí předchozí brežněvovské ideologické palety tezi o vědecko-technologické, vědecko-technické revoluci, jejíž součástí by měl být právě i ústup od fosilních paliv směrem k jaderné energetice. A právě na sedmadvacátém sjezdu komunistické strany Gorbačov o tomto rozsáhle hovořil.
On tam ale zároveň použil i slovo „zastoj“. Co to znamená? Co tím chtěl popsat? Co se mu nelíbilo?
Poté, co se Gorbačov dostal k moci, zaobalil svůj reformní program do eufemismů. Jednalo se o důsledek skutečnosti, že v celém východním bloku, Sovětský svaz nevyjímaje, byl po vojenském potlačení pražského jara v roce 1968 pojem „reforma“ tabuizován. V zásadě došlo k zastavení veškerých, tedy nejen politických, ale i ekonomických reforem, což mimo jiné výrazně přispělo k tomu, že Sovětský svaz v průběhu sedmdesátých let nedokázal reagovat na onen technologický a modernizační impulz, k němuž docházelo ve vyspělých tržních ekonomikách.
Právě pojem „zastoj“ neboli „stagnace“ byl jedním z eufemismů, které Gorbačov v té době používal. Další takové známé příklady jsou „perestrojka“, přestavba celého pojmenování onoho reformního programu v ekonomické oblasti, nebo „uskojení“ je „urychlení“. Právě s ním velmi výrazně souvisel onen tlak na vědecko-technologické inovace, jejichž součástí měl být i velmi dynamický růst jaderné energetiky. Abych se vrátil k pojmu „zastoj“, šlo v zásadě o pojmenování toho, o čem jsem hovořil na začátku, tedy skutečnosti, že Sovětský svaz a jeho hospodářství přestalo držet krok s rozvojem ve vyspělých tržních ekonomikách a trpělo výraznými strukturálními problémy, které velmi komplikovaly přechod, řekněme, k intenzivnímu hospodářskému rozvoji.
Takže tady máme skutečně toho pověstného jaderného obra, který do určité míry nedokázal ani uživit vlastní obyvatelstvo, protože musel dovážet i obilí a často za to platil fosilními palivy, protože jeho měna na světových trzích tak žádaná nebyla. Jak si tedy tehdejší představitelé představovali těch dalších pět let, o kterých jste mluvil, tedy období 1986 až 1990, ve všech těchto aspektech?
Máte naprostou pravdu. Šlo o kalkul, že jaderná energetika uvolní zdroje fosilních paliv, které budou prodány na světových trzích za tvrdou měnu, protože sovětský rubl v té době nebyl konvertibilní měna. To znamená, že s ním nešlo obchodovat a platit na světových trzích. To byl jeden z klíčových aspektů celého rozvoje sovětské jaderné energetiky. Nešlo jen o nákup potravin, především obilí, byť ten byl velmi důležitý, protože Sovětský svaz již v padesátých letech přišel o schopnost zajistit si potravinovou soběstačnost.
Je otázka, jestli o ní vůbec můžeme v sovětské historii hovořit vzhledem k předchozím hladomorům známým ze sovětské éry. Nicméně neschopnost sovětského systému přejít opět od extenzivního rozvoje zemědělství k jeho intenzifikaci způsobila, že od počátku šedesátých let Sovětský svaz masivně nakupoval západní, především americké obilí. A byť to bylo tehdejším sovětským vůdcem Nikitou Chruščovem prezentováno jako jednorázové opatření, stala se z toho dlouholetá praxe.
Zároveň je nutné říci, že v sedmdesátých letech byla domácí politika vedením komunistické strany v čele s Leonidem Brežněvem postavena na zvyšování životní úrovně sovětského obyvatelstva. To znamená, že velké prostředky plynuly do sociálních programů, do rozvoje zásobování, mimo jiné právě potravinami.
Růst sovětského hospodářství na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let ale zaostával výrazně za očekáváním, dosahoval přibližně 1,5 procenta ročně, což tedy nedosahovalo oficiálně proklamovaných pěti procent, ale i těch pět procent by tedy v kontextu rozvoje například americké ekonomiky v té době nebylo nikterak závratné číslo.
Byl tak problém zajistit jednak pokračování těchto sociálních programů, ale zároveň držet krok v pokračujícím závodu ve zbrojení v rámci studenoválečné rivality mezi Východem a Západem. A nutno říci, že v první polovině osmdesátých let se tento závod ve zbrojení dostával do nové, velmi horké fáze po sovětské invazi do Afghánistánu, poté co se v Evropě nedařilo uspokojivě vyřešit otázku raket středního doletu a docházelo k všeobecnému nárůstu mezinárodního napětí.
Ještě bych zmínil jednu důležitou záležitost, která právě s tvrdou měnou a potřebou sovětského státu získat tvrdou měnu souvisela. Sovětská hospodářská strategie v sedmdesátých letech byla postavená na premise, že právě z exportu surovin získaná tvrdá měna bude použita k nákupu moderních západních technologií, které povedou k zefektivnění sovětské průmyslové výroby. Tato strategie byla poměrně riskantní v tom smyslu, že činila sovětské hospodářství závislé na Západu a tudíž s sebou nesla riziko, že klíčovým odvětvím sovětského hospodářství mohou být prostřednictvím sankcí odepřeny životně důležité technologie, což se mimochodem v první polovině osmdesátých let právě v souvislosti s opětovným nárůstem studenoválečného napětí dělo.
Máte nějaký příklad?
Došlo například ke zpřísnění známého západního sankčního technologického mechanismu COCOM. Ale zároveň, jak už jsem zmiňoval, tato hospodářská strategie se v praxi neukázala jako příliš účinná, efektivní a růst sovětského hospodářství zůstával daleko za očekáváním.
Takže panoval obrovský tlak na rozvoj jaderné energetiky. Třeba v Černobylu se stavěly další dva bloky a bylo jich plánovaných až dvanáct, byla by to největší jaderná elektrárna na světě. Ale současně se v Sovětském svazu plány a nařízení obcházely, na to všechno dohlížela KGB a všichni mělo strach se ozvat, když viděli nějaký problém. Jak se tahle směs při stavbě konkrétně černobylské elektrárny projevila?
Obecně výstavbu sovětských jaderných elektráren provázely značné problémy. Velmi dobře je odhalují dobové zprávy sovětské tajné služby KGB. Ta monitorovala sektor jaderné energetiky z toho důvodu, že se v něm pracovalo s utajovanými technologiemi. To byl tedy primární důvod dohledu tajných služeb. Nicméně jejich příslušníkům zároveň neuniklo, jaké problémy stavbu nových jaderných bloků provázejí, jak pofidérní práce jsou mnohdy odváděny. A ve svých hlášeních to dávali velmi otevřeně najevo.
Dnes víme, že tyto zprávy se dostávaly do nejvyšších pater sovětské mocenské hierarchie, nicméně neměly za následek výraznější systémovou nápravu. Podobné zprávy měly typicky za následek postih konkrétních osob odpovědných například za kvalitu stavebních prací nebo dodávky materiálů. Nicméně takovéto administrativní postihy nemohly vyřešit příčinu toho problému, která opět byla strukturální: to znamená velmi ambiciózní plány, které neodpovídaly stavu infrastruktury a vlastně celého odvětví v Sovětském svazu.
Jednou z těch nejdůležitějších a nejvíce osudových linek pak bylo v rámci utajení to, že černobylský typ reaktoru RBM vycházel z vojenského programu. Původně sloužil k výrobě plutonia, takže se některé technické detaily a některé jeho slabiny nedostaly tam, kam se dostat měly, specificky k jeho operátorům, černobylským inženýrům a inženýrům na dalších jaderných elektrárnách. Jakou roli tedy černobylská katastrofa z vašeho pohledu historika hrála v rozpadu Sovětského svazu?
Gorbačov zpětně prohlásil, že Černobyl byl jedním z hlavních hřebíků do pomyslné rakve Sovětského svazu. Také tehdejší sovětský premiér Nikolaj Ryžkov mluvil o tom, že náklady spojené s likvidací černobylské havárie znemožnily sovětskému vedení efektivní řešení problémů tehdy již skomírající sovětské ekonomiky.
Myslím si ale, že na černobylskou katastrofu se ve vztahu k rozpadu Sovětského svazu nemůžeme dívat jako na pomyslný hlavní faktor. Nicméně šlo o nikoliv nepodstatný dílek do mozaiky širších ekonomických problémů, jejichž souběh se dá označit za dokonalou bouři.
Samotná likvidace černobylské katastrofy stála paradoxně méně než například sanace škod po rozsáhlém zemětřesení v Arménii, k němuž došlo v prosinci 1988, ale nadále odčerpávala prostředky ze sovětské ekonomiky v době, kdy docházelo k dalším výpadkům příjmů sovětského státu. Některé z nich byly z dnešního pohledu poměrně bizarní.
V době, kdy došlo k černobylské katastrofě, například řešil sovětský rozpočet enormní propad z příjmů z prodeje vodky, k němuž docházelo v rámci velmi známé Gorbačovovy antialkoholové kampaně. Do toho přišel propad cen ropy na světových trzích, to znamená, že Sovětský svaz byl schopen získat menší objem tvrdé měny.
Co se týká nákladů na sanaci černobylské havárie, ten problém byl řešen do značné míry dotiskem peněz a dá se říct, že v tomto směru šlo o pomyslné odšpuntování lahve, protože v následujících letech se právě dotisk peněz, byť k němu docházelo již v minulosti, stal masivně užívaným opatřením, které s sebou ale neslo velmi negativní důsledky, kterými v podmínkách centrálně plánovaného hospodářství byl především kolaps zásobování a prudký rozvoj černého trhu.
