Gilmarovo okouzlení brankářem ze země v srdci Evropy vzniklo v roce 1938, kdy na mistrovství světa ve Francii hrála Brazílie s Československem ve čtvrtfinále 1:1 a František Plánička vynikal skvělými robinzonádami.
Brazilské noviny tehdy psaly o rodákovi z Prahy v superlativech a pro malého Gilmara, který s fotbalem začínal, se rázem stal idolem.
Sám Plánička ovšem na svůj poslední zápas před druhou světovou válkou vzpomínal hořce.
„Vyběhl jsem proti centrovanému míči a po kontaktu s brazilským útočníkem mě strašně začalo bolet v předloktí. Kluci mě popichovali, že jsem třasavka a na zraněné místo mi nalili snad litr francovky,“ popisoval.
Duel, označovaný jako „Bitva o Bordeaux“, heroicky dokončil včetně prodloužení, ostatně střídat se tehdy ještě nemohlo. „Doktor se však po zápase zhrozil: Člověče, vy jste chytal přes půl hodiny se zlomenou rukou. Byla to vlastně životní čára pod můj fotbalový rozpočet,“ líčil Plánička.
Do opakovaného utkání nastoupit nemohl a dres národního mužstva už nikdy neoblékl.
Na čísle 73 se tak zastavil počet reprezentačních startů slavného brankáře, který se narodil v červnu 1904 jako syn chudého letenského truhláře a právě po tátovi fandil Spartě.
Obdivoval její brankáře Zadáka a Peyera a jejich umění se snažil napodobovat. Nejprve na klukovských pláccích, později i v několika menších klubech, kde dokazoval svůj výjimečný postřeh.
Stal se členem známého SK Bubeneč, ale jeho touhou bylo hájit sparťanské barvy. V 18 letech se jeho přání částečně splnilo, na Spartu chodil čtyřikrát týdně trénovat.
Po půl roce však jakýsi pan Pejcha na výborové schůzi pravil: „Z malého piva velký brankář nikdy nebude.“ A většina ostatních bafuňářů s ním souhlasila.
Plánička tak byl pro Spartu ztracen, ale o několik měsíců později o něj projevila zájem Slavia, kam také z Bubenče za odstupné 800 korun přestoupil.
Tak se zrodila červenobílá legenda. Ve Slavii odchytal od října 1923 do června 1938 téměř tisíc zápasů, šestkrát jí pomohl k titulu mistra ligy.
Plánička měl všechna „nej“, která zdobí vrcholového sportovce. Přísně dodržoval životosprávu, odmítal alkohol, nekouřil, byl ctižádostivý, prodlužoval si i ty nejnáročnější tréninky.
Procvičoval mrštnost, postřeh, ale také cit a sílu prstů, měl odvahu i obrovskou vůli. A stále sbíral cenné zkušenosti.
„Je pořád se co učit a ne všechny dobře míněné rady každému vyhovují. Jeden trenér mě poučoval, že často je lepší míče vyrážet, než chytat, protože se tím zrychlí protiútok. Moc se mi do této změny nechtělo, a když jsem pak dvakrát lovil vyražený míč ze své sítě, tak jsem řekl, že na učení novot mám už léta a vrátil jsem se k osvědčenému způsobu,“ prozradil po letech.
Jak už bylo zmíněno, jeho popularita dalece překročila hranice Československa. Pozornost novinářů, fotografů i fanoušků se z celého mužstva točila hlavně kolem něho. Divil se, že dostává i pohlednice a dopisy s neúplnou adresou. „Jednou mi pošta doručila pozdrav z Itálie s adresou: Planika – Czechoslovakia,“ smál se.
Jeho věhlas vydržel dlouhá desetiletí. Na jaře 1990 si na něj vzpomněla i italská fotbalová asociace, která ho jako čestného hosta pozvala na mistrovství světa. Měl radost, už balil kufr, ale nakonec zůstal v Praze.
„Měli jsme letět s Oldou Nejedlým, ale tento báječný člověk mě poprvé v životě hrozně zklamal,“ říkal tehdy se slzami v očích o své dlouholetém spoluhráči v národním mužstvu, který náhle zemřel.
„Sám tam nepojedu. V 86 letech bych asi těžko zvládl náročný program, který připravili italští pořadatelé. A hlavně by mi bylo bez Oldy moc smutno,“ dodal s lítostí.
Mimochodem i Nejedlý ve zmiňovaném zápase v Bordeaux, v němž se Brazilci kolem proslulého Leonidase uchýlili proti vicemistrům světa k mimořádně tvrdé hře, utrpěl zlomeninu nohy.
V opakovaném duelu pak Československo o dva dny později vedlo 1:0, bez dvou největších hvězd ovšem nakonec podlehlo 1:2.
Vrcholem Pláničkovy skvělé sportovní kariéry tak zůstal předchozí světový šampionát v roce 1934, z něhož si odvezl stříbrné medaile.
První „zápas“ musel Plánička sehrát ještě před odjezdem v Pražském penzijním ústavu, kde pracoval jako úředník. „Generálního ředitele jsem tehdy požádal o mimořádnou dovolenou s odůvodněním, že jsem byl jako kapitán národního mužstva nominován na MS,“ líčil s úsměvem.
„Volno mi poskytl s přáním, abychom na mistrovství zůstali až do konce,“ připojil.
To se nakonec vyplnilo. Československý tým zdolal Rumunsko 2:1, Švýcarsko 3:2, v semifinále Německo 3:1 a až ve finále podlehl v prodloužení 1:2 Itálii, která prostě musela vyhrát.
„Nejraději vzpomínám na chvíle, kdy jsem po skončení utkání přejímal od předsedy FIFA stříbrný pohár a plaketu za druhé místo. Doma pak na to neuvěřitelné přijetí,“ vzpomínal hrdina.
A dohra opět proběhla na pracovišti. „Když jsem ráno vystoupil z tramvaje, nevěřil jsem vlastním očím. Před penzijním ústavem byla spousta lidí, kapela, na transparentech moje jméno a do toho všeho nějaký projev. Polila mě hřejivá a nezapomenutelná radost,“ popisoval vicemistr světa.
„Za chvíli se však objevil ředitel se slovy, že už je deset minut po osmé a vítání bylo dost. Já prý bych měl být vzorem a jít ostatním příkladem. Bylo však nemožné protlačit se rychle davem gratulantů k mému pracovnímu stolu,“ smál se brankář.
Jednomu z nejlepších českých brankářů všech dob bylo skoro už 70 let, když ještě oblékal dres jedenáctky internacionálů. „Stále má jiskru, postřeh i rychlost. Chytat pořád umí,“ divili se fanoušci.
„Škoda, že nejde aspoň 40 let ubrat. To bych se o reprezentační dres popral třeba i s Viktorem,“ reagoval obdivovaný muž jménem další legendy, gólmana mistrů Evropy z roku 1976.
Plánička zemřel přesně před třiceti lety, 20. července 1996. Uznávaná Mezinárodní federace fotbalových historiků a statistiků ho v anketě vyhlásila devátým nejlepším brankářem 20. století. Dvě místa za ním se umístil Gilmar.
