I padesát let poté zůstávají záběry stejně znepokojivé. Červené Ferrari se odrazí od náspu, vrátí se na trať a během několika sekund zmizí v plamenech. Kolem projíždějí další monoposty, některé narážejí do trosek.
Uvnitř sedí úřadující mistr světa Niki Lauda, připoutaný v kokpitu a obklopený žárem, kouřem a rozlitým palivem.
Bylo 1. srpna 1976 a Velká cena Německa se jela na více než dvaadvacet kilometrů dlouhé Nordschleife. Okruh s desítkami zatáček, prudkými horizonty a minimálními únikovými zónami nesl přezdívku Zelené peklo.
Lauda ji považoval za výstižnou. Před závodem upozorňoval, že trať je při tehdejší úrovni zabezpečení příliš nebezpečná, a na schůzce jezdců prosazoval, aby se nejelo. Většina však byla proti.
Do Německa přitom přijel jako dominantní postava sezony. S Ferrari obhajoval titul z roku 1975 a v průběžném pořadí měl před Jamesem Huntem výrazný náskok.
Nebyl to tedy vyděšený outsider, který by hledal výmluvu. O zrušení závodu žádal muž, jenž měl nejvíc co ztratit sportovně, ale zároveň přesně chápal, jak tenká je na starém Nürburgringu hranice mezi odvahou a hazardem.
Startovalo se na mokru, asfalt však rychle osychal. Po úvodním kole mířila řada jezdců do boxů pro suché pneumatiky. Lauda se po zastávce vydal zpět na trať, jenže ve druhém kole mezi zatáčkami Ex-Mühle a Bergwerk ztratil kontrolu nad Ferrari.
Přesná příčina nehody nebyla nikdy jednoznačně prokázána. Vůz narazil do náspu, vzplanul a odrazil se doprostřed dráhy. Brett Lunger už se mu nedokázal vyhnout a se svým Surteesem narazil v plné rychlosti do hořícího monopostu.
Záchranáři byli daleko. Rozhodovaly sekundy a odvaha soupeřů, kteří zastavili přímo na místě. Lunger, Arturo Merzario, Guy Edwards a Harald Ertl se vrhli k Ferrari. Merzario se dostal k bezpečnostním pásům a společně vytáhli Laudu z kokpitu.
„Byla to přirozená reakce. Byl jsem tam a zpočátku tam kromě několika komisařů nikdo nebyl,“ vzpomínal po letech Edwards.
Laudova helma se při nárazu částečně sesunula. Utrpěl těžké popáleniny hlavy a obličeje, ještě nebezpečnější však byly horké toxické plyny, které poškodily jeho plíce a krev.
V nemocnici byl Rakušanův stav natolik vážný, že mu kněz udělil poslední pomazání. Lékaři čistili jeho dýchací cesty a bojovali s infekcí.
Nehoda navíc definitivně ukázala, že Nordschleife už moderní formuli 1 nedokáže bezpečně hostit. Královská disciplína se na její původní konfiguraci nikdy nevrátila.
Jenže muž přezdívaný Krysa odmítl přijmout předpokládaný scénář. Už 42 dní po nehodě nastoupil v Monze k Velké ceně Itálie. Rány ještě nebyly zahojené, obvazy se mu pod kuklou barvily krví a při prvních jízdách se nedokázal zbavit strachu.
„Bylo to jako pilotovat letadlo a reagovat na každý vzdušný vír. Tak byste se cítit neměli,“ popsal návrat. Přesto dojel čtvrtý.
O titul bojoval až do finále sezony v japonském Fudži. Závod se rozjel v lijáku a téměř nulové viditelnosti. Lauda po dvou kolech zajel do boxů a odstoupil. Odmítl znovu vsadit život na výsledek.
„Můj život má větší cenu než titul,“ vysvětlil rozhodnutí, které bylo tehdy stejně obdivované jako kritizované. Hunt dojel třetí a stal se šampionem o jediný bod.
„Chtěl jsem titul a cítil jsem, že si ho zasloužím. Ale zasloužil si ho i Niki,“ přiznal Brit.
Lauda však svůj příběh neuzavřel porážkou. Už v roce 1977 získal s Ferrari druhý titul.
Po prvním odchodu z formule 1 se vrátil s McLarenem a v roce 1984 porazil týmového kolegu Alaina Prosta o půl bodu, což byl nejmenší rozdíl v historii šampionátu.
Celkem tak získal tři tituly, dva z nich až po nehodě, která měla ukončit jeho kariéru i život.
Dramatickou sezonu 1976 později převedl režisér Ron Howard do úspěšného filmu Rivalové.
Snímek z roku 2013 postavil proti sobě chladně uvažujícího Laudu v podání Daniela Brühla a nespoutaného Hunta, kterého ztvárnil Chris Hemsworth.
Jejich vztah byl ve skutečnosti méně vypjatý, než naznačovalo stříbrné plátno, vzájemný respekt však film vystihl.
Po závodní kariéře Lauda vybudoval letecké společnosti a vrátil se také do paddocku. U Mercedesu působil jako nevýkonný předseda týmu a výrazně se podílel na příchodu Lewise Hamiltona.
Zemřel 20. května 2019 ve věku 70 let po dlouhodobých zdravotních komplikacích. Jizvy nikdy neskrýval. Nebyly pro něj připomínkou porážky, ale důkazem, že z ohnivého pekla vyšel živý.
