Zblízka potkali hyeny, týden pochodovali deštným pralesem a obklíčili je muži s mačetami, když je omylem považovali za bandity. Auto už museli z bahna a písku vyhrabávat asi třicetkrát. „Ale počítáme jen případy, kdy vyhrabávání trvá aspoň den. Když je to pár hodin, tak se to nepočítá,“ vysvětluje sedmnáctiletý Arthur.
Rodiče Denisa a Petr a jejich čtyři děti – Arthur, Cailin, Naomi a Enzo – ve věku od osmi do sedmnácti let žijí jinak než většina rodin. Místo hypotéky a rodinného domu se manželé rozhodli investovat do jiného způsobu života plného cestování: ukázat dětem svět a nabídnout jim jinou perspektivu.
Když si voláme na konci září přes videohovor, jsou na cestách už šestým rokem. Po dvouletém putování po Evropě v době covidových uzávěr se v roce 2022 přesunuli do Afriky. V šesti lidech bydlí na dvanácti metrech čtverečních v přestavěném bývalém hasičském autě a postupně se přesouvají od severu kontinentu k jihu. Projeli mimo jiné Mauritánii, Senegal, Guineu-Bissau, Nigérii nebo republiku Kongo – země, kam se běžný turista většinou vůbec nevydá.
Jejich cestování má navíc k obvyklé turistice daleko: snaží se zemi poznat zevnitř, dostat se mezi místní a pokud mohou, být užiteční i lidem nebo přírodě. A právě pomalé cestování a spolupráce s místními jim otevřely dveře k situacím, ke kterým se běžný návštěvník vůbec nedostane. Pomáhali v opičím sirotčinci, viděli chudobu i systémovou diskriminaci, kempovali v drsných podmínkách, vyhrabávali auto z jílu a nádrže s pitnou vodou nosili i stovky metrů.
Zážitků k vyprávění mají tolik, že občas mluví přes sebe, hodně se smějí a sem tam si něco rozporují – především z nich ale sálá nadšení. Některým historkám se dnes smějí, jiné v nich zůstaly mnohem hlouběji. Do jednoho článku se jich každopádně vejde jenom zlomek.
Jejich cesta je výjimečná sama o sobě. Možná ještě překvapivější ale je, co během ní dokázaly samotné děti. Čtyři sourozenci už dohromady získali ocenění ve více než šedesáti fotografických soutěžích v Evropě i USA. Filmy sedmnáctiletého Arthura se navíc promítaly na desítkách festivalů a odnesly si několik cen. Dnes se chce soustředit hlavně na angažované dokumenty o ochraně planety.
Fotografování a výstava
Během nadcházejícího filmového festivalu Prague Science Film Fest budou jejich fotografie vystaveny v Aule České zemědělské univerzity v Praze. Festival dokumentárních filmů se koná v kampusu ČZU od pondělí 19. do čtvrtka 22. října a vstup na něj je zdarma. Výstava fotografií expedice 7×7 Family přiblíží svět západoafrické savany, konkrétně senegalský národní park Niokolo-Koba.
Sedmnáctiletého Arthura, který se věnuje fotografii divoké přírody a její ochraně, zařadil Royal Photographic Society Journal mezi výjimečné mladé talenty. Dvanáctiletá Naomi si zase nejvíce váží svého ocenění na European Wildlife Photographer of the Year, patnáctiletá Cailin se kromě focení věnuje jazykům a poezii a osmiletý Enzo už získal mezinárodní cenu za snímek pavučin ze Senegalu.
Zelené hasičské auto jménem Tao
Dlouhé roky nic nenasvědčovalo, že by se Denisa a Petr pustili do takového dobrodružství. Žili ve Francii a jejich život následoval spíše klasickou trajektorii – práce, kariéra, děti. A odložené plány na cestu kolem světa.
Jenže chuť poznávat svět nejen během dovolených nezmizela – naopak sílila, až nakonec převládla. Architektka Denisa tehdy byla na rodičovské, Petr pracoval jako letecký inženýr. Žili spokojeně na jihu Francie v pronajatém domě.
Související
„Nebyli jsme ani nejsme ani nebudeme žádní boháči. Akorát místo toho, abychom si koupili barák, dali jsme naše úspory do cesty. Hrozně nám záleží na tom, aby si to lidi uvědomili – že takovou cestu si může dovolit kdokoliv, kdo si může dovolit vzít si hypotéku,“ popisuje Denisa.
Rodiče chtěli dětem ukázat, že sny nemusí zůstat jen sny. „Pořád jsme jim říkali, že mají věřit samy sobě a že mohou v životě všechno dokázat,“ vzpomíná. „Pak jsme si ale uvědomili, že je hezké jim to říkat pořád dokola, jenže děti se učí hlavně příkladem.“
Vrátili se proto k vlastnímu snu. „Řekli jsme si, že si ho splníme. A že to bude nejlepší způsob, jak dětem ukázat, že když něco opravdu chtějí, mohou se o to pokusit taky,“ vysvětluje. „Zeptali jsme se: chtěli byste dělat cestu kolem světa? A všichni dali ručičky nahoru a říkají jooooo, chceme,“ vzpomíná se smíchem Denisa. Nejstaršímu Arthurovi bylo tehdy 8 let.
Po narození nejmladšího Enza začali hledat auto, které by se mohlo stát jejich domovem na cestě. Půl roku pročesávali nabídky po celé Evropě, až Petr narazil na severu Francie na bývalý hasičský vůz obarvený na zeleno. „Říkám: Tak to je ono,“ vzpomíná. Původně přitom chtěli auto staré maximálně patnáct let. Tao, kterého rodina považuje za plnohodnotného člena výpravy, má dnes sedmačtyřicet let.
Související
Navíc než skutečně vyrazili do Afriky, trvalo to ještě několik let. Nejprve přišla přestavba vozu, potom covid, a protože byly hranice často uzavřené místo původní trasy začali cestovat po Evropě. Do Afriky se dostali až v roce 2022.
Nejtěžší přitom nebylo zvyknout si na život v kamionu, ale všechno, co mu předcházelo. Z poměrně velkého domu se museli vměstnat do dvanácti metrů čtverečních. Každé dítě dostalo jeden šuplík na oblečení a dvě krabice na hračky. „Když už jednou bylo vše vytříděné, tak samotný život s omezenými věcmi byla ta jednodušší část,“ říká Denisa.
Malému prostoru přizpůsobili i svou sbírku deskových her. Herní plány ofotili a zalaminovali, figurky nahradili univerzálními magnetickými. Díky tomu s sebou vozí kolem 150 her v jediné bedně.
Původní plán objet celý svět se mezitím postupně rozplynul. „Jedeme hrozně pomalu. Pořád se něco děje, někoho potkáme, někde zůstaneme déle,“ vysvětluje Petr. „Takže nakonec projíždíme pouze Afriku, a to už čtvrtým rokem.“
Deset kilometrů za šest hodin
Dny na cestě nemají pevný řád. Někde zůstanou pár nocí, jinde celé týdny – podle toho, jak se jim místo zalíbí a jak blízko k místním se dostanou. Jak dlouho dopředu plánují? „Deset minut,“ směje se 12letá Naomi.
Zkušenosti ukázaly, že Afrika stejně přesným itinerářům příliš nepřeje. „Tady se vážně moc plánovat nedá,“ dodává nejstarší syn, 17letý Arthur. „Někde jedeš po asfaltu jako u nás. Jinde nám deset kilometrů trvalo šest hodin. A jednou jsme dvacet kilometrů jeli dva dny.“
Cestování po Africe dává zabrat i samotnému Taovi. V jedné přírodní rezervaci jim například někdo poradil, aby zaparkovali na betonovém hřišti. Auto se ale propadlo a nedalo se vyhrabat. „Bylo tam asi 20 rangerů a prostě se do toho zapřeli a tlačili, dokud desetitunové auto nevyndali. Dodnes to nechápu,“ vzpomíná otec.
Většinu trablů na cestě zařídí příroda. V Mauritánii nocovali v kaňonu uprostřed pouště, kde ani v noci teplota neklesla pod 42 stupňů. A v Senegalu strávili dva dny v autě zapadlém v jílu. Vůz zůstal nakloněný tak, že spali šikmo. „Někteří venku na písku, někteří uvnitř. Nejhorší byla ta nejistota, kdy se vůbec dostaneme ven,“ vzpomíná se smíchem Cailin.
Za ty roky praskla spojka, opravovali brzdy, odnesly to všechny pneumatiky a při tropických deštích jim občas začne téct dovnitř. „Na to, že jedeme už šest let, tak je to auto zlaté,“ shrnuje otec.
Stejně tak neexistuje běžný školní den. Někdy se děti neučí ze sešitů vůbec – jsou na expedici a poznávají svět přímo od lidí, které potkají. Jednou je to nadšenec, který zkoumá termity, jindy člověk, který deset let žil se šimpanzi.
„A když se někde zastavíme, vytáhneme sešity a pracujeme, zatímco tatínek nakupuje nebo vaří. Je to prostě podle toho, jak to zrovna jde,“ popisuje Denisa. Něco se také stihne za jízdy – třeba anglická konverzace, násobilky nebo audioknihy.
Z viru pandemie ponorky
Dlouhodobé žití v šesti lidech na malém prostoru si samozřejmě vyžádá své. Každé z dětí má svůj „pokoj“ o velikosti zhruba jednoho krychlového metru, takže ponorková nemoc je běžnou součástí každodenního života. „Jestli tam byl na začátku nějaký malý virus, tak teď už je to permanentní pandemie,“ směje se otec.
Související
Omezenému prostoru je nutné přizpůsobit i řešení nevyhnutelných konfliktů. „Doma se pohádáte, odejdete do pokoje a několik dní o tom nemluvíte. Tady se můžete maximálně otočit zády. A když se otočíte zpátky, zase toho člověka vidíte,“ vysvětluje Arthur.
Rodina si proto vytvořila vlastní pravidla. „Nádech, výdech,“ shrnuje se smíchem Naomi. Mají třeba pět minut úplného ticha pro vychladnutí horkých hlav nebo zásadu, že kdo není součástí sporu, nemá se do něj plést. „Ale ne vždycky to funguje,” dodává se smíchem Cailin.
Bezpečí zajistí vztahy s náčelníkem
Řada afrických regionů není z evropského pohledu příliš bezpečná. Výprava však zvládá se problematickým místům vyhýbat. Přesto poznali místní realitu, když třeba v Nigérii spali v opevněném klášteře, kolem kterého je doprovázeli ozbrojení muži.
I v zemích, kde museli být obezřetnější, měli s místními lidmi převážně dobré zkušenosti. „Jen jednou jsme se necítili bezpečně a odjeli,“ říká matka. Za celou dobu je přitom nikdo ani neokradl.
Související
„V Nigérii, Kongu-Brazzaville nebo Kamerunu s námi často chodil někdo s kalašnikovem. Člověk si na to zvykne,“ říká otec. „Nás překvapilo, jak rychle,“ dodává se smíchem matka. Zbraně přitom často sloužily spíš jako ochrana před divokými zvířaty nebo pytláky.
Naučili se, že řada problémů začíná u nás samotných – v tom, jak se k situacím i lidem stavíme. „Když zůstanete klidní, na lidi se usmějete, řeknete pár slov jejich řečí a chováte se k nim s respektem, i když je situace konfliktní, většinou všechno nakonec dobře dopadne,“ dodává otec.
Podobně se jim podle jejich slov daří vyhýbat i korupci, se kterou se na cestě setkávají. Přestože je policie na četných checkpointech často zastavuje, nikdy prý nemuseli nikoho podplatit. „Někdy to trvá i několik hodin, do debaty se zapojí děti nebo všem uvaříme kávu. Nakonec se často rozejdeme jako přátelé a jedeme dál,“ popisují.
Když chtějí někde přespat, zpravidla přijedou do vesnice a vyhledají náčelníka. „On pak tak trochu automaticky ručí za naši bezpečnost a nikdo si na nás nemůže nic dovolit,“ vysvětluje matka. „Tak to v afrických komunitách většinou funguje.“ Cestu k místním si nacházejí rychle i děti. „Já jdu hned s místními kluky hrát fotbal nebo sbírat kokosy,“ přidává se osmiletý Enzo.
Související
Šimpanz v náručí
Cesta pro ně není jen přesouváním z místa na místo. Průběžně se zapojují do projektů na ochranu přírody, vzdělávání i podporu místních komunit. V západní Africe se věnovali ochraně kriticky ohroženého šimpanze, v Kamerunu se přidali k Toulavému autobusu Zoo Praha. Pro místní organizace natáčejí videa a připravují fotografie.
„Od začátku jsme měli takový sen, že bychom chtěli, aby cesta nesloužila jen nám. Taky se nám ale líbí, že nám to umožní se s těmi lidmi seznámit úplně jinak,“ popisuje matka. Díky tomu prý z jednotlivých zemí neodjíždějí jen s dojmy turisty, ale s alespoň částečnou představou o tom, jak se tam skutečně žije a jaká je místní kultura.
Spolupracují také s Českou televizí a při natáčení reportáží často rovnou připraví video nebo fotografie i pro místní organizace. Právě společná práce podle nich mění vztah s místními. „Když k tomu přijdeš jako turista, tak ten vztah je jiný, než když s nimi pracuješ. Už je to taková výměna, vyvážený vztah,“ popisuje Arthur.
„A ty příběhy! Večer jsme si sedli s rangery, člověk diskutuje a oni vytáhnou hrozně moc příběhů, které zažili,“ dodává otec.
Díky tomu se dostali i k zážitkům, které by běžného návštěvníka nejspíš minuly. V národním parku potkali hyenu jen patnáct metrů od sebe, v Ghaně sledovali slona skotačícího ve vodě. Při natáčení v centru pro šimpanzí sirotky se jeden z nich dostal ještě blíž. „Šli jsme do lesa, kde měli školku. Jeden se rozběhl a skočil mi rovnou do náručí,“ vzpomíná Petr na jeden ze svých nejsilnějších zážitků.
Věci, se kterými se srovnat nejde
Na cestách se setkali i s extrémní chudobou. „Když jsme přijeli do Afriky, bylo to pro nás hodně jiné. Zůstávali jsme proto na některých místech déle, abychom si na tu realitu dokázali nějak zvyknout a našli novou rovnováhu,“ popisuje Denisa.
Některé věci se však podle ní přijmout nedají. Třeba v celé západní Africe je silně zasáhlo postavení žen a i mladých dívek, těžká práce i některé tradiční praktiky. „Je toho tolik, že s některými věcmi se prostě nejde srovnat. Snažíme se hlavně si navzájem pomoct, abychom to ustáli.“
Právě setkávání s tak odlišnými světy je ale podle Arthura jednou z největších zkušeností celé cesty. „Myslím, že to, co nám Afrika hlavně přináší, je komunikovat a rozumět si s lidmi, kteří jsou kulturně úplně jiní než my. To, že mají několik žen, že vychovávají děti úplně jinak, náboženství… všechno je úplně jinak, a i tak se s nimi učíme žít, být s nimi přáteli,“ vysvětluje Arthur.
Cesta jim změnila i pohled na věci, které doma působí samozřejmě. „Kdo má střechu nad hlavou, dost jídla, elektřinu a vodu, ten si vlastně žije strašně dobře,“ uvědomuje si Arthur.
Cestu chtějí dokončit v Jihoafrické republice a pak se i s Taem vrátit do Evropy. Odhadují, že by to mohlo být zhruba do roka. „Život po návratu bude nová obohacující životní etapa, ale už vím, že hodně věcí nám zase bude chybět,“ dodává matka.
VIDEO: Když chcete jet v Česku na výlet, nemusí to být jen Sněžka nebo Praděd, jsou místa, která Češi neznají a nevědí o nich, říká cestovatel Jan Hocek.
Zdroj: autorský text