Venku je ještě světlo, ale léto se rychle krátí a tma padá rychleji. V pátek podvečer už mají asistentky přepravy Marie a Monika z trolejbusu číslo 70 po službě. Pokud znáte reálie života v Ústí nad Labem, neudiví vás, že se jim po vystoupení z vozu MHD objeví na tváři úsměv. Bez úhony překonaly další službu.
„Je to stále horší, často máme opravdu velký strach,“ hodnotí samy svou práci, které by se určitě vyhnul i mnohý muž. Dohlížejí na to, zda cestující platí jízdné, mají patřičné průkazky a chovají se při jízdě slušně.
Zmiňovaná linka číslo 70 je přitom nejrizikovější trasou ve městě. Míří z centra na sídliště Mojžíř, které je široko daleko vyhlášené jako sociálně vyloučená lokalita. Drogy, násilnosti, krádeže, ohrožování mravní východy mládeže a další delikty jsou tady takřka na denním pořádku.
Marie a Monika by o tom mohly vyprávět. Stejně tak o tom, jaké to je, když musí zasáhnout a z trolejbusu dostat černé pasažéry nebo cestující, kteří dělají nepořádek.
„Někteří cestující nás úplně ignorují. Nebo nám nadávají slovy, která nechtějte ani slyšet. Když je už je situace hodně vážná, voláme policii, ale než přijede, tak to chvíli trvá. Většinou si s těmi lidmi poradíme sami a oni vystoupí,“ popisují svou každodenní praxi.
Přiznávají, že mají mnohdy strach a některé problémové jedince by o samotě potkat vážně nechtěly. „Někdy nám vyhrožují, že si na nás někde počkají,“ upozorňuje statečná dvojice.
Jejich slova vyznívají o to silněji, když se rozhlédnete kolem a všude vidíte předvolební hesla kandidátů do komunálních voleb. Všichni slibují, že dají město do pořádku. Nebo se chlubí tím, co už se jim podařilo. Jenže slova místních i pohled na neutěšená zákoutí ukazují, že reálný život je tomu na hony.
Policie zná sídliště dokonale
Když jel reportér Aktuálně.cz zmiňovanou linkou, měl štěstí na docela klidnou cestu. Kromě několika matek s kočárky se vezli hlavně školáci, kteří nastoupili do zadní části trolejbusu. Kolena opřeli o sedadla a gestikulovali na řidiče dalšího vozu – s číslem 72.
Bavili se tím, že z bezpečí svého místa na něj vyplazovali jazyk nebo zvedali prostředníček. Jakmile ale řidič chytil do ruky mobilní telefon, dostali strach, že volá policii, a rychle se zklidnili. Řidič čísla 72 jim následně pohrozil prstem. Ale když se u toho usmál, bylo vidět, jak si oddechli.
Hned po vystoupení na sídlišti Mojžíř je třeba si začít dávat pozor, protože kdosi začal rozebírat nedávno hotovou zámkovou dlažbu. „Tam nikdy nic nevydrží dlouho,“ vzpomenu si na slova Yvety Tomkové, která je už 12 let starostkou městského obvodu Neštěmice, do něhož sídliště spadá.
Stav všeho, co tu člověk vidí, je bídný. Z laviček zůstala torza, zmizely části kdysi dětského hřiště a sportovního plácku. Co pravidelně přibývá, je velké množství odpadu, který je téměř všude – od různých obalů a krabic až po zbytky ledniček nebo praček.
Nejvážnější problémy ale zůstávají na první pohled neviditelné, mnohdy ukryté ve tmě nebo za dveřmi a okny bytů. „Největší problém není ani tak v nějaké závažné kriminalitě typu loupeží, ale hlavně nás tam trápí drobná kriminalita,“ upozorňuje policejní velitel Obvodního oddělení Neštěmice Jiří Štesl.
Mojžíř on i jeho lidé znají dokonale. Někteří na tomto sídlišti dokonce přímo vyrostli nebo v jeho okolí žijí.
„Na tomto sídlišti nemají základní návyky, třeba aby posílali děti do školy. Takže často řešíme záškoláctví. Potom je to rušení nočního klidu, znečišťování veřejného prostranství, vandalství,“ popisuje velitel.
Pokud stát nezpřísní pravidla pro ty, kteří jsou mnohdy na sociálních dávkách, je ohledně budoucnosti skeptický. „Pokud tam budou bydlet ti, kteří tam bydlí nyní, tak to z mého pohledu nemá řešení,“ soudí.
„Už bych sem v životě nešla“
On i další lidé, se kterými Aktuálně.cz mluvilo, ale zároveň upozorňují, že na sídlišti žije i celá řada slušných a spořádaných lidí, kteří musí strpět mnoho špatného.
„Zrovna včera jsem mamince říkala, že i když jsem tady vyrůstala, už bych sem v životě nešla. V životě!“ říká mi mladší žena, která už na první pohled svým fajnovým oblečením do těchto míst moc nepasuje. Žije v Německu, odkud přijela svou třiasedmdesátiletou matku navštívit.
Společně vycházejí z jednoho z panelových domů, ve kterém spolu léta žily. Podle mladší z nich problémové sídliště vypadalo kdysi jinak.
„V tomhle domě jsem vyrůstala. Ale to vypadalo sídliště úplně jinak. Mnohem a mnohem lépe. Poslední roky je to tady příšerné, kdybych tady neměla rodiče, už bych sem v životě nevkročila. Nerada se sem vracím. Žiji jinde,“ vypadávají z ženy další a další slova.
Její matka jí dává za pravdu. „Jsme úplně bezmocní. Úplně,“ pronese.
Vynásobeno třemi
Při procházce sídlištěm si člověk stěží dokáže představit, že před více než dvaceti lety šlo o vcelku normální, průměrné sídliště. Lidé tu žili v klidu bez větších problémů, mnozí se mezi sebou znali a počítali, že tady vyrostou jejich děti. Pak se ale všechno zlomilo. A je to zlomené dodnes.
„Za všechno může stát, který umožnil existenci obchodníků s chudobou. Oni mají lukrativní byznys a my ohromné peklo,“ glosuje situaci starostka Tomková.
Obchod s chudobou se začal rozrůstat přibližně před dvaceti lety, když parlament schválil zákon, podle kterého lidé v nouzi začali od státu dostávat doplatky na bydlení. Okamžitě se totiž objevili i „podnikatelé“, kteří na tom začali vydělávat.
Několik takových skoupilo i většinu bytů na sídlišti Mojžíř. Výsledkem je ohromná migrace obyvatel sídliště. „Často narazíme i na to, že tu bydlí lidé, kteří by tam vůbec neměli být. Nemají nahlášený pobyt. Takže vynásobte počet lidí s trvalým pobytem minimálně třemi,“ doporučuje.
Rozdíl je patrný na první pohled
Jak je důležité, kdo byty vlastní, je zřejmé už při pohledu na první panelové domy při příjezdu na sídliště. Některé z nich mají pěknou fasádu a nepořádek před nimi není takový jako v jiných částech sídliště.
„To jsou družstevní byty, ve kterých až na výjimky bydlí delší dobu stejní lidé,“ vysvětluje správce těchto „lepších“ paneláků, který zná sídliště už třicet šest let.
Když popisuje, jak vypadá reálný život sídliště a co všechno musí řešit, je jasné, jak nesmírně důležití jsou lidé jeho střihu.
„To, co dělám já, nechce nikdo jiný dělat. Je to nevděčná práce. Člověk musí být přísný, musí vyžadovat pořádek a neustále být s lidmi v kontaktu. Oni ví, že když je potřeba něco vyřídit, tak já jim pomůžu. Ale když se nechovají dobře, tak musí pryč,“ vysvětluje.
Obchodníci s chudobou
Situace v domech, kde jsou domy v osobním vlastnictví, je podle něj mnohem horší. Tyto byty ve větším množství skoupili právě „obchodníci s chudobou“.
Byty pronajímají za vysoké nájmy lidem, kteří jsou doslova kočovníky a k Mojžíři nemají žádný vztah. Jakmile z nějakých důvodů nemají na nájem, majitelé je vystěhují a obratem byt pronajmou zase někomu jinému.
„Majitelé si hlídají, jestli jejich nájemníci dostanou sociální dávky. Pak mají jistý velký výdělek za pronájem. Jakmile dávky nejsou nebo jsou menší, tak je vystěhují,“ popisuje správce.
Často se sem stěhují i lidé bez základních sociálních návyků. „Mezi nimi je i dost Romů ze Slovenska, z nichž někteří jsou dokonce negramotní,“ potvrzuje velitel policistů.
My jsme optimisté, říkají lidé ze sdružení
Aktuálně.cz s ním mluvilo také o tom, jak vypadá konkrétní práce policie, protože někteří místní lidé tvrdí, že státní i městská policie by měla být vidět na sídlišti a kolem něj mnohem častěji.
„Státní policie občas přijede, někdy i několik aut, mají nějaký zákrok a zase odjedou. A pokud jde o městskou, tak ta často jen projede, pěší hlídky tady vůbec nejsou. Přitom ty by měly největší smysl,“ uvedlo několik starousedlíků.
„Že bychom tam nejezdili, není samozřejmě pravda. My tam máme výjezdy denně,“ oponuje velitel Štesl s tím, že nemá ve službě tolik lidí, aby mohli vyčlenit na pravidelné obchůzky sídlištěm třeba dva lidi.
„Snažíme se ale dělat maximum. Jezdíme tam skutečně často, ale vezměte si, že když tam máme například někoho zdrogovaného, což je poměrně často, tam on musí dostat eskortu, která ho veze do nemocnice. A to je práce pro tři policisty na několik hodin,“ vysvětluje velitel.
My jsme optimisté, říkají lidé ze sdružení
Kdo chce, určitě najde na sídlišti i stopy naděje. Jsou vidět například mezi lidmi ze sdružení Pro lepší Mojžíř, kteří se podílejí například na úklidu nepořádku mezi paneláky.
„Největším problémem je tady nepořádek, který permanentně uklízíme. Chybí tady taky naprosto jakékoliv vyžití, třeba dětské hřiště nebo něco podobného, kde by si mohly hrát děti. Chybí také lavičky a skutečné sportovní hřiště,“ míní člen tohoto sdružení Matouš, který bydlí na sídlišti přibližně deset let a za prací jezdí do Prahy.
Matouš je optimista, který věří, že když by se podařilo sídliště modernizovat, tak s pomocí dozoru by mohlo vydržet bez ničení delší dobu.
Podobně mluví také další členka sdružení, paní Irena, která pravidelně uklízí venek. Týden co týden už několikátý rok. „Každý týden uklízíme třikrát, je nás asi dvacet holek, kterým jsem za pomoc vděčná. Potřebovali bychom ale, aby nám sem vrátili odpadkové koše,“ říká Irena, která většinu místních hájí. „Je tady spousta super lidí, řada z nich normálně pracuje,“ tvrdí Irena.
Horší než realita
Jejím slovům přikyvuje pan Lubomír, další člen sdružení. Spolupracuje s Charitou ČR a za sebe je přesvědčený, že mediální obraz sídliště je podstatně horší než realita.
„Bordel tady dělá jen menšina, často jsou to ti, kteří se přistěhovali ze Slovenska a z jiných částí Česka. Ale většina místních se chová slušně, není například pravda, že by nepracovali, ráno se můžete podívat, kolik jich jezdí do práce,“ říká Lubomír, podle kterého se on a další aktivní lidé věnují dětem, aby hrály fotbal, boxovaly nebo se doučovaly.
Jestli je optimismus této trojice oprávněný, možná ukáže budoucnost. Leccos můžou napovědět i říjnové komunální volby, ve kterých má mnohaletá starostka Yveta Tomková silnou konkurenci. O hlasy místních usiluje hned několik politických stran a hnutí.
Zrovna v době návštěvy reportéra tady jedno z hnutí pořádalo setkání s lidmi ze sídliště a jejich lídr sliboval velké zlepšení bezpečnosti a pořádku. Někteří přítomní říkali, že mu dají šanci a hodí mu lístek, jiní zcela apaticky vysvětlovali, že už nevěří vůbec nikomu.
Na zlepšení tady moc lidí nevěří. A nevěří tomu ani současná starostka. „Všechno jsme zkoušeli, ale vždycky to skončilo ničením. A pokud jde o práci, ano, řada lidí ze sídliště pracuje, ale načerno,“ konstatuje Tomková.