Národní knihovna v Praze vystavuje část sbírky hebrejských tisků, které během druhé světové války zkonfiskovali nacisté. Se záměrem je ne zničit, ale vybudovat největší sbírku židovských knih na světě a uchovat ji pro účely protižidovské propagandy. Většinou šlo o modlitební či jiné náboženské tisky. Čeští historici u části děl pátrali po původních majitelích.
Po nástupu k moci v roce 1933 nacisté podle svého soudu nevhodné knihy nejprve likvidovali, třeba demonstrativním pálením na hranicích. Od poloviny třicátých let se je ale rozhodli uchovávat. Systematicky shromažďovali svazky zabavené židovským obcím, synagogám, rabínským seminářům i soukromým knihovnám. Po anšlusu Rakouska a po Křišťálové noci začaly rozsáhlé konfiskace židovských knihoven v okupovaných zemích Evropy.
„Sloužit měly k dalšímu výzkumu, pokud se dá takto hovořit v případě nacistické pseudovědy, židovské otázky, během válečných a poválečných let,“ upozorňuje judaista a autor výstavy Ze stínů ke světlu Jiří Blažek.
Využily by je třeba bezpečnostní služby. „Měly studovat a zkoumat údajné nepřátele říše, mimo jiné, aby proti nim mohli efektivněji bojovat, ať už na fyzické, nebo ideologické rovině,“ doplnila Jana Jirásková, ředitelka Centra pro dokumentaci majetkových převodů kulturních statků obětí druhé světové války.
Úkryt v Sudetech
Režim plánoval i založení vyšší školy NSDAP, akademického centra pro studium nacismu. Zprovoznit se podařilo jen jeden z jeho ústavů, Institut pro výzkum židovské otázky ve Frankfurtu nad Mohanem, kde vznikala největší sbírka judaik na světě.
V roce 1943 během bombardování Berlína a Frankfurtu nacisté převezli více než půl milionu knih do Sudet na zámek Mimoň, Nový Berštejn a Nový Falkenburg a hrad Houska. Vzácné publikace z různých koutů Evropy ležely naházené na hromadách v naprosto nevyhovujících podmínkách. Nicméně odhaduje se, že jen v Berlíně shořelo na dvě stě tisíc publikací.
Po válce byly knihy postupně sváženy do Prahy. Vedle židovských publikací byly nalezeny i knihy zednářské nebo tituly nacisty zakázaných autorů.
Hledání majitelů
Počátkem padesátých let pak pracovníci Národní knihovny (NK) pokračovali v katalogizaci svazků. „Systematičtější výzkum probíhá od roku 2015, kdy jsme se snažili o identifikaci opravdu těch konkrétních lidí. Vlastníků byla celá řada,“ podotýká generální ředitel NK Tomáš Foltýn.
Mezi nimi třeba rakouský rabín Josef Bloch. V jedné z jeho knih zabavené nacisty našli badatelé ústřižek dopisu, který mu poslala dcera a který používal jako záložku.
„Mnohdy je velmi složité zjistit, kdo byl původní majitel, protože nacisté zničili dokumentaci konfiskovaných děl. Na aktuální výstavě ukazujeme, jak probíhal výzkum obří kolekce knih, kde jsme měli naštěstí více indicií. Každé razítko, ex libris, rukopisná poznámka nebo signatura je pro nás důležitá stopa, která nám pomohla identifikovat, odkud kniha pochází,“ říká Jirásková. Součástí kolekce jsou publikace z Olomouce, Vídně, Budapešti nebo Mnichova.
Sedm stovek nalezených knih
Výstava přibližuje osudy celkem třiadvaceti knih. Jde o výběr z téměř sedmi stovek tisků, které má Národní knihovna uložené v depozitáři. Tyto knihy v Klementinu zřejmě skončily omylem, nalezeny byly před deseti lety v krabicích, historici je nyní restaurují. Část z nich NK původním majitelům nejspíše vrátí. Judaika byla však součástí knižních fondů pražské veřejné universitní knihovny již od jejího založení v roce 1777.
Zřejmě nejvzácnějším a nejcennějším tiskem na výstavě je podle Blažka dílo středověkého židovského filozofa Maimonida Mišne Tora. Jedná se o odbornou příručku židovského náboženského práva, vydanou zhruba v polovině šestnáctého století v Benátkách. Původního majitele se dosud určit nepodařilo.
Mišnej Tora patří k benátským tiskům, stejně jako rovněž vystavený pietistický spis safedského kabalisty. „Reprezentují však sbírky, které se do sbírek Národní knihovny dostaly později. Přesněji v dobách takzvaných záborů, poválečných svozů obrovských mas literatury zcizených nacisty během druhé světové války anebo jako poslední artefakty připomínající důsledky všeobecné poválečné migrace osob a národnostních čistek. Národní a universitní knihovna se podílela na zajišťování knižního majetku, což v dobách, kdy se knihy nepočítaly na kusy, ale na bedny, balíky a povozy a bylo třeba řešit obnovu společnosti obecně, nebylo jistě jednoduché,“ uvedl Foltýn.
Významné jsou také svazky z knihovny Rabínského semináře v Budapešti. Nacisté během války zabavili téměř tři tisíce knih této instituce. Většina z nich byla koncem osmdesátých let navrácena zpět do Budapešti. „Restituce kulturních předmětů není jen otázkou jejich fyzického navrácení. Stejně důležité je znovu objevit jejich příběh a vrátit je do historického a kulturního kontextu společenství, jimž původně patřily,“ vyzdvihuje podíl českých historiků na tomto zjišťování ředitel knihovny Rabínského semináře Balázs Tamási.
